12 Feb 2011 | Blanch |
Tohle je první podoba kapitoly. Ještě ji chci trochu upravit stylisticky, neboť jsem ji psala v oparu prášku na spaní, který začal fungovat :D, takže si nejsem ani pořádně jistá, zda jsem napsala vše, co jsem chtěla.
Je možné, že se nezmění vůbec, je možné, že se změní rapidně, ale abyste nečekali, tak vám vkládám tuto.
Snad se vám bude líbit aspoň tahle záplata.
Upozornění: sežeňte si inzulín :D
Je možné, že se nezmění vůbec, je možné, že se změní rapidně, ale abyste nečekali, tak vám vkládám tuto.
Snad se vám bude líbit aspoň tahle záplata.
Upozornění: sežeňte si inzulín :D
Už když Draco za sebou zavíral dveře a pohlédl na šedou kamennou zeď naproti sobě, pocítil zvláštní neklid. Neplál v něm vztek, jak by si býval myslel, nekrmila ho zarputilá snaha pomstít se nebo být za každých okolností nepříjemný, i když se tak zažité pózy těžko zbavoval.
Cítil něco mnohem ryzejšího a mnohem útočnějšího, co si s ním v posledních týdnech pohrávalo a nenechávalo ho klidným.
A přesto se smál.
Sám sobě?
Jemu?
Jim oběma?
Potter měl pravdu.
Žárlivost.
To slovo se v jeho mysli převalovalo ze strany na stranu a on čím dál lépe chápal jeho obsah. Nikdy by si nepomyslel, že tento pocit pozná. Nikdy neměl možnost ho poznat.
Jeho životem proplulo mnoho žen, ale jednu po druhé nakonec opustil s tím, že v nejlepším by se mělo přestat a představení, která zvládl zahrát, by v celkovém součtu mohla stačit k získání ceny BAFTA*.
Žádná z nich v něm nedokázala probudit cit, který by se byť jen vzdáleně mohl rovnat pocitu, který o člověku vypovídá, že je alespoň trochu zamilovaný. Žádná z nich. Už se dávno smířil s faktem, že buďto do konce života zůstane starým mládencem, nebo se ožení nějak výhodně, nicméně bez lásky, které on není schopen.
A pak se tohle všechno semlelo, aniž by stihl přemýšlet o tom, jak padá do té propasti plné touhy a nenaplněných přání.
Zavřel oči a opřel se o kamenem vystavěnou zeď.
“Miluji tě.“
Ta dvě slova bořila pilíře jeho ovládání. Bořila hranice neproniknutelnosti. A nitrem rozlévala hřejivý pocit spokojenosti. Ovinula se kolem tolik důležitého svalu uvnitř hrudi, že se dědic malfoyovského jmění sám nepoznával.
Vybavil si odhodlanou a mírně zčervenalou tvář Harryho Pottera. Jak tam stál a pevně mu hleděl do očí. Pak to vyslovil.
Mravenčení v Dracově podbřišku mu napovědělo to, čeho už se tak dlouho obával.
Ani on mu není lhostejný. A Salazar vem fakt, že už není ta ženská, která dokázala roztavit led v jeho srdci.
Najednou si uvědomil, že je mu to úplně jedno.
Kdy se v něm vlastně odehrál tenhle boj?
Kdy pochopil, že mu na něčem, co kdysi považoval za rozhodující, najednou nezáleží a přijde mu to nepodstatné?
Je tohle ten mezník, kdy se říká, že člověk dospěje? Nehledě na jeho skutečný věk?
Roztříštěná mozaika společných vzpomínek se začala slepovat dohromady a tvořit jasný obraz.
Už nemohl dál před tím vším utíkat.
Už nemohl dopustit, aby žil ve věčné žárlivosti.
Už se nemohl dívat, jak to jediné, co kdy měl a čeho si opravdu vážil, mu uniká mezi prsty kvůli vlastní tvrdohlavosti.
Dobrá, stále se cítil mírně pokořen. Ale ve srovnání s tím, jak mu celá tahle situace ubližovala zevnitř, to byla jen nicotná daň za všechny ústupky.
Tady nebylo už co řešit.
Věděl, co musí dělat. Buď teď, nebo nikdy. Pokud to neudělá teď, může to být jeho poslední šance.
