31 Jan 2011 | Blanch |
Tak. Nestíhám víkendový termín, neboť můj počítač je momentálně mrtvý :D
Spolubydla mi půjčil noťas, abych mohla být na netu a zároveň jsem využila toho, abych vložila kapitolu.
Snad se nám brzy podaří moji "herku" zprovoznit, spolubydlící se snaží mi ji vylepšit(je prostě zlato, jenom ho vykopat).
No, tak se hlavně omlouvám, že jste museli čekat :).
Pokud v textu uvidíte nějaké faktické chyby nebo kterékoliv jiné, prosím - hlaste :D, budu se snažit je opravit.
Jinak tato kapitola mě nesmírně bavila.
Užívala jsem si Draca :P
Spolubydla mi půjčil noťas, abych mohla být na netu a zároveň jsem využila toho, abych vložila kapitolu.
Snad se nám brzy podaří moji "herku" zprovoznit, spolubydlící se snaží mi ji vylepšit(je prostě zlato, jenom ho vykopat).
No, tak se hlavně omlouvám, že jste museli čekat :).
Pokud v textu uvidíte nějaké faktické chyby nebo kterékoliv jiné, prosím - hlaste :D, budu se snažit je opravit.
Jinak tato kapitola mě nesmírně bavila.
Užívala jsem si Draca :P
Přesně jak Harry s Dracem předpokládali. To, co nalezli na dalším z vytyčených bodů, je dovedlo na další stopu, která už byla mnohem konkrétnější, než kterákoliv doposud.
Vyšší magická univerzita v Glasgow nebyla nijak obrovská. Rozkládala se na ploše asi o velikosti fotbalového hřiště, neměla žádné další sesterské budovy a potenciální studující a studující měli k dispozici pouhé tři fakulty.
Nic okázalého a na první pohled nic vzbuzujícího dojem, avšak s dobrým jménem budujícím perspektivní kariéru a budoucnost.
Konkrétně fakulta kouzelnického práva čítala pouhých pár desítek studentů. Nebylo proto příliš obtížné se během necelé hodiny domáknout toho, že jeden z těch mála vyučujících - profesor studia pro styky s kouzelnickou veřejností - byl ve škole nepřítomen zhruba stejně dlouhou dobu jako jejich hledaná oběť.
Podle všeho měl dračí spalničky, ale nikterak nebylo prokázáno, že je tomu skutečně tak.
Tím spíš hrálo bystrozorům do karet, že profesor to byl velmi mladý, pouze o sedm let starší než Damonda. Podle místních studentek velmi přitažlivý a podle všech očitých svědků spolu údajně měli s „obětí“ velmi přátelský vztah a často je studenti viděli si povídat na chodbách.
Jeden by byl dokonce přísahal, že se spolu několikrát zavřeli v profesorově kabinetu a několikrát se chovali velmi zvláštně, jako by je člověk nachytal při něčem nekalém.
Samozřejmě vztahy mezi studenty a učiteli byly přísně zakázány. Zejména z etického hlediska, aby nedošlo k morálnímu dilema a vztahy neovlivnily jak stupnici známkování, tak průběh celkového studia obou – učitele i žáka.
Byl to jakýsi místní kodex.
Už jen tento samotný fakt jasně poukazoval na motivy – teď už z více důvodů jistého – útěku milenecké dvojice.
Za ten den Harry s Dracem nastřádali více než dost jasně poukazujících důkazů.
A nejenže chybějící profesor nebyl ani ve svém příbytku, ve kterém měl ležet s dračími spalničkami, nebyl ani u svatého Munga, kde by v jiném případě měl se svou nemocí být, ale dokonce ani nikdo z jeho rodiny neměl ponětí o tom, že by dračí spalničky vůbec měl mít.
Na to spolubydlící Damondy z koleje vypověděla, že měla už delší podezření, že mezi nimi něco bylo, a nedbale pod Damondinou postelí pohozený vzkaz (jenž našel ostříží zrak Draca), ve kterém rozpoznala profesorovo písmo, byl další z usvědčujících předmětů, neboť obsahoval jasné vyznání citů a čas a místo schůzky v onen den, kdy oba dva zmizeli.
Nebylo už co řešit. Případ byl jasný.
Zbývalo pouze najít oba dva „viníky“ a zpravit o průběhu vyšetřování všechny strachující se příbuzné. A nejen ty.
