18 Dec 2010 | AlineDaryen | Nejlep neptele
Začátek víkendu je tady a s ním i třetí kapitola, která je nejdelší, takže si ji dostatečně užijte. Dočkáte se Křivonožky i spousty dalšího chřadnutí… A v neděli navečer se dočkáte i čtvrté kapitoly, pokud mě neušlapou davy zoufalců, co stejně jako já nechali dárky na poslední chvíli :cenzored:
3. kapitola
I.
Takový výraz viděl Harry v Malfoyově tváři v životě několikrát. Hned v prváku v Zapovězeném lese. Těsně předtím, než mu Hermiona dala pěstí. Pak o hodně později na astronomické věži, když mířil hůlkou na Brumbála a nemohl se přimět ho zabít. A potom mnohokrát ve vizích i na vlastní oči, když se setkali na Malfoyském panství, a samozřejmě v komnatě nejvyšší potřeby. Byl to strach.
„Ty víš, o čem mluvila?“ zeptal se.
Blonďák zvedl oči. Jeho zornice se rozšířily tak, že pohlcovaly téměř celou plochu duhovek. Pleť měl úplně popelavou a černé šmouhy rozmazaných linek připomínaly modřiny. „Vím,“ zašeptal.
Harrymu přejel mráz po zádech. Tohle bude zlé.
„Zachránil jsi mi život,“ pokračoval Malfoy tichým hlasem a rozostřeně zíral Harrymu přes rameno do prázdna. „To nás spojilo. Je to svým způsobem magické pouto. Jestli se na něj navázalo to milostné zaklínadlo, je dost dobře možné, že nepůjde zrušit, dokud nevyrovnám dluh.“
„Dokud…“ Proboha. „Dokud nezachráníš život ty mně?“
Malfoy přikývl.
Dlouho mlčeli. V místnosti už byla skoro tma, a právě když Harry přestal rozeznávat obrysy předmětů, přemístil se k nim skřítek, rozsvítil lampy, sebral tácy se zbytky večeře, kterou přinesl, když Malfoy ještě spal, a zase zmizel.
„Vůbec jsi nejedl.“
„Stejně nemám hlad. Půjdu se umýt a spát, jestli proti tomu nic nemáš.“
Harry proti tomu měl spoustu výhrad, ale nechal si je pro sebe. Tahle chorobně zdvořilá, chladná póza ho děsila.
Vystřídali se v koupelně. Malfoy se vynořil podstatně rychleji než ráno, místo pyžama měl na sobě šedou teplákovou soupravu, ve které se doslova topil, a když se vrátil k posteli, natáhl si ještě nevzhlednou mikinu. V pokoji nebylo zrovna teplo, ale tohle bylo přece jen trochu moc. Harry si přestěhoval polštář a deku na nové stanoviště v nohách Malfoyovy postele a v duchu žasl, jak rychle se s tou nemožnou situací sžili.
Na druhou stranu, co jim zbývalo?
Ani se nestihl pořádně přikrýt, když Malfoy sáhl po svojí hůlce a zhasl světla. Harry naštvaně nacpal nohy pod deku a rádoby náhodou ho kopl do lýtka. Malfoy se ale neobtěžoval ozvat, zdálo se, že okamžitě usnul. To rozhodně nebylo normální.
Harrymu se spát nechtělo. Sedět celý den na posteli, to člověka zrovna neunaví, a navíc mu hlava hučela změtí neodbytných myšlenek. Nevěděl, jestli má dřív přemýšlet o zaklínadle, o Malfoyovi, o Ginny nebo o něčem úplně jiném. Jednu přednost to ale mělo. Poprvé po několika měsících se mu ve tmě nezačaly vybavovat tváře mrtvých. Pod přikrývkou bylo příjemné teplo a díky tomu, že se dotýkali téměř po celé délce nohou, ho nic nebolelo a nebylo mu špatně. Naprosté ticho nerušilo Ronovo ani Seamusovo chrápání… Chvíli se soustředil a nakonec zachytil tichý zvuk Malfoyova dechu – pravidelný, ale s příliš dlouhými intervaly.
Otočil se na druhý bok. Vzpomněl si, jak Malfoye koncem léta viděl u soudu. Už tehdy byl vyhublý na kost a podivně nemluvný. Rozsudek, který poslal jeho rodiče na dlouhá léta do Azkabanu a jeho na svobodu, s odůvodněním, že v době, kdy přijal znamení zla, byl nezletilý a jednal pod nátlakem, nekomentoval jediným slovem. Vlastně nehnul ani brvou. Tenkrát si Harry umínil, že ho nechá jednou provždycky na pokoji. Samozřejmě to zase nevyšlo. Jediný dobrý skutek, který pro svého nepřítele kdy udělal, se obrátil proti nim.
Jenže kdykoli si představil, že by Malfoye z toho ohně nevytáhl, zmocnil se ho nevysvětlitelný děs. Jednou ve slabé chvilce uvažoval, proč nepodal ruku radši Crabbemu, a s hrůzou zjistil, že kdyby si měl vybrat, udělal by to zase úplně stejně. Tenkrát u téhle myšlenky skončil a rázně ji zasunul co nejhloub. Možná je načase ji oprášit. Anebo radši ne.
Nevzpomínal si, v jaké fázi úvah usnul. Někdy k ránu ho probral zlý sen, ale hned se zase propadl do nevědomí. Když se probudil doopravdy, bylo už světlo.
Bylo zvláštní nasadit si brýle a uvidět na opačné straně postele stříbřité vlasy rozestřené po polštáři. Když se trochu posunul, viděl Malfoyovi do tváře. Rty měl pootevřené a ve spánku vypadal absurdně nevinně a bezbranně.
Stejně jako den předtím se přistihl, že se na něj dívá příliš dlouho.
S povzdechem sklopil oči. Jestli má Hermiona pravdu, jsou oba v pěkném průšvihu. I kdyby ho Malfoy čirou náhodou nebo z pudu sebezáchovy chtěl zachránit, sotva k tomu tady v karanténě dostane příležitost. Leda by mu otrávil dýňovou šťávu a pak mu nacpal do pusy bezoár, ale to by se stejně asi nepočítalo. Navíc bylo jasné, že Malfoy není ve stavu někoho zachraňovat – spíš by potřeboval, aby zase někdo zachránil jeho.
Zvedla se v něm nečekaná vlna vzteku. Co si ten všivák myslí, že dělá? Drží protestní hladovku za čistotu kouzelnické krve, nebo se snaží spáchat pomalou sebevraždu?
Bohužel to vypadalo na to druhé.
Když přišla madam Pomfreyová na ranní prohlídku, musela Malfoye vzbudit. S Harrym byla hned hotová, zato zmijozelského prince donutila, aby se posadil, dlouho do něj šťouchala hůlkou a čmárala do tabulky tak zuřivě, že málem protrhla pergamen. Pak zakouzlila Ševelissimo, které se po válce mezi kouzelníky hodně rozmohlo. Harry sledoval, jak se jí pohybují rty, a z Malfoyova rozpačitého výrazu poznal, že přednáška vůbec není příjemná. Po pár minutách začal cítit plíživé napětí za krkem. Přelezl na druhou stranu postele a položil Malfoyovi ruku na rameno.
Ošetřovatelka nesouhlasně stiskla rty a kouzlo zrušila. „Nezapomeňte, co jsem řekla, pane Malfoyi. Pokud se situace nezlepší, budu muset použít lektvary. Nevystavujte se zbytečným komplikacím. Přeji pěkný den, pane Pottere.“
Jakmile odešla, Malfoy zamířil ke koupelně.
„O co jde?“ zarazil ho Harry.
„Potom, Pottere.“
Tentokrát byl tak rychlý, že Harryho ani nezačala bolet hlava.
„Tak o co jde?“ zopakoval, jakmile se vrátili do postele a automaticky dali nohy k sobě.
Malfoyovýma bezvýraznýma očima kmitl záblesk někdejší arogance, ale hned zase zmizel. Harry pocítil mírné zklamání. Někdy se s tím zmetkem vlastně hádal docela rád.
„Není to nic, co by se týkalo našeho pouta.“
„Blbost. Jsme teď jako siamská dvojčata, takže co se týká tebe, týká se i mě.“
„Je to osobní.“
Harry zafrkal. „Hele, s tímhle jdi někam. Máš na sobě dvě mikiny a stejně ti vidím žebra. Prospíš skoro celý den, celou noc, a stejně máš kruhy pod očima. Co jsme tady, nic jsi nejedl. Už mi ani nenadáváš. Takže naposled. O co jde?“
Malfoy nehnul ani brvou. „Do toho ti nic není.“
Harry by mu nejradši zakroutil krkem. Nebo zase udělal pár kroků vzad… Zavřel oči a napočítal do deseti. Nenechá se vyprovokovat.