V mysli mu vytanul obličej toho Weasleyovic krotitele draků a jen ta představa mu hnula žlučí.
Aniž by si to uvědomil, už se natahoval nazpět po klice. Otvíral dveře a v přímé konfrontaci s Potterovým zeleným pohledem bez brýlí, který byl zamlžený závojem smutku, si to šinul přímo k němu.
Semlelo se to tak rychle, že si ani nestihl vynadat za to, jak netypicky svému jménu se chová zbrkle.
Popadl černovlasého mladíka za předloktí, chopě se zároveň i jeho pláště a táhl ho ke krbu do hlavní vstupní haly ministerstva.
Bylo to snad jen pár vteřin, co vhazoval do krbu letaxový prášek, zvolal adresu a nějaké latinské slovo, které bylo zřejmě heslem ke vstupu, a najednou se oba dva objevili v prostorném přijímacím salónku plném starobylého nábytku.
Než si nechápavý Harry stihl uvědomit, kde asi zrovna jsou, Draco se otočil k obrazu, kterého si Potter doposud nevšiml, i když vévodil celé místnosti.
„Ani slovo,“ zavrčel pán domu na muže s plavými licousy a plnovousem a ukázal na něj do rámu výhružně prstem. „Vím naprosto jasně, že ať už chceš říct cokoliv, tak se mi to nebude líbit, takže mlč.“
Muž na obraze se zakabonil a už se chystal něco poznamenat, když v tom Draco Harryho téměř až bezohledně odtáhl dál ke schodům a po nich až do prvního patra dlouhou chodbou ke svému cíli.
Dveře za nimi ani nestihly zaklapnout, když byl Harry silou vhozen na prostorné manželské letiště. Samým překvapením ani neměl prostor zareagovat. Cokoliv říct nebo naznačit. Dracovo jednání ho natolik rozhodilo, že mu nezbývalo než se nechat ovládat.
Nutno podotknout, že moc příjemně ovládat.
Protože v následujících desítkách sekund ho Draco svou vahou přimáčkl k matraci a spojil jejich rty v hluboký a vášnivý polibek, zaplétaje se přitom svými prsty do jeho havraních vlasů, které svou nepoddajností přímo vybízely k tomu, aby o ně někdo s něhou pečoval.
***
Sirius se nervózně ohlížel na hodiny nad plotnou v kuchyni, které jako by každou minutou posouvaly čas rychleji a rychleji.
S Charliem už měli vypitou druhou třetinu kvalitní whisky v nabroušené karafě a Harry pořád nikde. Opravdu to vypadalo, že nejenom že nedorazí pozdě, ale nedorazí vůbec.
Na jednu stranu ho to znervózňovalo a na druhou stranu to byl důkaz, že se jejich plán setkal s úspěchem.
Charlie vycítil, kam směřují Siriovy myšlenky.
„Ten už dnes nedorazí,“ řekl klidně a chápavě se na něj podíval, maje v očích skryto ještě něco víc. „Měl bys být spokojený. Vypadá to, že Malfoy přece jenom není takový hlupák.“
Sirius se křivě usmál. Kdy se to vlastně všechno odehrálo?
Kdy sám sobě odpustil, že nechal Harryho ve spárech Zmijozela?
Dobrá – musel přiznat, že Draca Malfoye zase tak dobře neznal a mohl mu křivdit. Ne, určitě dělali správnou věc. Harry si zasloužil konečně trochu toho štěstí, a pokud je po boku mladého Malfoye, pak mu nesmí stát v cestě.
Vzdychl.
„Možná by ses mohl uvolnit,“ podotknul Charlie a podíval se na něj pohledem, který Sirius často vídával u Molly Weasleyové. Byl plný něhy a porozumění.
Weasleyovi byli všichni takto dobrosrdeční. Což se ovšem nedalo s jistotou tvrdit o něm.
Už jen jeho původ se na něm značně podepsal.