***
Ten večer se oba dva bystrozoři vraceli do kanceláře poměrně utahaní.
Nejenže obešli celou rodinu obou pohřešovaných, ale taktéž museli napsat protokol a všechno zdokumentovat i na ministerstvu.
Věděli, že následující den je čeká hledání, i když pár tipů na místa určení už měli. Dracovi při té myšlence spadl obrovský kámen ze srdce, když se blížilo jeho vysvobození ze spárů přítomnosti Harryho Pottera, kdysi řečeného Harriet Evansové.
Bylo už něco po sedmé hodině, když do kanceláře, v níž Draco s Harrym dolaďovali ještě pár posledních odstavců - napsali padesát šest řádků (Draco je při všem tom rozčílení stihl spočítat) - ve zprávě pro ministra, vešel zrzavý krotitel draků s úsměvem, který boural všechny hranice roztomilosti a neodolatelnosti…
„Harry,“ zvolal vesele a pár neposlušných vlasů mu přitom sjelo na odhalené rameno, na němž se táhla poměrně viditelná jizva od dračího drápu, „slyšel jsem, že už končíte. Zrovna jsem se vrátil a říkal jsem si, že bych zašel na jednu skleničku do Děravého kotle. A nerad bych tam byl sám, nechtěl bys mi dělat společnost?“
Draco Malfoy se zatvářil nerudně a v duchu si pomyslel něco o vtíravých krvezrádcích, nicméně neřekl na to nic a snažil se reagovat jako by se ho to vůbec netýkalo.
Ani jeden z přítomných si jeho změny nálady nevšiml. Respektive ani jeden z nich nedal najevo, že by si toho všiml.
Draco se však nepřinutil k tomu, aby se přestal angažovat coby zaujatý pozorovatel.
Sledoval, jak se Harry jemně usmál a i když jeho unavený výraz dával jasně najevo, že nemá až tak náladu, tušil, že na otázku odpoví kladně.
Jinak by to přece nebyl samaritán Potter, že ano.
Viděl, jak se černovlasý bystrozor už nadechoval k odpovědi, načež ho sám předběhl.
„Nemohl bys laskavě počkat, Weasley, až to tady dokončíme? Na rozdíl od tebe my totiž máme ještě nějakou práci,“ dal si záležet, aby zněl co nejvíce lhostejně, ale nepodařilo se mu to úplně. Do jeho hlasu se nezvaně vkradl chlad, který dodával jeho tónu na jedovatosti. Ačkoliv to nebylo v jeho případě nic neobvyklého.
Harry si ho zvědavě prohlédl, ale neřekl na to nic. Možná se mu to jenom zdálo, ale vypadalo to, jako by něco Malfoye popudilo.
A nějak nevěřil, že by to bylo vyrušení z jejich práce.
Otočil se pouze na Charlieho a pokrčil rameny.
Pak se však na něj znovu usmál a pravil, „Necítím se na to, abych dneska někam chodil. Jsem trochu unavený. To víš, hodně práce. Nechceš si dát skleničku u nás doma, Charlie? Sirius jistě ocení společnost, přece jen tráví hodně času sám a nemá co dělat. My to tady s Dracem dokončíme a já se k vám pak připojím. Sklep je plný skvělého pití.“
Tak tohle bylo snad ještě horší. Pomyslel si nakvašeně bývalý zmijozelský chytač.
Jestli si Draco ještě před chvílí myslel, že je největší zlo zažehnáno, pak jeho představivost nebyla dostatečně při smyslech.
Politoval svou přirozenou lstivost, která, jak se zdálo, vzala nohy na ramena a nechala ho v rejži.
Jakmile blonďák vyposlechl tento návrh, měl sto chutí totiž Pottera přirazit silou ke zdi a vyfackovat ho. Vynadat mu do nestydatých děvek a ignorantských a naivních důvěřivců.
Tak on se celou tu dobu snaží, aby ti dva spolu nebyli sami někde při skleničce, a ten idiot ho nakonec pozve k sobě domů?
Byl vážně tak naivní, nebo to na něj jen hrál?
A pak to rozsekl ten Weasleyovic potěr. Jako by toho nebylo málo.
„Intimita, to já rád,“ zdvihl laškovně obočí mladý Weasley a Harry měl ještě tu drzost se tomu zasmát, neboť to bral jako vtip.