Dopoledne strávili nad úkoly a oba zachovávali přísné mlčení. Harry Malfoye po očku pozoroval při snídani a potom i při obědě. V obou případech jen vypil sklenici dýňové šťávy.
Odpoledne se vleklo. Harry dlouhodobému učení nikdy neholdoval a do učebnice kouzelných formulí už jen nepřítomně civěl. Nemohl se dočkat Rona a Hermiony. S nimi se bude moct normálně bavit a nebude muset pátrat po sebemenším hnutí ve tváři, aby zjistil, na co myslí. Když konečně zaklepali a vstoupili, přistihl se, že se na ně kření jako idiot. Malfoy ani nezvedl oči od pergamenu, dokud se kolem návštěvníků neprosmekl rezavý stín. Křivonožka zamířil přímo ke svému novému oblíbenci a blonďák ho pošimral pod bradou.
„Promiň, že jsem včera nepřišel, kámo, ale měli jsme tré…“ Ronovi odumřela slova na rtech a vypoulil oči tak strašně, že mu málem vypadly z důlků. Jeho pohled neomylně směřoval k Malfoyovým bosým nohám, které měl Harry v podstatě na klíně. „Dej ty špinavý hnáty pryč, zmetku!“ zařval. „A co děláš s tím kocourem? Ten je Hermiony!“ Prudce vykročil k posteli a zjevně měl v úmyslu se na nepřítele vrhnout.
„Ronalde Weasley, okamžitě zmlkni a stůj!“ zahřímala Hermiona hlasem, který děsivě připomínal paní Weasleyovou.
Harry se zájmem sledoval, jak jeho nejlepší kamarád ztuhl. Hledají si všichni kluci někoho, jako je jejich máma? Vzpomněl si, jak jednou seděl s Ginny u jezera, probíral se jejími rudými vlasy a v duchu si představoval jinou zrzku, kterou znal jen z fotek a ze zrcadla Erisedu. Cítil tehdy úžasný klid. Zapomněl na Voldemorta, proroctví, blízkost smrti… Jenže kdykoli Ginny chtěla víc, nepřipadalo mu to správné. Nechtěl… Sám nevěděl, co vlastně nechce.
„Klid, Rone,“ řekl. „Buď rád, že jsou to jenom nohy.“
Ron mírně zezelenal. „Já Ginny přerazím.“
Harry jen zavrtěl hlavou. Mohl si za to stejně sám, kdyby nebyl zbabělec… S povzdechem tyhle úvahy odložil na jindy. „Jak to včera šlo?“
Ron s Hermionou se posadili na téměř volnou postel mezi jeho učebnice a Ron začal detailně líčit včerejší trénink. Harry se po chvíli přistihl, že mu pohled samovolně sklouzává k Malfoyovi. Ten odložil učebnici lektvarů, se kterou trávil většinu času, kdy nespal, a zadumaně hladil Křivonožku. Když Ron popisoval, jakou začátečnickou chybu udělal jeden z nových odrážečů, Malfoy se pousmál. Evidentně poslouchal.
Křivonožka se brzo začal nudit a jeho oranžové oči se upřely na plavou ofinu, která se mu vábně pohupovala kousek od čumáku. Vyčíhal si správný okamžik a sekl po ní drápy. Malfoy překvapeně vyjekl a pak se rozesmál.
Harry ho nikdy dřív neviděl doopravdy se smát. Znal jeho úšklebky, posměšné grimasy, pohrdavě ohrnuté rty. Tohle ne. Celý obličej se mu rozzářil a najednou bylo poznat, že má v rysech jemnost, kterou nezdědil ani po jednom z rodičů. Byla jen jeho. Nemít tak hnusnou povahu a pověst, určitě by se za ním táhly davy obdivovatelek. Škoda. Možná by se jich míň táhlo za Harrym.
„Čemu se chlámeš, kreténe?“
Ronův nenávistný hlas kouzlo vmžiku zrušil. Malfoyovi zamrzla tvář v bezvýraznou masku. „Není to zakázané, Weasley, nebo snad ano?“ řekl zcela neosobním tónem.
„Ty se nemáš vůbec právo smát! Správně bys měl hnít v Azkabanu jako tvůj táta a tvoje máma!“
Harry sebou trhl. „Rone! Nech toho,“ řekl ostře.
„Říkám jenom pravdu. Neměl jsi pro něj svědčit. A hlavně jsi ho měl nechat uškvařit, byl by pokoj.“
Cítil, jak se mu z tváří vytrácí veškerá krev, a sotva dokázal promluvit. „Tohle už nikdy neříkej,“ zakrákoral. „Nenechám umřít nikoho, rozumíš, nikoho, když ho můžu zachránit!“
V místnosti se rozhostilo tísnivé ticho.
„Harry má pravdu,“ pronesla nakonec Hermiona. „Mrtvých už bylo dost, nemyslíš, Rone?“
„Jasně že jo, Miono,“ zamumlal Ron. „Promiň, Harry.“
„To nic. Hlavně už nic podobného neříkej, dobře? Ani o něm.“ Trhl hlavou k Malfoyovi, který zatínal prsty do Křivonožkovy dlouhé srsti a tvář měl prázdnou jako neživý. „Už si taky užil dost.“
Ron se prudce nadechl, ale udržel se. Hermiona rychle vytáhla pergamen, kde měla vypsané domácí úkoly a co se probíralo v kterých hodinách. Byly tam i Malfoyovy starověké runy. Když všechno vyřídila ke své spokojenosti, zvedla se. „Už půjdeme. Nechceš si tady Křivonožku do večera nechat, Draco?“
Harry ucítil, jak sebou Malfoy škubl, když ho oslovila křestním jménem, ale v popelavém obličeji se nepohnul ani sval. „To je od tebe hezké, Grangerová,“ odvětil bezbarvě. „Děkuju.“
Dívka se usmála, popadla zkoprnělého Rona za loket a vyvlekla ho z místnosti dřív, než začal zase vyvádět.
Malfoy chvíli seděl úplně bez hnutí. Pak se najednou prudce nadechl, přitáhl si kocoura do náruče a pevně ho objal. Křivonožka přitiskl uši k hlavě a zabručel, ale nepokusil se utéct. Blonďák křečovitě sevřel pěsti a sklonil hlavu, takže mu přes oči jako závoj sklouzly vlasy.
Harry se díval, jak jeho nepřítel zoufale mačká kocoura, jako by to byla plyšová hračka, a nečekaně se ho zmocnilo nutkání natáhnout k němu ruku. Byl to stejný pocit, který zažil před několika měsíci v komnatě nejvyšší potřeby. Jako by ho Malfoy volal a on musel poslechnout.
Na okamžik pomyslel, že ho bývalý Smrtijed ovládá nějakým kouzlem, ale potom se zadíval na hubené nohy na svém klíně a shrbená ramena a tuhle teorii jednou provždycky zamítl. S tímhle neměla magie nic společného.
Malfoy ho od prvního setkání dokázal pouhým tónem hlasu nebo pohledem vytočit k nepříčetnosti. Ať se Harry snažil sebevíc, nikdy se ho nenaučil ignorovat. Ale až když se oba ocitli na pokraji smrti, ukázalo se, že tahle vzájemná posedlost v sobě skrývá mnohem víc.
Netušil, jak to nazvat nebo co všechno to obnáší. Jen věděl, že Draco Malfoy se mu dostal pod kůži hloub, než si sám myslel.
II.
Úporné mlčení jim vydrželo celý následující den a přeneslo se i do neděle. Neustále se dotýkali, a tak nemuseli vyslovit ani „smím?“. Čas se vlekl čím dál víc.
V Harrym hlodal neklid. Nedobrovolné vězení v něm vyvolávalo vzpomínky na Dursleyovic komoru pod schody, a když padla tma, chytal se i Malfoyova tichého oddechování, aby zaplašil starou úzkost. Ve dne to nebylo o nic lepší. Nečinnost mu drásala nervy a nechávala ho na pospas úvahám a emocím, které se v posledních měsících snažil pohřbít.
Ron s Hermionou se ho pokoušeli rozptýlit, trávili s ním celé večery a o Malfoye už nezavadili ani slovem, ale nakonec vždycky museli odejít. Harry předstíral ospalost, aby si nedělali starosti, ale spát se mu ve skutečnosti chtělo pořád míň. Nevybitá energie a rostoucí napětí mu nedovolily ani zavřít oči, natož usnout.