„To se snadno říká a hůř dělá. Ale třeba to přijde s prázdným dnem sklenice,“ usmál se. „Harrymu věřím, ale jemu ne.“
Charlie se k Siriovi blíže naklonil, „To, co jsem v jeho očích dennodenně vídával byla žárlivost, věř mi. A Malfoyové jsou až příliš majetničtí na to, aby přenechali někomu něco, co už bylo jednou jejich.“
„Mluvíš o Harrym, jako by byl jen věc. Já nechci, aby ho Malfoy bral jako součást své sbírky. Oni si neumí vážit ani věcí, ani lidí. Pokud je, jako býval Lucius, a můžeš si být jistý, že výchova z člověka hodně udělá, ať už dobrá nebo špatná… Tak potom…“
Charlie přerušil rozjímání nad katastrofickým scénářem týkajícího se potomků z Malfoyovic klanu. „Věř mi, Siriusi, ten blonďatej prevít ho má vážně rád, tím jsem si jistý. Tys tam nebyl…“
„Já vím,“ položil Sirius Charliemu na rameno ruku, aby podpořil jeho poznámku, „věřím ti to. Jen to špatně nesu.“
Charliemu se to pořád zdálo nedostatečně uspokojující.
Pořád ze Siria cítil spíš odevzdanost než důvěru. Odněkud ze zadní kapsy vytáhnul starou ošuntěnou peněženku z dračí kůže. Nakoukl do jejího obsahu, a pak se podíval na svého komplice, „Dám ti padesát sedm galeonů – to je vše – co u sebe mám – když se ti dva dnes nedají dohromady.“
„A když se dají dohromady? Co mám dát já tobě? Pro mě peníze nemají příliš cenu, nemyslíš?“
„Splníš mi přání.“
„Jakékoliv?“ zarazil se Sirius. „To trochu převyšuje hodnotu padesáti sedmi galeonů…
„Jakékoliv,“ potvrdil mladík se zrzavým copem a nenechal se zviklat.
Pohled připomínající nebe před bouří se vtiskl do toho druhého. Sirius měl přece rád výzvy. Jako za starých let. A jaký Charlie asi může být „protivník“, ne?
Když si to takto odůvodnil, pak už nezbývalo, než zareagovat: „Dobrá. Chceš to stvrdit i magicky?“
„Ne, Siriusi. Jsi čestný člověk a já ti věřím, stejně tak doufám, že věříš, že i já jsem čestný. Založíme tuto sázku na naší cti,“ podal mu dlaň vyzyvatele, kterou směle a pevně stisknul.
„Dojednáno.“
Chvíli se mezi ně proplížilo tíživé ticho, které sem tam proťalo cinknutí sklenice, která se při dolévání z karafy otřela o její hrdlo.
„Siriusi, řekni mi jednu věc…“ začal Charlie a zavdal si whisky, aby se mu lépe pokračovalo v diskuzi, kterou právě vykračoval na tenký led.
Black se na něj ohlédl a přikývnutím ho vyzval, aby se ptal.
„Tvůj vztah k Harrymu je čistě na bázi kmotr-kmotřenec. Máš o něj obavy, protože je to tvůj kamarád a syn tvého někdejšího přítele, viď? Není to tak, že bys k němu cítil něco víc, že ne?“
„Myslíš, že by pro mě byl třeba jako syn? Svým způsobem ano. I když už nejsem o tolik starší, abych se k takovému právu mohl hlásit,“ zazubil se bývalý vězeň.
„Ne, Siriusi, myslím tím – nejsi do něj zamilovaný, viď?“ zeptal se narovinu zrzek a promnul si dlaně, až mu na nich skákaly žíly.
Přesně v ten moment si Sirius loknul ze sklenice a přesně v tentýž moment se jí málem udusil, když mu zaskočilo.
„Cože? Zamilovaný?“ pak se rozesmál. „Drahý Charlie, Sirius Black byl lamač dívčích srdcí, Sirius Black nikdy neuměl milovat a stále neumí. Pokud někdy existoval větší necita v lásce, pak byl až mým stínem.“
„Možná je načase, aby ses to konečně naučil, Siriusi Blacku,“ oslovil ho Charlie celým jménem stejně, jako to před chvílí udělal on.
„Co?“ nerozuměl mu Poberta.
„Milovat,“ zašeptal jemně Charlie a ve stejný moment, kdy se Sirius pozastavil nad tím tvrzením, využil jeho nestřežené chvilky a natáhnul se přes stůl, aby ho políbil na ústa.
Lačně se vpíjel do dolního rtu a sál ho, aby z něj extrahoval všechnu jeho chuť. K téhle svádivé hře nakonec přidal i jazyk a proboural se jím přes hradby Siriových měkkých rtů.
