09 Jan 2011 | Blanch |
Po dvou týdnech se k vám zase vracím.
Neměla jsem přístup k netu, jak bych chtěla, takže vaše vzkazy, emaily ani nic jiného se ke mně nedostalo. Stejně tak já jsem se nedostala k psaní PW, tak jsem to napravila až teď.
Za různé chyby se omlouvám, moje bety se o to snad časem postarají :). Prozatím vám přeji pěkné počtení.
Neměla jsem přístup k netu, jak bych chtěla, takže vaše vzkazy, emaily ani nic jiného se ke mně nedostalo. Stejně tak já jsem se nedostala k psaní PW, tak jsem to napravila až teď.
Za různé chyby se omlouvám, moje bety se o to snad časem postarají :). Prozatím vám přeji pěkné počtení.
Nový případ, který Harry s Dracem dostali na starost, se jevil zapeklitě, nicméně Harry měl jasnou představu o tom, jak se vše ve skutečnosti odehrálo a stačilo své domněnky pouze potvrdit.
Jisté důkazy jej o tom přesvědčovaly více než dost.
Ale jako správný bystrozor věděl, že nikdy není vše stoprocentní a že mnohdy je třeba tápat i po jiných důkazech a zároveň je taktéž třeba se na případ dívat z více úhlů.
Analyzovat jej i z těch nejabsurdnějších pohledů laika. Hledat pointy tam, kde by jindy být zaručeně nemohly.
A někdy pouze stačilo dodat trochu lidskosti a dvě a dvě zkrátka daly dohromady čtyři.
Draco vypadal stejně jako on přesvědčen o tom, že důvod dívčina zmizení není zakořeněn nijak hluboko a že otázky typu, zda-li měla někdy nepřátele, byly zcela nepodstatné a spíše jen podle pracovního postupu.
Stejně jako Harry měl svou představu o celém příběhu. A ta se lišila s tím, co si mysleli její rodiče. Ostatně byl Zmijozel a dokázal se mnohem lépe vžít do jejich situace než kdo jiný.
Nicméně ani jeden z nich nemohl nad tím vším mávnout rukou, neboť jednou jim onen případ byl udělen a oni byli povinni ho vyřešit.
Oba dva věděli, co si ten druhý myslí, aniž by se o tom bavili. Nejspíše to byla nějaká zvláštní forma nitrozpytu, která jim zůstala ještě jako nějaká jizva poté, co byli spolu.
Viděli do myšlenek toho druhého a ani k tomu nepotřebovali legilimens.
Jejich konverzace se totiž po dobu společné spolupráce smrskla jen na formální fráze, informační poznatky a pozdravy.
Ať už Kingsley tímto párováním zamýšlel cokoliv, prozatím se to nesetkávalo s úspěchem.
Harry cítil, jak moc s ním Draco nechce mluvit a jak moc s ním nechce být ani v jedné místnosti.
Nějak měl ale neodbytný pocit, že v tom vězí ještě něco víc, nedokázal si však vysvětlit, co by to mohlo být. Důležité bylo, že ho Draco ostentativně ignoroval.
Ba co hůř – neměl ani sklony k rivalitě jako na škole, kdy se špičkovali.
Byl mu naprosto volný.
Tento fakt by trhal jeho srdce na kousky, kdyby ještě nějaké měl, ale tak nějak se vůči tomu už stihl obrnit.
Možná, že být s ním byl nejlepší lék k tomu, jak si na nově nabytou situaci mezi nimi zvyknout. Bolelo to, ale dalo se to snést.
Alespoň neměl Draco tendence ho uřknout za to, že si málem vzal za „ženu“ chlapa a že to zcela určitě pošramotilo nejen jeho pověst, ale hlavně ego.
***
Minerva McGonagallová seděla za svým stolem v ředitelně a čekala každou chvíli návštěvu.
Harry Potter s Dracem Malfoyem jí poslali spěšnou sovu z ministerstva kouzel.
Bylo to teprve pár hodin, co se dozvěděla, že je její vnučka pryč.
Její dcera, se kterou se vždy snažila prohloubit mateřské pouto, avšak ne zcela úspěšně, se jí většinou s ničím nesvěřovala, pokud si to nevynutila. Ani když šlo o tak závažné věci jako je únos jejího potomstva. Ale nejspíš nakonec usoudila, že tohle možná za zmínku stojí.