A navíc, Malfoy spal za dva.
Při pohledu na jeho schoulenou postavu utopenou ve stále početnějších vrstvách oblečení Harry ještě občas pocítil záchvěv někdejšího vzteku, ale mnohem častěji se ho zmocňovala nepopsatelná tíseň. Tohle nebyl Malfoy, kterého znal. Ani ten zlovolný arogantní parchant, který mu prvních pět let v Bradavicích dělal ze života peklo, ani vyděšená krysa zahnaná do rohu, v niž se proměnil před válkou. Byl to přízrak, který jen omylem zůstal naživu.
V neděli večer už bylo jasné, že ani nehodlá předstírat, že něco jí. Na večeři se ani nepodíval a ke koupelně došel mechanickým, zvláštně vláčným krokem náměsíčníka. Když se za ním zavřely dveře, nevolnost zaútočila na Harryho téměř okamžitě a netušenou silou. Vyděsilo ho to. Nejradši by vtrhl dovnitř, ale ovládl se. Malfoy se naštěstí vynořil během několika desítek vteřin. Bez černých stínů byly vidět hluboké, fialové kruhy pod očima, ale ofinu měl jako vždycky dokonale uhlazenou. Opřel se o zárubeň a nepřítomně se na Harryho zadíval.
„Nebuď tam dlouho,“ řekl zničehonic hluše.
Harry se nadechl, ale pak jen kývl a zmizel v koupelně. Jakmile se ocitl sám, opřel se o umyvadlo a zavřel oči. V uších mu hučelo.
Ta tři slova jím hluboce otřásla. Malfoy byl odjakživa zbabělec, ale nikdy by před ním žádnou nejistotu ani slabost nepřiznal nahlas. Jestli se snížil k žádosti na pomezí prosby, musí být na pokraji zhroucení. Nebo se v něm něco zlomilo. Harrymu bylo celkem fuk, která možnost je ta správná. Ten nevysvětlitelný ochranitelský pud, který v něm zatím jen doutnal, vzplál naplno. S povzdechem vzhlédl a zadíval se na sebe do zrcadla.
Když o několik minut později vyšel ven, Malfoy byl pořád na stejném místě. Vypadal jako vosková figurína, ale při bližším pohledu se dalo rozeznat, že se celý chvěje.
„Je ti zima?“ zeptal se Harry tiše.
Malfoy jen zavrtěl hlavou, odploužil se k posteli a zavrtal se pod deku. Harry si svoji přikrývku přehodil přes ramena a zhasl světla. Dlouho jen tak ležel se zavřenýma očima. Jindy by upřeně zíral do tmy, protože by se bál nehybných tváří, které mu večer co večer defilovaly za víčky, ale teď myslel na něco jiného.
Malfoy se dávno změnil. Nikdo nevěděl líp než Harry, co se s ním dělo během šestého roku, a válka z něj udělala vzteklou šelmu zoufale bojující o přežití. Ale pořád to byl ještě on. Pár týdnů po závěrečné bitvě už v soudní síni seděl tenhle přízrak s netečným výrazem. Tehdy byl Harry sám moc otupělý a prázdný na to, aby tomu věnoval pozornost. Vlastně ještě před pár dny nevnímal skoro nic a nikoho. Hermionu, Rona ani Ginny, ať dělali, co chtěli.
Malfoyovi stačilo, aby do něj jednou strčil.
Když si na to vzpomněl, ucítil známý nával hněvu. Byl to úžasný pocit. Vůbec se nepodobal nenávisti, kterou cítil k Voldemortovi nebo k Bellatrix, ani černé zášti, kterou v něm kdysi vyvolával Snape. Bylo to, jako by se mu všechna krev v těle proměnila v žhavou lávu.
Zbožňoval to.
A jestli ten pitomec dosáhne svého a umře, navždycky o to přijde.
Prudce se posadil a zamrkal. Ticho v místnosti bylo ohlušující, přes veškerou snahu neslyšel vůbec nic. Zmocnila se ho panika. Setřásl pokrývku a přelezl k Malfoyovi. Rozeznal světlou skvrnu jeho vlasů, ale pomalý výdech a nádech zachytil, až když se k němu naklonil, sám přestal dýchat a pevně zavřel oči. Úlevou se mu zatočila hlava.
Zůstal tam, bez pohnutí a vlastně bez důvodu. Nevšiml si, že se nedotýkají, dokud ho ostře nebodlo ve spánku. Malfoy se zavrtěl a tichounce zanaříkal.
Harry udělal první, co ho napadlo. Pohladil ho po rameni a na chvíli mu přitiskl tvář k vlasům. Voněly po třešních. Potom se vrátil na svoji stranu, vklouzl pod deku, položil nohy přes Malfoyovy a usnul.
III.
Byla mu zima. Ne taková, která by ho nutila třít si paže a třást se. Chlad se mu usídlil v samé dřeni kostí a tížil ho jako víko olověné rakve. Chtěl zase usnout, aby se mu zdálo o teple a dechu ve vlasech, ale byl uvězněný mezi spánkem a bděním, nemohl tam ani zpátky.
Zdálky slyšel hlasy, ne slova, jen melodický šum. Postupně sílily, a právě když mu začalo připadat, že jim brzy porozumí, ucítil v puse něco pálivého a celým tělem mu projel plamenný jazyk. Strašná bolest se po chvilce změnila v mučivé záškuby.
„Klid. To přejde. Podržte mu hlavu, pane Pottere.“
Do krku mu steklo něco hustého a odporného. Chtěl to vyplivnout, ale někdo mu držel hlavu v záklonu. Spolkl to a zkroutil se v křeči.
„Ještě jeden.“
Všechny smysly mu zahltil koncentrovaný odér máty. Energizující lektvar. Přiměl se ho vypít, ale nával horka vzápětí nezvládl. Na okamžik asi ztratil vědomí. Pak začala kombinace lektvarů účinkovat a násilím ho probrala, i když jeho mozek proti tomu silně protestoval. Snad ještě nikdy mu nebylo tak zle.
„Nedovolte mu usnout, pane Pottere. Jdu požádat profesora Křiklana o další dávku.“
Draco otevřel oči. U postele stála madam Pomfreyová a sklízela na tác prázdné lahvičky. Pak ho popadla a vyšla ze dveří.
„Zkoušel jsem jí to rozmluvit, ale když ses nechtěl probudit, nedala si říct,“ ozval se Potterův hlas. Draco otočil hlavu a ten pohyb mu vyslal do celého těla ostrý šleh bolesti a vlnu nevolnosti.
Tmavovlasý kluk seděl vedle něj. Přerostlá ofina mu sahala až k obroučkám brýlí, na pohublých tvářích měl stín strniště a výstřih příliš velkého trička se mu svezl na rameno, takže odhaloval vystouplou klíční kost a jamku nad ní. Nevypadal jako vítěz nad Pánem zla a vládce Bezové hůlky. Tvářil se ustaraně a v koutcích úst měl vrásky. Oběma rukama mu svíral předloktí.
Draco se ani nesnažil něco říct. Cítil, že jestli otevře pusu, okamžitě ty odporné lektvary vyhodí. Každý centimetr kůže ho svědil, jako by ho pokousali mravenci, a po páteři mu běhaly křečovité záchvěvy energie.
„Prý bys měl vstát a chodit, jinak ten lektvar nebude správně účinkovat. Dojdeme ke koupelně, dobře?“
Merline… Zkusil se posadit, ale nekontrolovatelně se roztřásl. Potter ho s udivující silou zachytil a pomohl mu. Ocitli se v dost ožehavé pozici: Potter ho v podstatě objímal kolem ramen, a kdyby se naklonil ještě o kousíček blíž, dotkli by se čely. Draco se neovládl a hystericky se zachichotal.
„Nechtěj vědět, jak moc tě teď chci praštit,“ zamumlal Potter a posunul se ke straně, ale nepustil ho. „Dělej, zvedej se. Ty do té koupelny možná nepotřebuješ, ale já jo.“
Draco se kupodivu zcela jasně rozpomněl na účinky energizujícího lektvaru a pokusil se jednotlivé stružky magické síly vlastní vůlí soustředit do jednolitého proudu. Jakmile se mu to podařilo, vyhrabal se z postele. Snažil se tvářit, že Potterovy ruce v podpaží nevnímá a nepotřebuje, ale ve skutečnosti by bez jejich opory okamžitě upadl. Takhle se mu kolena podlomila až ve chvíli, kdy ho Potter opřel o zárubeň dveří. Stočil se do klubíčka a na pár nekonečných vteřin se poddal příšerné nevolnosti.