Letmo se dotkl špičky jazyka, vychutnávaje si tak zimomřivého mravenčení v podbřišku, které způsobilo, že se mu v očekávání divoce rozbušilo srdce. Krev se nahrnula do míst, která právě teď žadonila o pozornost, která jim byla odepřena.
Sirius tam jen pořád strnule seděl a nechápal, co se děje.
A když si Charlie uvědomil, co udělal, stáhl se. S hrdlem staženým tak úzce, že samotný výraz v jeho tváři musel jasně dávat najevo, jak je překvapeným sám svým jednáním.
„Omlouvám se,“ vydal ze sebe těžce, pak se zvedl, „asi jsem moc pil. Je pozdě, už půjdu.“
Vůbec se neodvážil Siriovi pohlédnout do očí.
A během chvíle byl tatam a jediným důkazem jeho přítomnosti byla nedopitá sklenice odložená na stole vedle té Siriovy.
Majitel domu pořád šokovaně hleděl na sklenici jeho hosta. Pořád si přemítal, co se vlastně stalo a jak se to vlastně mohlo stát.
A jaké to bylo.
Nečekané.
Překvapivé.
Zvláštní.
Mokré.
Horké.
Divoké.
Dech beroucí.
…
…
Pěkné…
Nepoznané.
Hříšné.
A možná taky… Vzrušující?
Položil bříška prstů na své rty a zavřel oči. Už to byly dlouhé roky, co jej někdo políbil. A vůbec s takovou něhou a touhou.
Vůbec to nebylo tak hrozné, jak si myslel.
Ale proč Charlie vůbec utekl? A proč se omlouval? Vždyť si z něj dělal stejně jenom legraci, ne snad? Aby ho odvedl pryč od těch vtíravých myšlenek o Harrym.
Hmm… Ten kluk ho v poslední době začínal trochu udivovat a mást. Neměl tu čest být u formování Charlieho povahy a hodnot, nicméně i tak se mu v poslední době zdál zvláštní a nechtěl se mu svěřit s tím, co ho trápí.
Místo toho ho vtáhl do plánu ohledně Harryho a choval se jako naprostý bezcitný parchant.
Něco nebylo v pořádku a Sirius věřil, že on to dokáže změnit. S jeho pomocí to určitě půjde.
Hned zítra za Charliem zajde. Hned poté, co… Se vyspí z té děsivé opice, která se mu pověsila na hrb.
Neměl už ani sílu uklidit po sobě sklenice, a tak když odcházel do své ložnice spát, nechal je tam ležet přesně tak, jak byly.
*BAFTA
Cítil něco mnohem ryzejšího a mnohem útočnějšího, co si s ním v posledních týdnech pohrávalo a nenechávalo ho klidným.
A přesto se smál.
Sám sobě?
Jemu?
Jim oběma?
Potter měl pravdu.
Žárlivost.
To slovo se v jeho mysli převalovalo ze strany na stranu a on čím dál lépe chápal jeho obsah. Nikdy by si nepomyslel, že tento pocit pozná. Nikdy neměl možnost ho poznat.
Jeho životem proplulo mnoho žen, ale jednu po druhé nakonec opustil s tím, že v nejlepším by se mělo přestat a představení, která zvládl zahrát, by v celkovém součtu mohla stačit k získání ceny BAFTA*.
Žádná z nich v něm nedokázala probudit cit, který by se byť jen vzdáleně mohl rovnat pocitu, který o člověku vypovídá, že je alespoň trochu zamilovaný. Žádná z nich. Už se dávno smířil s faktem, že buďto do konce života zůstane starým mládencem, nebo se ožení nějak výhodně, nicméně bez lásky, které on není schopen.
A pak se tohle všechno semlelo, aniž by stihl přemýšlet o tom, jak padá do té propasti plné touhy a nenaplněných přání.
Zavřel oči a opřel se o kamenem vystavěnou zeď.
“Miluji tě.“
Ta dvě slova bořila pilíře jeho ovládání. Bořila hranice neproniknutelnosti. A nitrem rozlévala hřejivý pocit spokojenosti. Ovinula se kolem tolik důležitého svalu uvnitř hrudi, že se dědic malfoyovského jmění sám nepoznával.