Byla celý Zmijozel. Po svém otci. Budiž mu země lehká.
Pročítala si stále dokola dopis, který ji poslala. Nemohla tomu uvěřit. Bylo neskutečné, že zrovna její vnučku by někdo mohl unášet. Proč promerlina? Chtěl peníze? Potřeboval vliv? Bylo v tom něco osobního?
Bylo to proto, že se stala ředitelkou Bradavic a její vnučka byla středem nějaké pomsty?
Na druhou stranu – její vnučka byla hodně impulzivní, mohlo se stát cokoliv. Uchovávala si v duši malinkou naději, že je to všechno pouze omyl.
Byl to vůbec únos?
Vždy byla dost silná na to, aby své emoce příliš neprojevovala. Její rodiče a její čtyřiapadesátileté manželství ji v tom vycvičili velmi zdařile. A i když teď cítila strach, velkou tíhu na srdci a konečky prstů se jí třepaly, jak stále držela v rukou nažloutlý pergamen, nedala na sobě jinak nic znát. Nešlo to. I když byla v místnosti sama. Občas si připadala, jako by už ani nebyla člověk, když nedokáže uronit slzu.
Její bolest už navždy zůstala skryta v nitru.
Když někdo zaklepal na dveře, bez přemýšlení s jasnou představou, kdo to je, vyzvala návštěvu dále.
Větším překvapením však pro ni posléze bylo, když kroky nebyly dvojí, ale pouze jedny.
Místo Harryho a Draca totiž přišel někdo jiný, kdo znal heslo.
***
Celou cestu do hradu bylo mezi mladíky tíživé ticho. Draco občas věnoval Harrymu podivný pohled plný výčitek a čehosi, co na něj působilo dost mrazivě, ale jinak spolu neprohodili jediné slovo.
Za ten den slyšel Harry Draca promluvit jen snad třikrát, poprvé, když ho ráno pozdravil, podruhé, když se domlouvali na návštěvě ředitelky a potřetí to bylo zrovna, když vyslovoval heslo do ředitelny chrliči, který se vzápětí odsunul a dal jim možnost vystoupat po točitých schodech k cíli.
Byli už kousek ode dveří, stačilo ještě pár schodů, ale v průběhu je dostihla poměrně hlasitá výměna názorů dvou hlasů, z nichž jeden z nich byl víceméně dominantnější a mnohem zainteresovanější.
Harry by ten hlas poznal na míle daleko.
„Jak to myslíš…,“ Minerva McGonagallová zněla hodně překvapeně.
„Přesně, jak jsem to řekl,“ odpověděl rázně mužský baryton a i přes zavřené dveře bylo očividné, že pauza ticha byla vyplněna přísnými pohledy obou účastníků.
A v ten moment Draco promluvil počtvrté, „Takhle vytočeného jsem Severuse ještě neslyšel,“ úplně zapomněl na svou zášť k Harrymu a se zdviženým obočím se na něj podíval, jakoby by v jeho pohledu hledal souhlas.
Harry se jeho zájmem nenechal zmást a jen přikývl.
Navíc to byla pravda. Poznal Snapea už z mnohých stránek jeho příšerné povahy. Věděl, jaký je a umí být, ale takhle nepříčetného jej ještě nepoznal. Snape si vždy uměl udržet chladnout hlavu a jeho pichlavé poznámky, které byly zároveň důkazem jeho nevole a naštvání, dokázaly vykolejit kdekoho. A když už byl nad míru naštvaný, stále to nebyla taková smršť, jaké byli právě s Dracem svědky.
Zdálo se, že něco jeho averzi vygradovalo na nejvyšší možnou míru, kterou se jen tak někomu nepoštěstí vidět.