Zatímco Draco jasně na tom drzounovi poznal, že s ním flirtuje. A to přímo před ním!
„Tak fajn. Běž k nám. Vzkaž Siriovi, že brzy přijdu. Věřím, že se zabavíte i beze mě,“ řekl pouze informativně, aby potvrdil význam svých předešlých slov.
„To víš, že ano, i když bez tebe to sotva bude ono,“ vypláznul na něj jazyk, a pak se vytratil.
Zatímco za ním jemně bouchly dveře, Harry se dál jako smyslů zbavený usmíval do prázdna před sebou.
„Čemu se culíš, Pottere?“ nevydržel to Draco.
Musel svou otázku nakonec zopakovat ještě dvakrát, jelikož Harry jako by se vážně ztratil někde ve sněti svých myšlenek a vůbec nevnímal, že na něj někdo mluví.
Taková potupa. On ho ostentativně ignoroval. Malfoye!
Dal přednost Weasleyovic zrádci před ním.
Nakonec se s nechápavým pohledem na něj Chlapec, který přežil, podíval, a naprosto vyvedený z míry ani nebyl schopen odpovědět.
On nad ním vážně asi přemýšlel. A v jakém smyslu toho slova. Pomyslel si, že je přitažlivý? Chtěl se na tom všem podílet? Líbil se mu?
„Já…“ začal Harry koktavě…
„Flirtuje s tebou,“ prohlásil věcně Malfoy, spíš jako nezaujaté oznámení, skoče mu přitom do řeči, i když mu bylo už od začátku jasné, že Potter nebude schopen ze sebe nic dalšího vydat.
„Cože?“
„Říkám, že s tebou flirtuje.“
„Já jsem tě slyšel!“ zamračil se Harry naštvaně.
„Tak proč mě nutíš to opakovat?“ Draco se odmítal na něj podívat.
Hleděl stále do lejster před sebou a dělal, že poupravuje pár řádků. Jako by to snad ještě byla potřeba, když právě před okamžikem udělali korekturu posledního odstavce.
Harry si rádoby nenápadně odkašlal. Jako to dělával Snape, když chtěl někoho před celou třídou ponížit. Nejčastěji jeho nebo Nevilla. „Měl jsem dojem, že jsem se přeslechl. Vypadalo to totiž, jako bys říkal, že se mnou flirtuje.“
„Vážně Pottere, kdyby nedostatek genetického kódu nadnášel jako levitační formule, tak tě nepřivolám ani Acciem,“ poznamenal ironicky Draco. „Přesně to jsem totiž řekl.“
Ano, nejlepší obrana je přece útok. V tom už se vyznal. Zvlášť co se týkalo tohohle individua, které kdysi nosilo brýle.
Zajímavé.
Najednou se ty zelené oči zdály tolik pronikavé, když je nehyzdily obroučky brýlí.
Harry nečekal ani vteřinu. „A nemyslíš, Draco, že vzhledem k tomu, že ti do toho už nic není,“ velmi razantně zdůraznil slovo už, aby dal najevo, že si za to vlastně může jmenovaný sám, a dělal, že přeslechl urážku, kterou ho počastoval jako za starých časů, „je absolutně bezpředmětné, že mi něco tak zjevného sděluješ?“
Možná by si za normálních okolností Draco svou reakci rozmyslel, nicméně momentálně cítil, že by měl reagovat co nejdříve, aby upevnil svou jistotu v tom, že se vlastně nic tak hrozného neděje.
„Vlastně máš pravdu, Potty. Je mi absolutní šumák, komu se vlastně líbíš a kdo se líbí evidentně tobě,“ nevydržel to v sobě dusit. „Tak dělej, jako bych nic neřekl.“
Harry se křivě usmál, „To je žárlivost, Malfoyi?“
„Cože?“
„Teď nedoslýcháš ty?“ zeptal se provokativně Harry.
„Nech si ty vtipy, Pottere. Ty se ti nevyplatí.“
„Já je dělám zadarmo,“ poznamenal černovlasý mladík a pobaveně se uculil.
Někde uvnitř jeho hrudi srdce dvakrát poskočilo a od hrdla až k pasu se jím prohnal hřejivý pocit.
Namlouval si to? Nebo to opravdu byla žárlivost?