„Malfoyi. Malfoyi! Krucinál.“
„Chodit,“ vypravil ze sebe ochraptěle. „Pomoz mi chodit.“
Netušil, kde se v něm najednou vzala ta náhlá touha bojovat. Možná nějaké zasuté zbytky šlechtické hrdosti. Možná něco v Potterově hlasu. V každém případě se mu povedlo vstát, pověsit se na svého nedobrovolného asistenta a přimět se k prvnímu kroku. Když překlopýtali pokoj počtvrté tam a zpátky, energie lektvaru se rozproudila správnými drahami. Draco se zhluboka nadechl.
„Je to lepší?“
„Jo, ale nezastavuj.“
Svrbění i křeče slábly a zanechávaly po sobě jen starou známou slabost.
„Fajn,“ zamumlal Draco. „Můžeš mě zase složit a jít si dát sprchu.“
Potter ho vmanévroval ke dveřím, ale místo aby ho tam nechal stát, zadíval se na něj a svraštil obočí.
„Co je?“
Možná měl radši držet klapačku. Ta dvě slova Pottera zřejmě přiměla k rozhodnutí. „Jdeš se mnou.“
Nebyla to otázka. Než Draco pochopil, jak to myslí, seděl v koupelně na víku záchodu a Potter si svlékal tričko. Draco na něj otupěle civěl.
„Ty se budeš koukat?“ štěkl Potter.
Draco rychle sklopil hlavu. Obrátil by se k Potterovi zády, kdyby se nebál, že spadne. Vteřiny odtikávaly zoufale pomalu. Pára ze sprchy ho dráždila ke kašli, ale nejhorší bylo nervózní chvění, které ještě zhoršoval zvuk vody tříštící se o dlaždice a nahou kůži. Hučelo mu v uších ještě dlouho potom, co ustal.
„Smím?“
Potter měl na sobě stejné hrozné tričko a kalhoty od pyžama jako předtím, ale obojí se lepilo na vlhkou kůži. Z rozcuchaných mokrých vlasů mu stékala voda a bez brýlí vypadaly jeho oči větší a jasnější. Když Draco kývl, položil mu ruce na ramena.
„Zhoršilo se to,“ řekl konverzačním tónem. „Je mi zle, když jsem od tebe dál než krok. Vážně zle.“
Úleva z doteku se okamžitě rozplynula v návalu paniky. Harrymu je hůř, když jemu je hůř…
„Ale madam Pomfreyová si myslí, že až budeš zase v pořádku, vrátí se to tam, kde jsme byli na začátku. Takže to aspoň zkus, fretko. Vyhladovět k smrti se můžeš, až z toho budeme venku. Zvládneš sprchu?“
Draco sklesle zavrtěl hlavou.
„Fajn.“ V tom krátkém slovu zaznělo něco, co ho přimělo poplašeně vzhlédnout. Potter vypadal nervózně, ale oči se mu zvláštně leskly. „Fajn,“ zopakoval tiše, „umyj si aspoň obličej a učeš se.“ Pak k němu natáhl ruku.
Draco se nechal vytáhnout na nohy, potom se opřel o umyvadlo, pustil vodu, nabral ji do dlaní, naklonil se a svět se s ním zatočil.
„Ach bože, ty budeš moje smrt,“ ozvalo se z rozvířené mlhy kolem něj. „Pojď zpátky do postele.“
Znovu se ocitl ve vleku jako loutka na drátkách, ale ještě pořádně neviděl, a tak jen cítil, jak se pod ním prohýbá matrace a někdo mu rovná přes nohy deku. Konečně se mlha rozplynula. Potter měl na rtech trochu křivý úsměv. „No, rozhodně už se nenudím,“ konstatoval a zamával mu před očima hřebenem. „Teď drž, a ne abys usnul.“
Když pominul počáteční šok, Draco se uvolnil a poddal nečekané blaženosti. Páni… Nesmí usnout… nesmí usnout…
„Neusínej, fretko.“
„Mě česání vždycky uspává.“
„Tebe teď uspává všechno.“
Potter odložil hřeben a přisedl si blíž. Prsty si prohrábl vlhké vlasy a zavrtěl hlavou, až se jednotlivé prameny zježily všemi směry.
„Možná bys měl ten hřeben použít i na sebe,“ zamumlal Draco.
„Cože? Ne, to nemá cenu, je to pak ještě horší.“
„Protože to neumíš.“
„Tak mě to nauč.“
„Zbytečná námaha. Až mi bude líp, učešu tě sám.“
Potter zafrkal. „Jo, a taky mě můžeš zmalovat, když budeš v tom.“
„Stačí poprosit.“
Na téhle přestřelce bylo něco tak normálního a důvěrně známého, že Draco na chvíli úplně zapomněl, že je mu mizerně. Slabost se ale zase přihlásila o slovo. Víčka mu sama od sebe klesla.
„Bezva,“ vzdychl Potter. „Doufám, že Pomfreyová už sehnala další lektvary. Dělej, Malfoyi, vstávej, zase se projdeme. Já tě tak strašně nenávidím.“
Draco se usmál. Harry Potter ho pořád nenávidí. Možná má pravdu. Vyhladovět k smrti se může, až budou mít tohle za sebou.
IV.
„Už je to týden,“ řekl Potter.
Draco vzhlédl od šachovnice. Zelené oči za brýlemi zíraly do prázdna za jeho ramenem. Žádný div, že ho pokaždé porazí, i když občas v půlce partie usne. Potter se nikdy pořádně nesoustředí a dělá úplně nemožné tahy.
„Jo. Chceš to oslavit? Můžeme si připít tou hnusnou břečkou, které Pomfreyová říká výživný lektvar.“
Tmavovlasý kluk zamrkal a letmo se na něj usmál. „Bezva nápad, fretko. Myslíš, že po něm taky budu půl hodiny zvracet jako ty včera?“
„To doufám.“
„Vždycky jsem věděl, že mě máš v hloubi duše rád.“
Draco skryl úsměv a ruměnec za ofinou a posunul střelce. „Šach.“
„Už zase?“ Potter zašilhal na svoje figury. Původně zkoušeli hrát s šachovnicí mezi sebou, ale bez kontaktu vydrželi sotva deset minut, a když se drželi za ruce, po chvíli je braly křeče do ramene. Nakonec skončili u toho, že Draco seděl ve svém hnízdě se skrčenýma nohama a Potter se mu opíral o kolena. Tím pádem viděl rozestavení spíš ze strany a to jeho mizerné strategické schopnosti ještě zhoršovalo. Něčím ale čas zabíjet museli a kromě klopýtavých procházek pod vlivem energizujícího lektvaru a dobrovolných i nedobrovolných výletů do koupelny se tady moc dělat nedalo. Draco se přistihl, že se celkem těší i na to, až přijdou Weasley s Grangerovou. Sice se s ním nebavili a Potter se při jejich návštěvách vracel na svoji stranu postele, ale bylo to aspoň něco.
„Za chvíli přijdou Ron s Hermionou,“ poznamenal jeho protihráč, jako by mu četl myšlenky, a nesmyslně posunul jezdce. Draco s povzdechem zakončil hru.
„Jsi neskutečně špatný.“
„Tak si zahraj s Ronem.“
„Weasley by mi schválně vypíchl královnou oko.“
„No, to asi jo.“
Potter se zavrtěl a protáhl, položil mu dlaně na kolena a opřel si bradu o hřbet rukou. Dracovi se nepříjemně rozbušilo srdce a po zádech mu přejel mráz. Rychle se přemohl a rázně, ale ohleduplně ho setřásl. Připadalo mu, že v Potterově obličeji zahlédl zklamání. Asi potřebuje kontakt víc, než přiznává.
„Ne že by mě tohle vraždění neviňátek bavilo, ale dáme si další kolo?“
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Potter se přesunul do nohou postele a zavolal: „Pojďte dál!“ Draco okamžitě ucítil záchvěv bolesti. Kombinace energizujících a výživných lektvarů ho sice dostala z nejhoršího, ale kouzlo je pořád poutalo mnohem víc než na začátku.
Dovnitř nakoukla Grangerová, pak se ozval příšerný vřískavý zvuk a pod nohama jí proletěl zrzavý blesk.
„Ach bože,“ vzdychl Potter a s neomylným postřehem chytače polapil v letu jednu z figurek, které Křivonožka při skoku na postel rozmetal. Draco si o svých současných schopnostech nedělal iluze, a tak se jen přikrčil. Schytal zásah do ramene, naštěstí pěšcem.