Vybavil si odhodlanou a mírně zčervenalou tvář Harryho Pottera. Jak tam stál a pevně mu hleděl do očí. Pak to vyslovil.
Mravenčení v Dracově podbřišku mu napovědělo to, čeho už se tak dlouho obával.
Ani on mu není lhostejný. A Salazar vem fakt, že už není ta ženská, která dokázala roztavit led v jeho srdci.
Najednou si uvědomil, že je mu to úplně jedno.
Kdy se v něm vlastně odehrál tenhle boj?
Kdy pochopil, že mu na něčem, co kdysi považoval za rozhodující, najednou nezáleží a přijde mu to nepodstatné?
Je tohle ten mezník, kdy se říká, že člověk dospěje? Nehledě na jeho skutečný věk?
Roztříštěná mozaika společných vzpomínek se začala slepovat dohromady a tvořit jasný obraz.
Už nemohl dál před tím vším utíkat.
Už nemohl dopustit, aby žil ve věčné žárlivosti.
Už se nemohl dívat, jak to jediné, co kdy měl a čeho si opravdu vážil, mu uniká mezi prsty kvůli vlastní tvrdohlavosti.
Dobrá, stále se cítil mírně pokořen. Ale ve srovnání s tím, jak mu celá tahle situace ubližovala zevnitř, to byla jen nicotná daň za všechny ústupky.
Tady nebylo už co řešit.
Věděl, co musí dělat. Buď teď, nebo nikdy. Pokud to neudělá teď, může to být jeho poslední šance.
V mysli mu vytanul obličej toho Weasleyovic krotitele draků a jen ta představa mu hnula žlučí.
Aniž by si to uvědomil, už se natahoval nazpět po klice. Otvíral dveře a v přímé konfrontaci s Potterovým zeleným pohledem bez brýlí, který byl zamlžený závojem smutku, si to šinul přímo k němu.
Semlelo se to tak rychle, že si ani nestihl vynadat za to, jak netypicky svému jménu se chová zbrkle.
Popadl černovlasého mladíka za předloktí, chopě se zároveň i jeho pláště a táhl ho ke krbu do hlavní vstupní haly ministerstva.
Bylo to snad jen pár vteřin, co vhazoval do krbu letaxový prášek, zvolal adresu a nějaké latinské slovo, které bylo zřejmě heslem ke vstupu, a najednou se oba dva objevili v prostorném přijímacím salónku plném starobylého nábytku.
Než si nechápavý Harry stihl uvědomit, kde asi zrovna jsou, Draco se otočil k obrazu, kterého si Potter doposud nevšiml, i když vévodil celé místnosti.
„Ani slovo,“ zavrčel pán domu na muže s plavými licousy a plnovousem a ukázal na něj do rámu výhružně prstem. „Vím naprosto jasně, že ať už chceš říct cokoliv, tak se mi to nebude líbit, takže mlč.“
Muž na obraze se zakabonil a už se chystal něco poznamenat, když v tom Draco Harryho téměř až bezohledně odtáhl dál ke schodům a po nich až do prvního patra dlouhou chodbou ke svému cíli.
Dveře za nimi ani nestihly zaklapnout, když byl Harry silou vhozen na prostorné manželské letiště. Samým překvapením ani neměl prostor zareagovat. Cokoliv říct nebo naznačit. Dracovo jednání ho natolik rozhodilo, že mu nezbývalo než se nechat ovládat.
Nutno podotknout, že moc příjemně ovládat.
Protože v následujících desítkách sekund ho Draco svou vahou přimáčkl k matraci a spojil jejich rty v hluboký a vášnivý polibek, zaplétaje se přitom svými prsty do jeho havraních vlasů, které svou nepoddajností přímo vybízely k tomu, aby o ně někdo s něhou pečoval.
Sirius se nervózně ohlížel na hodiny nad plotnou v kuchyni, které jako by každou minutou posouvaly čas rychleji a rychleji.
S Charliem už měli vypitou druhou třetinu kvalitní whisky v nabroušené karafě a Harry pořád nikde. Opravdu to vypadalo, že nejenom že nedorazí pozdě, ale nedorazí vůbec.
Na jednu stranu ho to znervózňovalo a na druhou stranu to byl důkaz, že se jejich plán setkal s úspěchem.