Měl strach si přiznat, že by to tak mohlo být. Protože zklamání by pak bylo mnohem větší. Naděje byla to jediné, co mu dovolilo si jen byť na chvilku uvědomit, že by nemuselo být všechno ztraceno, i když okolnosti nebyly zrovna příznivé.
Cítil, jak ho ten cit, který k Dracovi vzpínal náruč, ovládl. Jak si vroucně přál, aby si to nenamlouval.
Bylo by možné, že by na tom přeci jen špetka mohla být pravdivá?
Draco neodpověděl. A Harry měl obavy ptát se dál.
Byla horší nevědomost nebo odpověď, která by mu znovu zlomila srdce?
Byl zbabělec. Ať už si ostatní říkají cokoliv. Možná byl Nebelvír, ale ve chvílích jako byla tato, se cítil jako ten největší zbabělec na světě.
Nakonec dědic Malfoyovského jmění jen odložil papíry do složky a s ignorací jeho vlastní si došel pro svůj plášť, který visel v rohu místnosti na stojanu, přestože mohl použít přivolávací formuli.
Navlékl ho na sebe, zastrčil si plavé prameny za uši a s necitelným výrazem v obličeji se obrátil k Harrymu, jako by konverzace, kterou právě vedli, vůbec neexistovala.
„Mám dojem, že už jsme skončili. Teď, když mě omluvíš, půjdu,“ řekl věcně.
Když otevíral dveře a chystal se opustit místnost, Harryho zaplavil vtíravý smutek.
Doufal, moc doufal, že mezi několika větami se něco stane. Že Draco něco řekne. Že se něco změní.
Možná – že mu snad řekne, že ho má pořád rád. I když je kluk.
Věděl, že je to příliš náročné přání, že se to nestane, přesto si dovolil doufat.
Nevěděl, co ho to popadlo.
Kde vzal najednou tu odvahu, která mu doposud chyběla, ale ve chvíli, kdy se Draco chystal za sebou zavřít, řekl Harry velmi zřetelně a jasně tak, aby ho slyšel, ta dvě nejneuvěřitelnější slova.
„Miluji tě.“
A on ho slyšel.
Neřekl nic. Jen se na něj podíval.
A něco v jeho očích jako by se usmálo.
A teprve poté za ním dveře zapadly.
***
Když Charlie dorazil na Grimmauldovo náměstí, Sirius už držel v ruce láhev whisky a od ucha k uchu se na zrzavého mladíka usmíval.
Bylo to teprve deset minut od chvíle, kdy mu přišla od Charlieho sova se vzkazem, ve které mu sděloval, jak se to mělo s jejich plánem.
„Hádám, že ti budu muset vystačit já,“ odfrknul si pobaveně Black.
„A já hádám, že nejsem natolik náročný, aby mi to nestačilo,“ oplatil mu tajemně Charlie.
A Sirius došel pro dvě sklenice.
Vyšší magická univerzita v Glasgow nebyla nijak obrovská. Rozkládala se na ploše asi o velikosti fotbalového hřiště, neměla žádné další sesterské budovy a potenciální studující a studující měli k dispozici pouhé tři fakulty.
Nic okázalého a na první pohled nic vzbuzujícího dojem, avšak s dobrým jménem budujícím perspektivní kariéru a budoucnost.
Konkrétně fakulta kouzelnického práva čítala pouhých pár desítek studentů. Nebylo proto příliš obtížné se během necelé hodiny domáknout toho, že jeden z těch mála vyučujících - profesor studia pro styky s kouzelnickou veřejností - byl ve škole nepřítomen zhruba stejně dlouhou dobu jako jejich hledaná oběť.
Podle všeho měl dračí spalničky, ale nikterak nebylo prokázáno, že je tomu skutečně tak.
Tím spíš hrálo bystrozorům do karet, že profesor to byl velmi mladý, pouze o sedm let starší než Damonda. Podle místních studentek velmi přitažlivý a podle všech očitých svědků spolu údajně měli s „obětí“ velmi přátelský vztah a často je studenti viděli si povídat na chodbách.
Jeden by byl dokonce přísahal, že se spolu několikrát zavřeli v profesorově kabinetu a několikrát se chovali velmi zvláštně, jako by je člověk nachytal při něčem nekalém.