„Omlouvám se, kluci,“ řekla Grangerová odevzdaně. Weasley ostentativně pozdravil jen svého parťáka a složil na postel pergameny a knihy. Potter se na něj usmál s evidentním potěšením a Weasley okamžitě spustil nějakou zmatenou famfrpálovou historku. Draco ucítil obvyklé bodnutí závisti, žárlivosti a sebelítosti. Sklopil oči a začal hladit kocoura, který se mu mezitím usadil na klíně.
„Už je ti líp?“
Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že Grangerová se ptá jeho. „Ano,“ odpověděl tónem, kterým od války mluvil s každým s výjimkou Pottera – opatrným, neutrálním, nenapadnutelným.
„Pořád ještě shromažďujeme informace, ale už je téměř jisté, že zaklínadlo se zkřížilo s tvým dluhem.“
Sklonil hlavu a setřásl si do očí ofinu. Dluh… Nikdy ho nesplatí. A teď to bude ještě těžší, protože Potter ho s tou svojí nepochopitelnou zatvrzelostí tahá z hrany smrti podruhé.
„Hledáme způsob, jak oba magické vlivy separovat. Pak by účinky asi okamžitě pominuly, vzhledem k tomu, že nejste zamilovaní.“
Žaludek mu provedl výstavní přemet a bodlo ho ve spánku. Jestli se Pottera do pěti minut nedotkne, energie z lektvarů přestane správně působit a začne přiživovat bolest, takže nebude mít sílu sníst ani dvě lžíce polévky, kterou mu Pomfreyová každý večer se sadistickým potěšením nutí.
„Uvažovali jste, co by se stalo, kdybych umřel?“ zeptal se zničehonic.
Grangerová zbledla, ale nevymlouvala se. „Ano. Dluh je na tvé straně, takže by pravděpodobně zanikl společně s tebou. Pro Harryho by to zřejmě bylo nepříjemné a možná i bolestivé, ale ve vážném nebezpečí by se neocitl.“
Kývl a odvrátil se od ní. Pochopila to naprosto správně, protože se posunula k dvojici naproti a začala s nimi rozebírat úkoly. Draco zabořil obě ruce do Křivonožkovy husté srsti a doufal, že se tím trochu zahřeje, ale samozřejmě to nezabralo. Zima mu byla prostě pořád. Pomalu sklouzával do otupělosti, když vtom mu od špiček nohou až k hlavě projel záchvěv blaženého tepla a na kolenou mu spočinula příjemná tíha.
„Harry!“ zasípal Weasley.
„Promiň, Rone, ale fakt to jinak nejde,“ řekl Potter tónem, který nepřipouštěl námitky.
„Brzo na něco přijdeme, Harry, nemusíš mít strach,“ řekla optimisticky Grangerová a pak pokračovala v přednášce o nějakém kouzle. Potter po Dracovi nenápadně střelil pohledem. Zadívali se jeden druhému do očí. O tomhle věděli svoje.
Nebyl to špatný večer. Draco občas zabroukal něco Křivonožkovi, na půl ucha poslouchal žvanění nebelvírských a jeho myšlenky se ubíraly překvapivě pokojnými cestami. Vlastně nepřemýšlel o ničem konkrétním. Vnímal jen teplo doteku, hebkost kocourovy srsti a lehké šimrání ve svalech po poslední dávce lektvarů. Připadal si skoro šťastný.
Musel usnout, protože když mu Potter zatřásl ramenem, Křivonožka i Grangerová s Weasleym byli pryč.
„Sprcha?“
Draco zamrkal a v polospánku se vyhrabal z postele. Potter ho chytil v podpaží, ale když udělali první krok, zapotáceli se a vzájemně si podrazili nohy. Potter dopadl na záda a zjevně si vyrazil dech. Draco přistál na něm.
Tmavovlasý kluk se chvilku dusil, než se zmohl na nádech, a pak zasténal. Draco se pokusil vstát, ale paže ho neunesly a zhroutil se zpátky. Oba zůstali ležet.
„Měl bys na ty svoje kosti mít zbrojní pas, Malfoyi,“ řekl Potter ochraptěle a rozkašlal se.
„Co je zbrojní pas?“ zamumlal Draco.
„Taková mudlovská věc.“
Ani jeden se vstáváním nespěchal a Draco zrovna začínal uvažovat, že si chvilku zdřímne, když mu Potter položil ruce na ramena a zatlačil. Draco se neochotně vyhrabal do sedu spolu s ním a zjistil, že se nachází v dost nešťastné pozici.
„Sedím ti na klíně,“ poznamenal trochu zbytečně.
Potter vzhlédl. Brýle měl nakřivo, vlasy beznadějně rozcuchané a tváře mu zdobily rudé skvrny, které se rychle šířily. Pootevřel rty, ale asi si svůj komentář nakonec rozmyslel, protože zase sklapl. Zjevně byl hodně vyvedený z rovnováhy, protože zapomněl ruce na Dracových ramenou a pořád se mu rozostřeně díval do očí.
Dracovi se najednou špatně dýchalo a už mu nebylo teplo, ale horko. Srdce mu trhavě bušilo v naprosto chybném rytmu. Zvedl ruku, aby odstrčil dlaň, která mu i přes silnou mikinu spalovala kůži, jenže v jeho mozku zřejmě došlo ke zkratu, protože místo toho narovnal Potterovi brýle. Špičkami prstů mu přitom zavadil o nos.
Harry hlasitě zalapal po dechu.
Ani jeden neslyšel, že se otevírají dveře.
OOO
Už byli s Ronem u schodů k nebelvírské věži, když si Hermiona uvědomila, že Harrymu omylem sebrala učebnici obrany proti černé magii. Vytáhla ji z hromady knih v Ronově náruči a rozběhla se zpátky. Zbývalo jen dvacet minut do večerky a madam Pomfreyová by ji pak už nepustila dál. Ve spěchu se neobtěžovala ani s klepáním.
Nejdřív jí vůbec nedošlo, co ti dva dělají. Stála na prahu, ruku pořád na klice, a zaskočeně na ně zírala. Výhled jí částečně zacláněla postel, ale naprosto zřetelně viděla Harryho ruce na Malfoyových ramenou i dlouhé bělostné prsty laskající Harryho tvář. Celá scéna působila podivně nereálně, jako by se odehrávala za sklem akvária, a zároveň tak intimně, že Hermiona po vteřině ucouvla a začala dveře zase zavírat. Bohužel zapomněla na knížku. Těžký svazek jí vyklouzl a s dutou ránou dopadl na zem.
„O-omlouvám se,“ zakoktala.
Čekala, že Harry vyskočí a přerazí se o vlastní nohy. On se k ní ale jen překvapeně otočil a zamrkal. „To nic,“ řekl. „Upadli jsme cestou do koupelny. Nestalo se ti nic?“ zeptal se Malfoye tlumeně.
Odpověď nezachytila, zato si všimla, že Malfoy se tváří úplně jinak než obvykle. Jindy přísně sevřené rty působily uvolněně a zřetelné známky únavy a nemoci mu dodávaly spíš zranitelný než ztrhaný výraz. Harry se zasmál. „Tak vstávej, pomůžu ti. Máš zadek špičatější než lokty, fretko.“
Společně se vyhrabali na nohy. Malfoy se o Harryho opřel a vrhl po Hermioně trochu podezíravý pohled.
Konečně se vzchopila, zvedla učebnici a donesla ji k posteli. „Omylem jsem ti ji vzala. Dobrou noc, kluci.“
„Dobrou.“
Když zavírala dveře, zahlédla je, jak společně vcházejí do koupelny.
Společně?
Rychle vyklouzla z ošetřovny a pak znatelně zvolnila. Potřebovala si všechno srovnat v hlavě – protože to, co právě viděla, stavělo celou její teorii na hlavu. Nebo ne? Rozčileně zabubnovala prsty o zeď. Nebýt tak pozdě, šla by do knihovny… Ale ačkoli by to nikdy nepřiznala nahlas, věděla, že tady jí knihy nepomůžou.
Ron na ni čekal ve společenské místnosti. Naštěstí se stačil zapovídat s Deanem, takže ho snadno setřásla. Její spolubydlící už byly zvyklé, že večer většinou zatáhne závěsy kolem postele a učí se. Dnes ale jenom vykouzlila bublinu ticha, lehla si a zavřela oči.
Nemůže to být milostné zaklínadlo. Prostě ne. Pak by přece zabrala protikletba a kluci by necítili bolest, ale neodolatelnou přitažlivost nebo něco. Ne. Způsobil to Malfoyův dluh, všechno tomu nasvědčuje!
