Kapitola 7 – epilog

Harry se napil dýňové šťávy a sáhl po lívancích s borůvkami, ale v tu chvíli mu vedle talíře přistál Denní věštec. Samozřejmě byl určený Hermioně – on sám by si ten hnusný plátek nikdy nekoupil, natož aby si ho předplatil – ale když ho sova klovla do prstu, rozmrzele zalovil v kapse a hodil jí do váčku pár mincí. Pak mu oči bezděky utkvěly na titulní straně. Zamrkal. Zhluboka se nadechl, potřásl hlavou a zadíval se na stránku znovu.

Když vstal a zamířil k zmijozelskému stolu, cítil, jak se na něj upírají pohledy všech ve Velké síni. Na sobotní ráno tam bylo nezvykle nabito. On ale vnímal jen jednu jedinou osobu.

„Malfoyi,“ řekl tiše, když došel k cíli.

Draco k němu seděl zády. Napřímil úzká ramena, ale neotočil se. Malá chytačka, která seděla vedle něj, vrhla na Harryho vyplašený pohled, odsedla si a začala s velkým zaujetím hladit bílé kotě, které se rozvalovalo mezi talíři, hrnky a poháry.

Harry roztřepal srolované noviny a odkašlal si. „‚Harry Potter byl vždycky můj nejlepší nepřítel,‘ říká Draco Malfoy,“ přečetl pomalu a důrazně. Jeho hlas se rozlehl po celém sále, protože všichni zmlkli, aby jim neuniklo ani slovo.

Draco zvolna položil nakousnutý toast, vstal a otočil se. Do tváře se mu svezla ofina, pro tenhle víkend černě a tyrkysově melírovaná, a na chvilku zakryla stříbřitě orámované oči. Všechny odstíny se přesně opakovaly na jeho mikině s výšivkou draka. Založil si ruce na prsou a opřel se o stůl. „To je jediná věta z celého toho rozhovoru, která se týká tebe, Pottere,“ pronesl chladným, nic neříkajícím tónem.

„Takže ty teď dáváš rozhovory Dennímu věštci?“ Znělo to klidně, ale vzduch jako by se chvěl.

„Tohle je první a taky poslední.“

„A nemyslíš, že bych o něm třeba rád věděl dřív, než mi ten zatracený škvár přistane na stole?“

„Nikdo tě nenutí to číst. A kdybych ti o tom řekl, nikdy bys mi to nedovolil.“

Na zmijozelském stole se s třeskem rozbila sklenice. Harry dál nepohnutě hleděl Dracovi do očí. „To si teda piš, že bych to nedovolil, krucinál. Jsme na titulní straně už měsíc, každý den, lež vedle lži, a ty se za mými zády sebereš a dáš jim rozhovor? Přeskočilo ti?“ Poslední slova už drtil mezi zuby.

„Přesně proto jsem to udělal!“ vyštěkl najednou Draco, spustil ruce dolů a zaťal je v pěst. „Nebaví mě pořád číst ty kecy o tom, jak nejmladší Voldemortův poskok zkazil našeho spasitele, jen kvůli tomu, že ty nechceš s novináři nic mít. Tak jsem řekl pravdu aspoň o sobě a postaral se, aby ji otiskli slovo od slova. Ten titulek byl jediný ústupek! Je to o válce, ne o tobě, a…“

„Mně je fuk, o čem to je!“ Tentokrát praskl talíř na mrzimorském stole. „Jak se opovažuješ paktovat s Denním věštcem?“

„Budu si dělat, co chci,“ zasyčel Draco. „Mně rozkazovat nebudeš.“

U učitelského stolu vstala ředitelka McGonagallová, ale než si stačila odkašlat, Harry naklonil hlavu ke straně a řekl: „Protože nejsi moje holka?“

Draco pohodil ofinou a přimhouřil oči. „Už jsme si přece dokonale vyjasnili, že jsme oba kluci.“

Než stačil kdokoli jen mrknout, Harry klečel na lavici, prsty zabořené do hedvábných plavých vlasů, a líbal Draca, jako by měl nastat konec světa. Emily Watersová a další zmijozelské holčičky se začaly chichotat a někdo zahvízdal. Draco se zasmál do polibku, ovinul Harryho pažemi, zaklonil ho dozadu a strčil obě ruce do zadních kapes jeho džínů.

Všichni se zájmem pozorovali vývoj situace, takže si nikdo nevšiml trojice, která se zastavila ve dveřích. Ron zíral k zmijozelskému stolu se zvláštní směsí nechápavosti a fascinace, Hermiona nesouhlasně tiskla rty a Ginny se s poněkud nezdravým třpytem v očích snažila vytáhnout co nejvíc na špičky, aby líp viděla.

„Harry…“ zakrákoral Ron, když ruce jeho nejlepšího kamaráda opustily blonďákovy vlasy a začaly se mu dobývat pod mikinu. „Harry osahává Malfoye ve Velké síni. Už zase.“

„To všichni vidíme, Rone,“ řekla rázně Hermiona. „Přesně tomuhle jsem chtěla zabránit, když jsem trvala na tom, aby u jídla neseděli spolu. Jako by nestačilo, že je minulý týden načapal ve famfrpálové šatně celý havraspárský tým.“

„Ále, nechte si ty kecy,“ zavrčela Ginny a procpala se kolem bratra, aniž spustila zrak z dvojice u stolu. „Pokud jste si nevšimli, nikomu to tady nevadí. Merline, se mnou se do toho nikdy tak nehnal! Vždycky jsem musela všechno oddřít sama. No, už aspoň vím proč.“

Ředitelka McGonagallová si konečně odkašlala – tak hlasitě, že to znělo jako prásknutí bičem. Draco po ní střelil pohledem, ušklíbl se a pak sklouzl na lavici vedle Harryho. Něco mu zamumlal do ucha, přitiskl se k němu a věnoval všem civějícím spolužákům povýšený pohled. Nakonec pohladil svoji kočku, usmál se na Emily a na něco se jí zeptal. Harry si opřel hlavu o jeho rameno a začetl se do článku na pomačkané titulní straně.

Ginny zklamaně zafuněla a posadila se na svoje místo. Ron s Hermionou ale zůstali ještě chvilku ve dveřích.

„I mojí vlastní sestře se líbí na ně koukat,“ postěžoval si Ron.

Jeho přítelkyně ho konejšivě vzala za ruku a stiskla ji. „No, ono jim to vážně spolu sluší,“ řekla.

Ron zaúpěl. „Až já přijdu na to, jaké kouzlo ten zatracený zmetek na vás všechny použil! Musí to přece být…“

Harry v tu chvíli odložil noviny, sáhl po Malfoyově levé ruce, vyhrnul rukáv tyrkysové mikiny a jemně přitiskl rty na černé tetování zřetelně vyvstávající na bílé kůži. Blonďák se k němu prudce otočil a trhl sebou, jako by ho uštknul had, ale jakmile se zadíval Harrymu do očí, úlek v jeho tváři vystřídal smutný úsměv. Harry pohladil znamení zla špičkami prstů a oba na okamžik vypadali křehcí jako sklo.

Ron stál s otevřenou pusou a zíral na ně. Potom se pomalu otočil k Hermioně. „To – musí to být přece kouzlo!“ zanaříkal, ale jeho předchozí jistota byla pryč. „Miono?“

Znovu mu stiskla ruku.

Ron si ztěžka povzdychl. Pak odevzdaně pokrčil rameny a šel se nasnídat.

KONEC