Samozřejmě vztahy mezi studenty a učiteli byly přísně zakázány. Zejména z etického hlediska, aby nedošlo k morálnímu dilema a vztahy neovlivnily jak stupnici známkování, tak průběh celkového studia obou – učitele i žáka.
Byl to jakýsi místní kodex.
Už jen tento samotný fakt jasně poukazoval na motivy – teď už z více důvodů jistého – útěku milenecké dvojice.
Za ten den Harry s Dracem nastřádali více než dost jasně poukazujících důkazů.
A nejenže chybějící profesor nebyl ani ve svém příbytku, ve kterém měl ležet s dračími spalničkami, nebyl ani u svatého Munga, kde by v jiném případě měl se svou nemocí být, ale dokonce ani nikdo z jeho rodiny neměl ponětí o tom, že by dračí spalničky vůbec měl mít.
Na to spolubydlící Damondy z koleje vypověděla, že měla už delší podezření, že mezi nimi něco bylo, a nedbale pod Damondinou postelí pohozený vzkaz (jenž našel ostříží zrak Draca), ve kterém rozpoznala profesorovo písmo, byl další z usvědčujících předmětů, neboť obsahoval jasné vyznání citů a čas a místo schůzky v onen den, kdy oba dva zmizeli.
Nebylo už co řešit. Případ byl jasný.
Zbývalo pouze najít oba dva „viníky“ a zpravit o průběhu vyšetřování všechny strachující se příbuzné. A nejen ty.
Ten večer se oba dva bystrozoři vraceli do kanceláře poměrně utahaní.
Nejenže obešli celou rodinu obou pohřešovaných, ale taktéž museli napsat protokol a všechno zdokumentovat i na ministerstvu.
Věděli, že následující den je čeká hledání, i když pár tipů na místa určení už měli. Dracovi při té myšlence spadl obrovský kámen ze srdce, když se blížilo jeho vysvobození ze spárů přítomnosti Harryho Pottera, kdysi řečeného Harriet Evansové.
Bylo už něco po sedmé hodině, když do kanceláře, v níž Draco s Harrym dolaďovali ještě pár posledních odstavců - napsali padesát šest řádků (Draco je při všem tom rozčílení stihl spočítat) - ve zprávě pro ministra, vešel zrzavý krotitel draků s úsměvem, který boural všechny hranice roztomilosti a neodolatelnosti…
„Harry,“ zvolal vesele a pár neposlušných vlasů mu přitom sjelo na odhalené rameno, na němž se táhla poměrně viditelná jizva od dračího drápu, „slyšel jsem, že už končíte. Zrovna jsem se vrátil a říkal jsem si, že bych zašel na jednu skleničku do Děravého kotle. A nerad bych tam byl sám, nechtěl bys mi dělat společnost?“
Draco Malfoy se zatvářil nerudně a v duchu si pomyslel něco o vtíravých krvezrádcích, nicméně neřekl na to nic a snažil se reagovat jako by se ho to vůbec netýkalo.
Ani jeden z přítomných si jeho změny nálady nevšiml. Respektive ani jeden z nich nedal najevo, že by si toho všiml.
Draco se však nepřinutil k tomu, aby se přestal angažovat coby zaujatý pozorovatel.
Sledoval, jak se Harry jemně usmál a i když jeho unavený výraz dával jasně najevo, že nemá až tak náladu, tušil, že na otázku odpoví kladně.
Jinak by to přece nebyl samaritán Potter, že ano.
Viděl, jak se černovlasý bystrozor už nadechoval k odpovědi, načež ho sám předběhl.
„Nemohl bys laskavě počkat, Weasley, až to tady dokončíme? Na rozdíl od tebe my totiž máme ještě nějakou práci,“ dal si záležet, aby zněl co nejvíce lhostejně, ale nepodařilo se mu to úplně. Do jeho hlasu se nezvaně vkradl chlad, který dodával jeho tónu na jedovatosti. Ačkoliv to nebylo v jeho případě nic neobvyklého.
Harry si ho zvědavě prohlédl, ale neřekl na to nic. Možná se mu to jenom zdálo, ale vypadalo to, jako by něco Malfoye popudilo.
A nějak nevěřil, že by to bylo vyrušení z jejich práce.
Otočil se pouze na Charlieho a pokrčil rameny.