„Prostě končím! Finite incantatem! Už jsem tady ze sebe dělal dost dlouho blázna. Vtlouct do hlavy něco té sebrance je nad mé možnosti. To dřív naučím tucet trollů stepovat.“
„Severusi, co tak náhle? A uprostřed semestru? Vždyť víš, že za tebe snadno nenajdu náhradu, zvlášť v tuhle dobu. Za chvíli budou svátky, bude pololetí. Řekni mi, kde mám hledat profesora na lektvary?“
„Upřímně, Minervo, je mi to naprosto jedno. Můj pohár trpělivosti přetekl. Už toho mám plné zuby. A navíc mám mnohem důležitější věci na práci. Mám svůj výzkum, své místo v akademii věd. A to je teď mnohem důležitější.“
„Jistě, už to chápu,“ zazněla hrubě ředitelka školy, „jsi teď slavný a konečně oceněný a už je pro tebe pod tvou úroveň trčet někde na škole a učit studenty. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo tak vážený a s takovým géniem marnil svůj čas na střední škole pro kouzelníky! Studenti ti nejsou dost dobří.“
„To nejsou studenti, to jsou ghúlové. Mají mozkové buňky akorát tak na to, aby udrželi sliny v ústech!“
„Severusi! Přestaň, už to přeháníš! Co by ti na to asi řekl Albus? Z toho, co říkáš, by měl smrt…“
„Zajímavé, já myslel, že z toho, co jsem řekl posledně, už měl smrt,“ poznamenal sarkasticky a hluboce se uchechtnul.
„Severusi,“ vypískla starší žena, „jak tohle můžeš jen vypustit z úst! Jsi cynik! Byl jsi jako jeho syn…“
„Byl, Minervo. To je to slovo. Byl. Albus už není a nebude. Jeho obrazy to nezmění,“ podle dalších slov se zdálo, že se zřejmě otočil na obraz, kde měl být ředitel, „a jak vidíš, stejně tady ani není, aby si náš rozhovor poslechl. Upřímně, je mi jedno, co by mi na to řekl. Jsem definitivně rozhodnut a nic mé rozhodnutí nezmění. Zkrátka končím. Svou rezignaci ti pošlu ještě dnes. Doučím poslední hodiny a odcházím.“
„Jsem zklamaná. Velmi zklamaná. Myslela jsem si, že ty jsi jiný. Že tebe to, čím jsi vždy nespravedlivě osočoval Pottera, nikdy nemůže potkat. Že nejsi domýšlivý, nezřízený a ziskuchtivý. Nechci tě podceňovat, byl jsi vždycky skvělý alchymista, ale se svým přístupem brzo narazíš, Severusi. Tohle nejsi ty!“ její hlas byl posmutnělý a své zklamání tak potvrdila nejen verbálně.
„Tvá slova na mě nemají účinek. Nejsou dostatečně obsedantní a možná, že mi nevadí, že nejsem přesně podle tvých představ, hlavně, když budu spokojený. A to nebudu, dokud budu ještě chvíli zavřený mezi čtyřmi stěnami s těmi ignoranty. Brání mému vzrůstu. Rozvíjení mých schopností. A to už nehodlám dopustit. Ani na vteřinu. Hezké odpoledne a sbohem.“
„Severusi…“
Co však ještě chtěla žena doříct, to už nestihla, neboť Severus zuřivě otevřel dveře a Harry s Dracem se tak tak stihli schovat za malý výklenek, aby nebyli přistiženi při činu.
Přičemž si ani jeden z nich neuvědomil náhlou těsnost kolem sebe a doteku toho druhého, jak se o sebe opírali.
Nakonec si to jako první uvědomil Draco a s naprosto šokovaným výrazem se beze slov od Harryho odtrhnul.
Ještě teď mu prazvláštně bušilo srdce a pevně doufal, že si toho Potter nevšiml.
Ještě by si mohl domýšlet prapodivné příčiny, že?
Ono to totiž vůbec nemělo nic společného s tím, že se ho právě dotkl a že Dracovým tělem projel elektrický impuls.
A že ho zrovna napadlo, jaké by to bylo, kdyby Harryho políbil.
Bylo by to stejné, jako když ho líbal v době, kdy byl ženou? Ty rty se přece nemohly změnit. Nebo ano?
Jeho myšlenky si s ním zahrávaly. Až nezdravě.
Jen ta vzpomínka…
Opřeni hrudníky, dýchajíce si do tváří. Doteky rukou a nohou, možná i něčeho víc. Vzrušovalo ho to mnohem více, než by si kdy byl ochoten přiznat a hlavně než by vůbec chtěl, aby ho vzrušovalo.
Salazare, vždyť Potter je chlap!
To nebylo nic, co by nemělo logické vysvětlení, že ne?