Charlie vycítil, kam směřují Siriovy myšlenky.
„Ten už dnes nedorazí,“ řekl klidně a chápavě se na něj podíval, maje v očích skryto ještě něco víc. „Měl bys být spokojený. Vypadá to, že Malfoy přece jenom není takový hlupák.“
Sirius se křivě usmál. Kdy se to vlastně všechno odehrálo?
Kdy sám sobě odpustil, že nechal Harryho ve spárech Zmijozela?
Dobrá – musel přiznat, že Draca Malfoye zase tak dobře neznal a mohl mu křivdit. Ne, určitě dělali správnou věc. Harry si zasloužil konečně trochu toho štěstí, a pokud je po boku mladého Malfoye, pak mu nesmí stát v cestě.
Vzdychl.
„Možná by ses mohl uvolnit,“ podotknul Charlie a podíval se na něj pohledem, který Sirius často vídával u Molly Weasleyové. Byl plný něhy a porozumění.
Weasleyovi byli všichni takto dobrosrdeční. Což se ovšem nedalo s jistotou tvrdit o něm.
Už jen jeho původ se na něm značně podepsal.
„To se snadno říká a hůř dělá. Ale třeba to přijde s prázdným dnem sklenice,“ usmál se. „Harrymu věřím, ale jemu ne.“
Charlie se k Siriovi blíže naklonil, „To, co jsem v jeho očích dennodenně vídával byla žárlivost, věř mi. A Malfoyové jsou až příliš majetničtí na to, aby přenechali někomu něco, co už bylo jednou jejich.“
„Mluvíš o Harrym, jako by byl jen věc. Já nechci, aby ho Malfoy bral jako součást své sbírky. Oni si neumí vážit ani věcí, ani lidí. Pokud je, jako býval Lucius, a můžeš si být jistý, že výchova z člověka hodně udělá, ať už dobrá nebo špatná… Tak potom…“
Charlie přerušil rozjímání nad katastrofickým scénářem týkajícího se potomků z Malfoyovic klanu. „Věř mi, Siriusi, ten blonďatej prevít ho má vážně rád, tím jsem si jistý. Tys tam nebyl…“
„Já vím,“ položil Sirius Charliemu na rameno ruku, aby podpořil jeho poznámku, „věřím ti to. Jen to špatně nesu.“
Charliemu se to pořád zdálo nedostatečně uspokojující.
Pořád ze Siria cítil spíš odevzdanost než důvěru. Odněkud ze zadní kapsy vytáhnul starou ošuntěnou peněženku z dračí kůže. Nakoukl do jejího obsahu, a pak se podíval na svého komplice, „Dám ti padesát sedm galeonů – to je vše – co u sebe mám – když se ti dva dnes nedají dohromady.“
„A když se dají dohromady? Co mám dát já tobě? Pro mě peníze nemají příliš cenu, nemyslíš?“
„Splníš mi přání.“
„Jakékoliv?“ zarazil se Sirius. „To trochu převyšuje hodnotu padesáti sedmi galeonů…
„Jakékoliv,“ potvrdil mladík se zrzavým copem a nenechal se zviklat.
Pohled připomínající nebe před bouří se vtiskl do toho druhého. Sirius měl přece rád výzvy. Jako za starých let. A jaký Charlie asi může být „protivník“, ne?
Když si to takto odůvodnil, pak už nezbývalo, než zareagovat: „Dobrá. Chceš to stvrdit i magicky?“
„Ne, Siriusi. Jsi čestný člověk a já ti věřím, stejně tak doufám, že věříš, že i já jsem čestný. Založíme tuto sázku na naší cti,“ podal mu dlaň vyzyvatele, kterou směle a pevně stisknul.
„Dojednáno.“
Chvíli se mezi ně proplížilo tíživé ticho, které sem tam proťalo cinknutí sklenice, která se při dolévání z karafy otřela o její hrdlo.
„Siriusi, řekni mi jednu věc…“ začal Charlie a zavdal si whisky, aby se mu lépe pokračovalo v diskuzi, kterou právě vykračoval na tenký led.
Black se na něj ohlédl a přikývnutím ho vyzval, aby se ptal.