Pak se však na něj znovu usmál a pravil, „Necítím se na to, abych dneska někam chodil. Jsem trochu unavený. To víš, hodně práce. Nechceš si dát skleničku u nás doma, Charlie? Sirius jistě ocení společnost, přece jen tráví hodně času sám a nemá co dělat. My to tady s Dracem dokončíme a já se k vám pak připojím. Sklep je plný skvělého pití.“
Tak tohle bylo snad ještě horší. Pomyslel si nakvašeně bývalý zmijozelský chytač.
Jestli si Draco ještě před chvílí myslel, že je největší zlo zažehnáno, pak jeho představivost nebyla dostatečně při smyslech.
Politoval svou přirozenou lstivost, která, jak se zdálo, vzala nohy na ramena a nechala ho v rejži.
Jakmile blonďák vyposlechl tento návrh, měl sto chutí totiž Pottera přirazit silou ke zdi a vyfackovat ho. Vynadat mu do nestydatých děvek a ignorantských a naivních důvěřivců.
Tak on se celou tu dobu snaží, aby ti dva spolu nebyli sami někde při skleničce, a ten idiot ho nakonec pozve k sobě domů?
Byl vážně tak naivní, nebo to na něj jen hrál?
A pak to rozsekl ten Weasleyovic potěr. Jako by toho nebylo málo.
„Intimita, to já rád,“ zdvihl laškovně obočí mladý Weasley a Harry měl ještě tu drzost se tomu zasmát, neboť to bral jako vtip.
Zatímco Draco jasně na tom drzounovi poznal, že s ním flirtuje. A to přímo před ním!
„Tak fajn. Běž k nám. Vzkaž Siriovi, že brzy přijdu. Věřím, že se zabavíte i beze mě,“ řekl pouze informativně, aby potvrdil význam svých předešlých slov.
„To víš, že ano, i když bez tebe to sotva bude ono,“ vypláznul na něj jazyk, a pak se vytratil.
Zatímco za ním jemně bouchly dveře, Harry se dál jako smyslů zbavený usmíval do prázdna před sebou.
„Čemu se culíš, Pottere?“ nevydržel to Draco.
Musel svou otázku nakonec zopakovat ještě dvakrát, jelikož Harry jako by se vážně ztratil někde ve sněti svých myšlenek a vůbec nevnímal, že na něj někdo mluví.
Taková potupa. On ho ostentativně ignoroval. Malfoye!
Dal přednost Weasleyovic zrádci před ním.
Nakonec se s nechápavým pohledem na něj Chlapec, který přežil, podíval, a naprosto vyvedený z míry ani nebyl schopen odpovědět.
On nad ním vážně asi přemýšlel. A v jakém smyslu toho slova. Pomyslel si, že je přitažlivý? Chtěl se na tom všem podílet? Líbil se mu?
„Já…“ začal Harry koktavě…
„Flirtuje s tebou,“ prohlásil věcně Malfoy, spíš jako nezaujaté oznámení, skoče mu přitom do řeči, i když mu bylo už od začátku jasné, že Potter nebude schopen ze sebe nic dalšího vydat.
„Cože?“
„Říkám, že s tebou flirtuje.“
„Já jsem tě slyšel!“ zamračil se Harry naštvaně.
„Tak proč mě nutíš to opakovat?“ Draco se odmítal na něj podívat.
Hleděl stále do lejster před sebou a dělal, že poupravuje pár řádků. Jako by to snad ještě byla potřeba, když právě před okamžikem udělali korekturu posledního odstavce.
Harry si rádoby nenápadně odkašlal. Jako to dělával Snape, když chtěl někoho před celou třídou ponížit. Nejčastěji jeho nebo Nevilla. „Měl jsem dojem, že jsem se přeslechl. Vypadalo to totiž, jako bys říkal, že se mnou flirtuje.“
„Vážně Pottere, kdyby nedostatek genetického kódu nadnášel jako levitační formule, tak tě nepřivolám ani Acciem,“ poznamenal ironicky Draco. „Přesně to jsem totiž řekl.“
Ano, nejlepší obrana je přece útok. V tom už se vyznal. Zvlášť co se týkalo tohohle individua, které kdysi nosilo brýle.
Zajímavé.
Najednou se ty zelené oči zdály tolik pronikavé, když je nehyzdily obroučky brýlí.