Až na to, co právě viděla.
Nikdy v životě nespatřila v Malfoyově tváři takový výraz. Kdyby je nevyrušila… Bylo to poprvé, co se ocitli vteřinu od polibku? A co asi dělají teď v koupelně?
Rychle tuhle linii úvah utnula. Harry nikdy neprojevil sebemenší zájem o kluky a vůbec byl v těchhle věcech až chorobně plachý a nešikovný. Marně vzpomínala, jestli někdy slyšela nějaké drby o Malfoyovi. Odjakživa se kolem něho motala Pansy, povídalo se, že je rodiče zasnoubili už jako děti. Nic jiného si nevybavila.
Najednou na ni dolehla únava. V koutku duše se těšila na rok, kdy se bude moct doopravdy jen učit a užívat si normální život, a teď tohle. Chudák Harry. Tak moc si přál mít konečně klid…
Vstala a zamířila do koupelny. Když se na sebe podívala do zrcadla, uviděla, že se jí v koutcích úst udělaly napjaté rýhy. Po chvilce ale přestala svou tvář vnímat a před očima jí znovu vyvstal Malfoyův obraz. Ať je to, jak chce, Draco rozhodně nic nehraje. Vlastně vypadal trochu udiveně, jako by vůbec nechápal, co se s ním děje.
Škoda že neviděla do obličeje Harrymu.
Převlékla se do pyžama, umyla se a vrátila do postele. Myšlenky se jí točily v bludných kruzích a rozbolela ji hlava. Nic jí nedávalo smysl.
Bude se muset líp dívat, protože o tomhle se v knížkách opravdu nepíše.
I.
Takový výraz viděl Harry v Malfoyově tváři v životě několikrát. Hned v prváku v Zapovězeném lese. Těsně předtím, než mu Hermiona dala pěstí. Pak o hodně později na astronomické věži, když mířil hůlkou na Brumbála a nemohl se přimět ho zabít. A potom mnohokrát ve vizích i na vlastní oči, když se setkali na Malfoyském panství, a samozřejmě v komnatě nejvyšší potřeby. Byl to strach.
„Ty víš, o čem mluvila?“ zeptal se.
Blonďák zvedl oči. Jeho zornice se rozšířily tak, že pohlcovaly téměř celou plochu duhovek. Pleť měl úplně popelavou a černé šmouhy rozmazaných linek připomínaly modřiny. „Vím,“ zašeptal.
Harrymu přejel mráz po zádech. Tohle bude zlé.
„Zachránil jsi mi život,“ pokračoval Malfoy tichým hlasem a rozostřeně zíral Harrymu přes rameno do prázdna. „To nás spojilo. Je to svým způsobem magické pouto. Jestli se na něj navázalo to milostné zaklínadlo, je dost dobře možné, že nepůjde zrušit, dokud nevyrovnám dluh.“
„Dokud…“ Proboha. „Dokud nezachráníš život ty mně?“
Malfoy přikývl.
Dlouho mlčeli. V místnosti už byla skoro tma, a právě když Harry přestal rozeznávat obrysy předmětů, přemístil se k nim skřítek, rozsvítil lampy, sebral tácy se zbytky večeře, kterou přinesl, když Malfoy ještě spal, a zase zmizel.
„Vůbec jsi nejedl.“
„Stejně nemám hlad. Půjdu se umýt a spát, jestli proti tomu nic nemáš.“
Harry proti tomu měl spoustu výhrad, ale nechal si je pro sebe. Tahle chorobně zdvořilá, chladná póza ho děsila.
Vystřídali se v koupelně. Malfoy se vynořil podstatně rychleji než ráno, místo pyžama měl na sobě šedou teplákovou soupravu, ve které se doslova topil, a když se vrátil k posteli, natáhl si ještě nevzhlednou mikinu. V pokoji nebylo zrovna teplo, ale tohle bylo přece jen trochu moc. Harry si přestěhoval polštář a deku na nové stanoviště v nohách Malfoyovy postele a v duchu žasl, jak rychle se s tou nemožnou situací sžili.
Na druhou stranu, co jim zbývalo?
Ani se nestihl pořádně přikrýt, když Malfoy sáhl po svojí hůlce a zhasl světla. Harry naštvaně nacpal nohy pod deku a rádoby náhodou ho kopl do lýtka. Malfoy se ale neobtěžoval ozvat, zdálo se, že okamžitě usnul. To rozhodně nebylo normální.
Harrymu se spát nechtělo. Sedět celý den na posteli, to člověka zrovna neunaví, a navíc mu hlava hučela změtí neodbytných myšlenek. Nevěděl, jestli má dřív přemýšlet o zaklínadle, o Malfoyovi, o Ginny nebo o něčem úplně jiném. Jednu přednost to ale mělo. Poprvé po několika měsících se mu ve tmě nezačaly vybavovat tváře mrtvých. Pod přikrývkou bylo příjemné teplo a díky tomu, že se dotýkali téměř po celé délce nohou, ho nic nebolelo a nebylo mu špatně. Naprosté ticho nerušilo Ronovo ani Seamusovo chrápání… Chvíli se soustředil a nakonec zachytil tichý zvuk Malfoyova dechu – pravidelný, ale s příliš dlouhými intervaly.
Otočil se na druhý bok. Vzpomněl si, jak Malfoye koncem léta viděl u soudu. Už tehdy byl vyhublý na kost a podivně nemluvný. Rozsudek, který poslal jeho rodiče na dlouhá léta do Azkabanu a jeho na svobodu, s odůvodněním, že v době, kdy přijal znamení zla, byl nezletilý a jednal pod nátlakem, nekomentoval jediným slovem. Vlastně nehnul ani brvou. Tenkrát si Harry umínil, že ho nechá jednou provždycky na pokoji. Samozřejmě to zase nevyšlo. Jediný dobrý skutek, který pro svého nepřítele kdy udělal, se obrátil proti nim.
Jenže kdykoli si představil, že by Malfoye z toho ohně nevytáhl, zmocnil se ho nevysvětlitelný děs. Jednou ve slabé chvilce uvažoval, proč nepodal ruku radši Crabbemu, a s hrůzou zjistil, že kdyby si měl vybrat, udělal by to zase úplně stejně. Tenkrát u téhle myšlenky skončil a rázně ji zasunul co nejhloub. Možná je načase ji oprášit. Anebo radši ne.
Nevzpomínal si, v jaké fázi úvah usnul. Někdy k ránu ho probral zlý sen, ale hned se zase propadl do nevědomí. Když se probudil doopravdy, bylo už světlo.
Bylo zvláštní nasadit si brýle a uvidět na opačné straně postele stříbřité vlasy rozestřené po polštáři. Když se trochu posunul, viděl Malfoyovi do tváře. Rty měl pootevřené a ve spánku vypadal absurdně nevinně a bezbranně.
Stejně jako den předtím se přistihl, že se na něj dívá příliš dlouho.
S povzdechem sklopil oči. Jestli má Hermiona pravdu, jsou oba v pěkném průšvihu. I kdyby ho Malfoy čirou náhodou nebo z pudu sebezáchovy chtěl zachránit, sotva k tomu tady v karanténě dostane příležitost. Leda by mu otrávil dýňovou šťávu a pak mu nacpal do pusy bezoár, ale to by se stejně asi nepočítalo. Navíc bylo jasné, že Malfoy není ve stavu někoho zachraňovat – spíš by potřeboval, aby zase někdo zachránil jeho.
Zvedla se v něm nečekaná vlna vzteku. Co si ten všivák myslí, že dělá? Drží protestní hladovku za čistotu kouzelnické krve, nebo se snaží spáchat pomalou sebevraždu?
Bohužel to vypadalo na to druhé.
Když přišla madam Pomfreyová na ranní prohlídku, musela Malfoye vzbudit. S Harrym byla hned hotová, zato zmijozelského prince donutila, aby se posadil, dlouho do něj šťouchala hůlkou a čmárala do tabulky tak zuřivě, že málem protrhla pergamen. Pak zakouzlila Ševelissimo, které se po válce mezi kouzelníky hodně rozmohlo. Harry sledoval, jak se jí pohybují rty, a z Malfoyova rozpačitého výrazu poznal, že přednáška vůbec není příjemná. Po pár minutách začal cítit plíživé napětí za krkem. Přelezl na druhou stranu postele a položil Malfoyovi ruku na rameno.