„Tvůj vztah k Harrymu je čistě na bázi kmotr-kmotřenec. Máš o něj obavy, protože je to tvůj kamarád a syn tvého někdejšího přítele, viď? Není to tak, že bys k němu cítil něco víc, že ne?“
„Myslíš, že by pro mě byl třeba jako syn? Svým způsobem ano. I když už nejsem o tolik starší, abych se k takovému právu mohl hlásit,“ zazubil se bývalý vězeň.
„Ne, Siriusi, myslím tím – nejsi do něj zamilovaný, viď?“ zeptal se narovinu zrzek a promnul si dlaně, až mu na nich skákaly žíly.
Přesně v ten moment si Sirius loknul ze sklenice a přesně v tentýž moment se jí málem udusil, když mu zaskočilo.
„Cože? Zamilovaný?“ pak se rozesmál. „Drahý Charlie, Sirius Black byl lamač dívčích srdcí, Sirius Black nikdy neuměl milovat a stále neumí. Pokud někdy existoval větší necita v lásce, pak byl až mým stínem.“
„Možná je načase, aby ses to konečně naučil, Siriusi Blacku,“ oslovil ho Charlie celým jménem stejně, jako to před chvílí udělal on.
„Co?“ nerozuměl mu Poberta.
„Milovat,“ zašeptal jemně Charlie a ve stejný moment, kdy se Sirius pozastavil nad tím tvrzením, využil jeho nestřežené chvilky a natáhnul se přes stůl, aby ho políbil na ústa.
Lačně se vpíjel do dolního rtu a sál ho, aby z něj extrahoval všechnu jeho chuť. K téhle svádivé hře nakonec přidal i jazyk a proboural se jím přes hradby Siriových měkkých rtů.
Letmo se dotkl špičky jazyka, vychutnávaje si tak zimomřivého mravenčení v podbřišku, které způsobilo, že se mu v očekávání divoce rozbušilo srdce. Krev se nahrnula do míst, která právě teď žadonila o pozornost, která jim byla odepřena.
Sirius tam jen pořád strnule seděl a nechápal, co se děje.
A když si Charlie uvědomil, co udělal, stáhl se. S hrdlem staženým tak úzce, že samotný výraz v jeho tváři musel jasně dávat najevo, jak je překvapeným sám svým jednáním.
„Omlouvám se,“ vydal ze sebe těžce, pak se zvedl, „asi jsem moc pil. Je pozdě, už půjdu.“
Vůbec se neodvážil Siriovi pohlédnout do očí.
A během chvíle byl tatam a jediným důkazem jeho přítomnosti byla nedopitá sklenice odložená na stole vedle té Siriovy.
Majitel domu pořád šokovaně hleděl na sklenici jeho hosta. Pořád si přemítal, co se vlastně stalo a jak se to vlastně mohlo stát.
A jaké to bylo.
Nečekané.
Překvapivé.
Zvláštní.
Mokré.
Horké.
Divoké.
Dech beroucí.
…
…
Pěkné…
Nepoznané.
Hříšné.
A možná taky… Vzrušující?
Položil bříška prstů na své rty a zavřel oči. Už to byly dlouhé roky, co jej někdo políbil. A vůbec s takovou něhou a touhou.
Vůbec to nebylo tak hrozné, jak si myslel.
Ale proč Charlie vůbec utekl? A proč se omlouval? Vždyť si z něj dělal stejně jenom legraci, ne snad? Aby ho odvedl pryč od těch vtíravých myšlenek o Harrym.
Hmm… Ten kluk ho v poslední době začínal trochu udivovat a mást. Neměl tu čest být u formování Charlieho povahy a hodnot, nicméně i tak se mu v poslední době zdál zvláštní a nechtěl se mu svěřit s tím, co ho trápí.
Místo toho ho vtáhl do plánu ohledně Harryho a choval se jako naprostý bezcitný parchant.
Něco nebylo v pořádku a Sirius věřil, že on to dokáže změnit. S jeho pomocí to určitě půjde.
Hned zítra za Charliem zajde. Hned poté, co… Se vyspí z té děsivé opice, která se mu pověsila na hrb.
Neměl už ani sílu uklidit po sobě sklenice, a tak když odcházel do své ložnice spát, nechal je tam ležet přesně tak, jak byly.
*BAFTA
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 2331x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.