Harry nečekal ani vteřinu. „A nemyslíš, Draco, že vzhledem k tomu, že ti do toho už nic není,“ velmi razantně zdůraznil slovo už, aby dal najevo, že si za to vlastně může jmenovaný sám, a dělal, že přeslechl urážku, kterou ho počastoval jako za starých časů, „je absolutně bezpředmětné, že mi něco tak zjevného sděluješ?“
Možná by si za normálních okolností Draco svou reakci rozmyslel, nicméně momentálně cítil, že by měl reagovat co nejdříve, aby upevnil svou jistotu v tom, že se vlastně nic tak hrozného neděje.
„Vlastně máš pravdu, Potty. Je mi absolutní šumák, komu se vlastně líbíš a kdo se líbí evidentně tobě,“ nevydržel to v sobě dusit. „Tak dělej, jako bych nic neřekl.“
Harry se křivě usmál, „To je žárlivost, Malfoyi?“
„Cože?“
„Teď nedoslýcháš ty?“ zeptal se provokativně Harry.
„Nech si ty vtipy, Pottere. Ty se ti nevyplatí.“
„Já je dělám zadarmo,“ poznamenal černovlasý mladík a pobaveně se uculil.
Někde uvnitř jeho hrudi srdce dvakrát poskočilo a od hrdla až k pasu se jím prohnal hřejivý pocit.
Namlouval si to? Nebo to opravdu byla žárlivost?
Měl strach si přiznat, že by to tak mohlo být. Protože zklamání by pak bylo mnohem větší. Naděje byla to jediné, co mu dovolilo si jen byť na chvilku uvědomit, že by nemuselo být všechno ztraceno, i když okolnosti nebyly zrovna příznivé.
Cítil, jak ho ten cit, který k Dracovi vzpínal náruč, ovládl. Jak si vroucně přál, aby si to nenamlouval.
Bylo by možné, že by na tom přeci jen špetka mohla být pravdivá?
Draco neodpověděl. A Harry měl obavy ptát se dál.
Byla horší nevědomost nebo odpověď, která by mu znovu zlomila srdce?
Byl zbabělec. Ať už si ostatní říkají cokoliv. Možná byl Nebelvír, ale ve chvílích jako byla tato, se cítil jako ten největší zbabělec na světě.
Nakonec dědic Malfoyovského jmění jen odložil papíry do složky a s ignorací jeho vlastní si došel pro svůj plášť, který visel v rohu místnosti na stojanu, přestože mohl použít přivolávací formuli.
Navlékl ho na sebe, zastrčil si plavé prameny za uši a s necitelným výrazem v obličeji se obrátil k Harrymu, jako by konverzace, kterou právě vedli, vůbec neexistovala.
„Mám dojem, že už jsme skončili. Teď, když mě omluvíš, půjdu,“ řekl věcně.
Když otevíral dveře a chystal se opustit místnost, Harryho zaplavil vtíravý smutek.
Doufal, moc doufal, že mezi několika větami se něco stane. Že Draco něco řekne. Že se něco změní.
Možná – že mu snad řekne, že ho má pořád rád. I když je kluk.
Věděl, že je to příliš náročné přání, že se to nestane, přesto si dovolil doufat.
Nevěděl, co ho to popadlo.
Kde vzal najednou tu odvahu, která mu doposud chyběla, ale ve chvíli, kdy se Draco chystal za sebou zavřít, řekl Harry velmi zřetelně a jasně tak, aby ho slyšel, ta dvě nejneuvěřitelnější slova.
„Miluji tě.“
A on ho slyšel.
Neřekl nic. Jen se na něj podíval.
A něco v jeho očích jako by se usmálo.
A teprve poté za ním dveře zapadly.
Když Charlie dorazil na Grimmauldovo náměstí, Sirius už držel v ruce láhev whisky a od ucha k uchu se na zrzavého mladíka usmíval.
Bylo to teprve deset minut od chvíle, kdy mu přišla od Charlieho sova se vzkazem, ve které mu sděloval, jak se to mělo s jejich plánem.
„Hádám, že ti budu muset vystačit já,“ odfrknul si pobaveně Black.
„A já hádám, že nejsem natolik náročný, aby mi to nestačilo,“ oplatil mu tajemně Charlie.
A Sirius došel pro dvě sklenice.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 94x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.