Ošetřovatelka nesouhlasně stiskla rty a kouzlo zrušila. „Nezapomeňte, co jsem řekla, pane Malfoyi. Pokud se situace nezlepší, budu muset použít lektvary. Nevystavujte se zbytečným komplikacím. Přeji pěkný den, pane Pottere.“
Jakmile odešla, Malfoy zamířil ke koupelně.
„O co jde?“ zarazil ho Harry.
„Potom, Pottere.“
Tentokrát byl tak rychlý, že Harryho ani nezačala bolet hlava.
„Tak o co jde?“ zopakoval, jakmile se vrátili do postele a automaticky dali nohy k sobě.
Malfoyovýma bezvýraznýma očima kmitl záblesk někdejší arogance, ale hned zase zmizel. Harry pocítil mírné zklamání. Někdy se s tím zmetkem vlastně hádal docela rád.
„Není to nic, co by se týkalo našeho pouta.“
„Blbost. Jsme teď jako siamská dvojčata, takže co se týká tebe, týká se i mě.“
„Je to osobní.“
Harry zafrkal. „Hele, s tímhle jdi někam. Máš na sobě dvě mikiny a stejně ti vidím žebra. Prospíš skoro celý den, celou noc, a stejně máš kruhy pod očima. Co jsme tady, nic jsi nejedl. Už mi ani nenadáváš. Takže naposled. O co jde?“
Malfoy nehnul ani brvou. „Do toho ti nic není.“
Harry by mu nejradši zakroutil krkem. Nebo zase udělal pár kroků vzad… Zavřel oči a napočítal do deseti. Nenechá se vyprovokovat.
Dopoledne strávili nad úkoly a oba zachovávali přísné mlčení. Harry Malfoye po očku pozoroval při snídani a potom i při obědě. V obou případech jen vypil sklenici dýňové šťávy.
Odpoledne se vleklo. Harry dlouhodobému učení nikdy neholdoval a do učebnice kouzelných formulí už jen nepřítomně civěl. Nemohl se dočkat Rona a Hermiony. S nimi se bude moct normálně bavit a nebude muset pátrat po sebemenším hnutí ve tváři, aby zjistil, na co myslí. Když konečně zaklepali a vstoupili, přistihl se, že se na ně kření jako idiot. Malfoy ani nezvedl oči od pergamenu, dokud se kolem návštěvníků neprosmekl rezavý stín. Křivonožka zamířil přímo ke svému novému oblíbenci a blonďák ho pošimral pod bradou.
„Promiň, že jsem včera nepřišel, kámo, ale měli jsme tré…“ Ronovi odumřela slova na rtech a vypoulil oči tak strašně, že mu málem vypadly z důlků. Jeho pohled neomylně směřoval k Malfoyovým bosým nohám, které měl Harry v podstatě na klíně. „Dej ty špinavý hnáty pryč, zmetku!“ zařval. „A co děláš s tím kocourem? Ten je Hermiony!“ Prudce vykročil k posteli a zjevně měl v úmyslu se na nepřítele vrhnout.
„Ronalde Weasley, okamžitě zmlkni a stůj!“ zahřímala Hermiona hlasem, který děsivě připomínal paní Weasleyovou.
Harry se zájmem sledoval, jak jeho nejlepší kamarád ztuhl. Hledají si všichni kluci někoho, jako je jejich máma? Vzpomněl si, jak jednou seděl s Ginny u jezera, probíral se jejími rudými vlasy a v duchu si představoval jinou zrzku, kterou znal jen z fotek a ze zrcadla Erisedu. Cítil tehdy úžasný klid. Zapomněl na Voldemorta, proroctví, blízkost smrti… Jenže kdykoli Ginny chtěla víc, nepřipadalo mu to správné. Nechtěl… Sám nevěděl, co vlastně nechce.
„Klid, Rone,“ řekl. „Buď rád, že jsou to jenom nohy.“
Ron mírně zezelenal. „Já Ginny přerazím.“
Harry jen zavrtěl hlavou. Mohl si za to stejně sám, kdyby nebyl zbabělec… S povzdechem tyhle úvahy odložil na jindy. „Jak to včera šlo?“
Ron s Hermionou se posadili na téměř volnou postel mezi jeho učebnice a Ron začal detailně líčit včerejší trénink. Harry se po chvíli přistihl, že mu pohled samovolně sklouzává k Malfoyovi. Ten odložil učebnici lektvarů, se kterou trávil většinu času, kdy nespal, a zadumaně hladil Křivonožku. Když Ron popisoval, jakou začátečnickou chybu udělal jeden z nových odrážečů, Malfoy se pousmál. Evidentně poslouchal.
Křivonožka se brzo začal nudit a jeho oranžové oči se upřely na plavou ofinu, která se mu vábně pohupovala kousek od čumáku. Vyčíhal si správný okamžik a sekl po ní drápy. Malfoy překvapeně vyjekl a pak se rozesmál.
Harry ho nikdy dřív neviděl doopravdy se smát. Znal jeho úšklebky, posměšné grimasy, pohrdavě ohrnuté rty. Tohle ne. Celý obličej se mu rozzářil a najednou bylo poznat, že má v rysech jemnost, kterou nezdědil ani po jednom z rodičů. Byla jen jeho. Nemít tak hnusnou povahu a pověst, určitě by se za ním táhly davy obdivovatelek. Škoda. Možná by se jich míň táhlo za Harrym.
„Čemu se chlámeš, kreténe?“
Ronův nenávistný hlas kouzlo vmžiku zrušil. Malfoyovi zamrzla tvář v bezvýraznou masku. „Není to zakázané, Weasley, nebo snad ano?“ řekl zcela neosobním tónem.
„Ty se nemáš vůbec právo smát! Správně bys měl hnít v Azkabanu jako tvůj táta a tvoje máma!“
Harry sebou trhl. „Rone! Nech toho,“ řekl ostře.
„Říkám jenom pravdu. Neměl jsi pro něj svědčit. A hlavně jsi ho měl nechat uškvařit, byl by pokoj.“
Cítil, jak se mu z tváří vytrácí veškerá krev, a sotva dokázal promluvit. „Tohle už nikdy neříkej,“ zakrákoral. „Nenechám umřít nikoho, rozumíš, nikoho, když ho můžu zachránit!“
V místnosti se rozhostilo tísnivé ticho.
„Harry má pravdu,“ pronesla nakonec Hermiona. „Mrtvých už bylo dost, nemyslíš, Rone?“
„Jasně že jo, Miono,“ zamumlal Ron. „Promiň, Harry.“
„To nic. Hlavně už nic podobného neříkej, dobře? Ani o něm.“ Trhl hlavou k Malfoyovi, který zatínal prsty do Křivonožkovy dlouhé srsti a tvář měl prázdnou jako neživý. „Už si taky užil dost.“
Ron se prudce nadechl, ale udržel se. Hermiona rychle vytáhla pergamen, kde měla vypsané domácí úkoly a co se probíralo v kterých hodinách. Byly tam i Malfoyovy starověké runy. Když všechno vyřídila ke své spokojenosti, zvedla se. „Už půjdeme. Nechceš si tady Křivonožku do večera nechat, Draco?“
Harry ucítil, jak sebou Malfoy škubl, když ho oslovila křestním jménem, ale v popelavém obličeji se nepohnul ani sval. „To je od tebe hezké, Grangerová,“ odvětil bezbarvě. „Děkuju.“
Dívka se usmála, popadla zkoprnělého Rona za loket a vyvlekla ho z místnosti dřív, než začal zase vyvádět.
Malfoy chvíli seděl úplně bez hnutí. Pak se najednou prudce nadechl, přitáhl si kocoura do náruče a pevně ho objal. Křivonožka přitiskl uši k hlavě a zabručel, ale nepokusil se utéct. Blonďák křečovitě sevřel pěsti a sklonil hlavu, takže mu přes oči jako závoj sklouzly vlasy.
Harry se díval, jak jeho nepřítel zoufale mačká kocoura, jako by to byla plyšová hračka, a nečekaně se ho zmocnilo nutkání natáhnout k němu ruku. Byl to stejný pocit, který zažil před několika měsíci v komnatě nejvyšší potřeby. Jako by ho Malfoy volal a on musel poslechnout.
Na okamžik pomyslel, že ho bývalý Smrtijed ovládá nějakým kouzlem, ale potom se zadíval na hubené nohy na svém klíně a shrbená ramena a tuhle teorii jednou provždycky zamítl. S tímhle neměla magie nic společného.
Malfoy ho od prvního setkání dokázal pouhým tónem hlasu nebo pohledem vytočit k nepříčetnosti. Ať se Harry snažil sebevíc, nikdy se ho nenaučil ignorovat. Ale až když se oba ocitli na pokraji smrti, ukázalo se, že tahle vzájemná posedlost v sobě skrývá mnohem víc.