Určitě v tom bylo nějaké kouzlo, nějaké vnuknutí.
To by jinak jeho tělo přece neudělalo. Není přece masochista.
A ke všemu, když má Potter toho zrzavého nuzáka.
Potřepal hlavou a nechal tyhle nevítané poznatky zapadnout někam na dno myšlenek.
Zhluboka se nadechl.
Jako by se nic nedělo, zaklepal na dveře ředitelny a čekal, až je ředitelka vyzve dál a vytáhne ho tím z této patálie.
Jisté důkazy jej o tom přesvědčovaly více než dost.
Ale jako správný bystrozor věděl, že nikdy není vše stoprocentní a že mnohdy je třeba tápat i po jiných důkazech a zároveň je taktéž třeba se na případ dívat z více úhlů.
Analyzovat jej i z těch nejabsurdnějších pohledů laika. Hledat pointy tam, kde by jindy být zaručeně nemohly.
A někdy pouze stačilo dodat trochu lidskosti a dvě a dvě zkrátka daly dohromady čtyři.
Draco vypadal stejně jako on přesvědčen o tom, že důvod dívčina zmizení není zakořeněn nijak hluboko a že otázky typu, zda-li měla někdy nepřátele, byly zcela nepodstatné a spíše jen podle pracovního postupu.
Stejně jako Harry měl svou představu o celém příběhu. A ta se lišila s tím, co si mysleli její rodiče. Ostatně byl Zmijozel a dokázal se mnohem lépe vžít do jejich situace než kdo jiný.
Nicméně ani jeden z nich nemohl nad tím vším mávnout rukou, neboť jednou jim onen případ byl udělen a oni byli povinni ho vyřešit.
Oba dva věděli, co si ten druhý myslí, aniž by se o tom bavili. Nejspíše to byla nějaká zvláštní forma nitrozpytu, která jim zůstala ještě jako nějaká jizva poté, co byli spolu.
Viděli do myšlenek toho druhého a ani k tomu nepotřebovali legilimens.
Jejich konverzace se totiž po dobu společné spolupráce smrskla jen na formální fráze, informační poznatky a pozdravy.
Ať už Kingsley tímto párováním zamýšlel cokoliv, prozatím se to nesetkávalo s úspěchem.
Harry cítil, jak moc s ním Draco nechce mluvit a jak moc s ním nechce být ani v jedné místnosti.
Nějak měl ale neodbytný pocit, že v tom vězí ještě něco víc, nedokázal si však vysvětlit, co by to mohlo být. Důležité bylo, že ho Draco ostentativně ignoroval.
Ba co hůř – neměl ani sklony k rivalitě jako na škole, kdy se špičkovali.
Byl mu naprosto volný.
Tento fakt by trhal jeho srdce na kousky, kdyby ještě nějaké měl, ale tak nějak se vůči tomu už stihl obrnit.
Možná, že být s ním byl nejlepší lék k tomu, jak si na nově nabytou situaci mezi nimi zvyknout. Bolelo to, ale dalo se to snést.
Alespoň neměl Draco tendence ho uřknout za to, že si málem vzal za „ženu“ chlapa a že to zcela určitě pošramotilo nejen jeho pověst, ale hlavně ego.
Minerva McGonagallová seděla za svým stolem v ředitelně a čekala každou chvíli návštěvu.
Harry Potter s Dracem Malfoyem jí poslali spěšnou sovu z ministerstva kouzel.
Bylo to teprve pár hodin, co se dozvěděla, že je její vnučka pryč.
Její dcera, se kterou se vždy snažila prohloubit mateřské pouto, avšak ne zcela úspěšně, se jí většinou s ničím nesvěřovala, pokud si to nevynutila. Ani když šlo o tak závažné věci jako je únos jejího potomstva. Ale nejspíš nakonec usoudila, že tohle možná za zmínku stojí.
Byla celý Zmijozel. Po svém otci. Budiž mu země lehká.
Pročítala si stále dokola dopis, který ji poslala. Nemohla tomu uvěřit. Bylo neskutečné, že zrovna její vnučku by někdo mohl unášet. Proč promerlina? Chtěl peníze? Potřeboval vliv? Bylo v tom něco osobního?
Bylo to proto, že se stala ředitelkou Bradavic a její vnučka byla středem nějaké pomsty?
Na druhou stranu – její vnučka byla hodně impulzivní, mohlo se stát cokoliv. Uchovávala si v duši malinkou naději, že je to všechno pouze omyl.
Byl to vůbec únos?
Vždy byla dost silná na to, aby své emoce příliš neprojevovala. Její rodiče a její čtyřiapadesátileté manželství ji v tom vycvičili velmi zdařile. A i když teď cítila strach, velkou tíhu na srdci a konečky prstů se jí třepaly, jak stále držela v rukou nažloutlý pergamen, nedala na sobě jinak nic znát. Nešlo to. I když byla v místnosti sama. Občas si připadala, jako by už ani nebyla člověk, když nedokáže uronit slzu.
Její bolest už navždy zůstala skryta v nitru.
Když někdo zaklepal na dveře, bez přemýšlení s jasnou představou, kdo to je, vyzvala návštěvu dále.
Větším překvapením však pro ni posléze bylo, když kroky nebyly dvojí, ale pouze jedny.
Místo Harryho a Draca totiž přišel někdo jiný, kdo znal heslo.
Celou cestu do hradu bylo mezi mladíky tíživé ticho. Draco občas věnoval Harrymu podivný pohled plný výčitek a čehosi, co na něj působilo dost mrazivě, ale jinak spolu neprohodili jediné slovo.
Za ten den slyšel Harry Draca promluvit jen snad třikrát, poprvé, když ho ráno pozdravil, podruhé, když se domlouvali na návštěvě ředitelky a potřetí to bylo zrovna, když vyslovoval heslo do ředitelny chrliči, který se vzápětí odsunul a dal jim možnost vystoupat po točitých schodech k cíli.
Byli už kousek ode dveří, stačilo ještě pár schodů, ale v průběhu je dostihla poměrně hlasitá výměna názorů dvou hlasů, z nichž jeden z nich byl víceméně dominantnější a mnohem zainteresovanější.
Harry by ten hlas poznal na míle daleko.
„Jak to myslíš…,“ Minerva McGonagallová zněla hodně překvapeně.
„Přesně, jak jsem to řekl,“ odpověděl rázně mužský baryton a i přes zavřené dveře bylo očividné, že pauza ticha byla vyplněna přísnými pohledy obou účastníků.
A v ten moment Draco promluvil počtvrté, „Takhle vytočeného jsem Severuse ještě neslyšel,“ úplně zapomněl na svou zášť k Harrymu a se zdviženým obočím se na něj podíval, jakoby by v jeho pohledu hledal souhlas.
Harry se jeho zájmem nenechal zmást a jen přikývl.
Navíc to byla pravda. Poznal Snapea už z mnohých stránek jeho příšerné povahy. Věděl, jaký je a umí být, ale takhle nepříčetného jej ještě nepoznal. Snape si vždy uměl udržet chladnout hlavu a jeho pichlavé poznámky, které byly zároveň důkazem jeho nevole a naštvání, dokázaly vykolejit kdekoho. A když už byl nad míru naštvaný, stále to nebyla taková smršť, jaké byli právě s Dracem svědky.
Zdálo se, že něco jeho averzi vygradovalo na nejvyšší možnou míru, kterou se jen tak někomu nepoštěstí vidět.
„Prostě končím! Finite incantatem! Už jsem tady ze sebe dělal dost dlouho blázna. Vtlouct do hlavy něco té sebrance je nad mé možnosti. To dřív naučím tucet trollů stepovat.“
„Severusi, co tak náhle? A uprostřed semestru? Vždyť víš, že za tebe snadno nenajdu náhradu, zvlášť v tuhle dobu. Za chvíli budou svátky, bude pololetí. Řekni mi, kde mám hledat profesora na lektvary?“
„Upřímně, Minervo, je mi to naprosto jedno. Můj pohár trpělivosti přetekl. Už toho mám plné zuby. A navíc mám mnohem důležitější věci na práci. Mám svůj výzkum, své místo v akademii věd. A to je teď mnohem důležitější.“
„Jistě, už to chápu,“ zazněla hrubě ředitelka školy, „jsi teď slavný a konečně oceněný a už je pro tebe pod tvou úroveň trčet někde na škole a učit studenty. Jak by to asi vypadalo, kdyby někdo tak vážený a s takovým géniem marnil svůj čas na střední škole pro kouzelníky! Studenti ti nejsou dost dobří.“
„To nejsou studenti, to jsou ghúlové. Mají mozkové buňky akorát tak na to, aby udrželi sliny v ústech!“
„Severusi! Přestaň, už to přeháníš! Co by ti na to asi řekl Albus? Z toho, co říkáš, by měl smrt…“
„Zajímavé, já myslel, že z toho, co jsem řekl posledně, už měl smrt,“ poznamenal sarkasticky a hluboce se uchechtnul.
„Severusi,“ vypískla starší žena, „jak tohle můžeš jen vypustit z úst! Jsi cynik! Byl jsi jako jeho syn…“
„Byl, Minervo. To je to slovo. Byl. Albus už není a nebude. Jeho obrazy to nezmění,“ podle dalších slov se zdálo, že se zřejmě otočil na obraz, kde měl být ředitel, „a jak vidíš, stejně tady ani není, aby si náš rozhovor poslechl. Upřímně, je mi jedno, co by mi na to řekl. Jsem definitivně rozhodnut a nic mé rozhodnutí nezmění. Zkrátka končím. Svou rezignaci ti pošlu ještě dnes. Doučím poslední hodiny a odcházím.“
„Jsem zklamaná. Velmi zklamaná. Myslela jsem si, že ty jsi jiný. Že tebe to, čím jsi vždy nespravedlivě osočoval Pottera, nikdy nemůže potkat. Že nejsi domýšlivý, nezřízený a ziskuchtivý. Nechci tě podceňovat, byl jsi vždycky skvělý alchymista, ale se svým přístupem brzo narazíš, Severusi. Tohle nejsi ty!“ její hlas byl posmutnělý a své zklamání tak potvrdila nejen verbálně.
„Tvá slova na mě nemají účinek. Nejsou dostatečně obsedantní a možná, že mi nevadí, že nejsem přesně podle tvých představ, hlavně, když budu spokojený. A to nebudu, dokud budu ještě chvíli zavřený mezi čtyřmi stěnami s těmi ignoranty. Brání mému vzrůstu. Rozvíjení mých schopností. A to už nehodlám dopustit. Ani na vteřinu. Hezké odpoledne a sbohem.“
„Severusi…“
Co však ještě chtěla žena doříct, to už nestihla, neboť Severus zuřivě otevřel dveře a Harry s Dracem se tak tak stihli schovat za malý výklenek, aby nebyli přistiženi při činu.
Přičemž si ani jeden z nich neuvědomil náhlou těsnost kolem sebe a doteku toho druhého, jak se o sebe opírali.
Nakonec si to jako první uvědomil Draco a s naprosto šokovaným výrazem se beze slov od Harryho odtrhnul.
Ještě teď mu prazvláštně bušilo srdce a pevně doufal, že si toho Potter nevšiml.
Ještě by si mohl domýšlet prapodivné příčiny, že?
Ono to totiž vůbec nemělo nic společného s tím, že se ho právě dotkl a že Dracovým tělem projel elektrický impuls.
A že ho zrovna napadlo, jaké by to bylo, kdyby Harryho políbil.
Bylo by to stejné, jako když ho líbal v době, kdy byl ženou? Ty rty se přece nemohly změnit. Nebo ano?
Jeho myšlenky si s ním zahrávaly. Až nezdravě.
Jen ta vzpomínka…
Opřeni hrudníky, dýchajíce si do tváří. Doteky rukou a nohou, možná i něčeho víc. Vzrušovalo ho to mnohem více, než by si kdy byl ochoten přiznat a hlavně než by vůbec chtěl, aby ho vzrušovalo.
Salazare, vždyť Potter je chlap!
To nebylo nic, co by nemělo logické vysvětlení, že ne?
Určitě v tom bylo nějaké kouzlo, nějaké vnuknutí.
To by jinak jeho tělo přece neudělalo. Není přece masochista.
A ke všemu, když má Potter toho zrzavého nuzáka.
Potřepal hlavou a nechal tyhle nevítané poznatky zapadnout někam na dno myšlenek.
Zhluboka se nadechl.
Jako by se nic nedělo, zaklepal na dveře ředitelny a čekal, až je ředitelka vyzve dál a vytáhne ho tím z této patálie.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 89x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.