Netušil, jak to nazvat nebo co všechno to obnáší. Jen věděl, že Draco Malfoy se mu dostal pod kůži hloub, než si sám myslel.
II.
Úporné mlčení jim vydrželo celý následující den a přeneslo se i do neděle. Neustále se dotýkali, a tak nemuseli vyslovit ani „smím?“. Čas se vlekl čím dál víc.
V Harrym hlodal neklid. Nedobrovolné vězení v něm vyvolávalo vzpomínky na Dursleyovic komoru pod schody, a když padla tma, chytal se i Malfoyova tichého oddechování, aby zaplašil starou úzkost. Ve dne to nebylo o nic lepší. Nečinnost mu drásala nervy a nechávala ho na pospas úvahám a emocím, které se v posledních měsících snažil pohřbít.
Ron s Hermionou se ho pokoušeli rozptýlit, trávili s ním celé večery a o Malfoye už nezavadili ani slovem, ale nakonec vždycky museli odejít. Harry předstíral ospalost, aby si nedělali starosti, ale spát se mu ve skutečnosti chtělo pořád míň. Nevybitá energie a rostoucí napětí mu nedovolily ani zavřít oči, natož usnout.
A navíc, Malfoy spal za dva.
Při pohledu na jeho schoulenou postavu utopenou ve stále početnějších vrstvách oblečení Harry ještě občas pocítil záchvěv někdejšího vzteku, ale mnohem častěji se ho zmocňovala nepopsatelná tíseň. Tohle nebyl Malfoy, kterého znal. Ani ten zlovolný arogantní parchant, který mu prvních pět let v Bradavicích dělal ze života peklo, ani vyděšená krysa zahnaná do rohu, v niž se proměnil před válkou. Byl to přízrak, který jen omylem zůstal naživu.
V neděli večer už bylo jasné, že ani nehodlá předstírat, že něco jí. Na večeři se ani nepodíval a ke koupelně došel mechanickým, zvláštně vláčným krokem náměsíčníka. Když se za ním zavřely dveře, nevolnost zaútočila na Harryho téměř okamžitě a netušenou silou. Vyděsilo ho to. Nejradši by vtrhl dovnitř, ale ovládl se. Malfoy se naštěstí vynořil během několika desítek vteřin. Bez černých stínů byly vidět hluboké, fialové kruhy pod očima, ale ofinu měl jako vždycky dokonale uhlazenou. Opřel se o zárubeň a nepřítomně se na Harryho zadíval.
„Nebuď tam dlouho,“ řekl zničehonic hluše.
Harry se nadechl, ale pak jen kývl a zmizel v koupelně. Jakmile se ocitl sám, opřel se o umyvadlo a zavřel oči. V uších mu hučelo.
Ta tři slova jím hluboce otřásla. Malfoy byl odjakživa zbabělec, ale nikdy by před ním žádnou nejistotu ani slabost nepřiznal nahlas. Jestli se snížil k žádosti na pomezí prosby, musí být na pokraji zhroucení. Nebo se v něm něco zlomilo. Harrymu bylo celkem fuk, která možnost je ta správná. Ten nevysvětlitelný ochranitelský pud, který v něm zatím jen doutnal, vzplál naplno. S povzdechem vzhlédl a zadíval se na sebe do zrcadla.
Když o několik minut později vyšel ven, Malfoy byl pořád na stejném místě. Vypadal jako vosková figurína, ale při bližším pohledu se dalo rozeznat, že se celý chvěje.
„Je ti zima?“ zeptal se Harry tiše.
Malfoy jen zavrtěl hlavou, odploužil se k posteli a zavrtal se pod deku. Harry si svoji přikrývku přehodil přes ramena a zhasl světla. Dlouho jen tak ležel se zavřenýma očima. Jindy by upřeně zíral do tmy, protože by se bál nehybných tváří, které mu večer co večer defilovaly za víčky, ale teď myslel na něco jiného.
Malfoy se dávno změnil. Nikdo nevěděl líp než Harry, co se s ním dělo během šestého roku, a válka z něj udělala vzteklou šelmu zoufale bojující o přežití. Ale pořád to byl ještě on. Pár týdnů po závěrečné bitvě už v soudní síni seděl tenhle přízrak s netečným výrazem. Tehdy byl Harry sám moc otupělý a prázdný na to, aby tomu věnoval pozornost. Vlastně ještě před pár dny nevnímal skoro nic a nikoho. Hermionu, Rona ani Ginny, ať dělali, co chtěli.
Malfoyovi stačilo, aby do něj jednou strčil.
Když si na to vzpomněl, ucítil známý nával hněvu. Byl to úžasný pocit. Vůbec se nepodobal nenávisti, kterou cítil k Voldemortovi nebo k Bellatrix, ani černé zášti, kterou v něm kdysi vyvolával Snape. Bylo to, jako by se mu všechna krev v těle proměnila v žhavou lávu.
Zbožňoval to.
A jestli ten pitomec dosáhne svého a umře, navždycky o to přijde.
Prudce se posadil a zamrkal. Ticho v místnosti bylo ohlušující, přes veškerou snahu neslyšel vůbec nic. Zmocnila se ho panika. Setřásl pokrývku a přelezl k Malfoyovi. Rozeznal světlou skvrnu jeho vlasů, ale pomalý výdech a nádech zachytil, až když se k němu naklonil, sám přestal dýchat a pevně zavřel oči. Úlevou se mu zatočila hlava.
Zůstal tam, bez pohnutí a vlastně bez důvodu. Nevšiml si, že se nedotýkají, dokud ho ostře nebodlo ve spánku. Malfoy se zavrtěl a tichounce zanaříkal.
Harry udělal první, co ho napadlo. Pohladil ho po rameni a na chvíli mu přitiskl tvář k vlasům. Voněly po třešních. Potom se vrátil na svoji stranu, vklouzl pod deku, položil nohy přes Malfoyovy a usnul.
III.
Byla mu zima. Ne taková, která by ho nutila třít si paže a třást se. Chlad se mu usídlil v samé dřeni kostí a tížil ho jako víko olověné rakve. Chtěl zase usnout, aby se mu zdálo o teple a dechu ve vlasech, ale byl uvězněný mezi spánkem a bděním, nemohl tam ani zpátky.
Zdálky slyšel hlasy, ne slova, jen melodický šum. Postupně sílily, a právě když mu začalo připadat, že jim brzy porozumí, ucítil v puse něco pálivého a celým tělem mu projel plamenný jazyk. Strašná bolest se po chvilce změnila v mučivé záškuby.
„Klid. To přejde. Podržte mu hlavu, pane Pottere.“
Do krku mu steklo něco hustého a odporného. Chtěl to vyplivnout, ale někdo mu držel hlavu v záklonu. Spolkl to a zkroutil se v křeči.
„Ještě jeden.“
Všechny smysly mu zahltil koncentrovaný odér máty. Energizující lektvar. Přiměl se ho vypít, ale nával horka vzápětí nezvládl. Na okamžik asi ztratil vědomí. Pak začala kombinace lektvarů účinkovat a násilím ho probrala, i když jeho mozek proti tomu silně protestoval. Snad ještě nikdy mu nebylo tak zle.
„Nedovolte mu usnout, pane Pottere. Jdu požádat profesora Křiklana o další dávku.“
Draco otevřel oči. U postele stála madam Pomfreyová a sklízela na tác prázdné lahvičky. Pak ho popadla a vyšla ze dveří.
„Zkoušel jsem jí to rozmluvit, ale když ses nechtěl probudit, nedala si říct,“ ozval se Potterův hlas. Draco otočil hlavu a ten pohyb mu vyslal do celého těla ostrý šleh bolesti a vlnu nevolnosti.
Tmavovlasý kluk seděl vedle něj. Přerostlá ofina mu sahala až k obroučkám brýlí, na pohublých tvářích měl stín strniště a výstřih příliš velkého trička se mu svezl na rameno, takže odhaloval vystouplou klíční kost a jamku nad ní. Nevypadal jako vítěz nad Pánem zla a vládce Bezové hůlky. Tvářil se ustaraně a v koutcích úst měl vrásky. Oběma rukama mu svíral předloktí.
Draco se ani nesnažil něco říct. Cítil, že jestli otevře pusu, okamžitě ty odporné lektvary vyhodí. Každý centimetr kůže ho svědil, jako by ho pokousali mravenci, a po páteři mu běhaly křečovité záchvěvy energie.
„Prý bys měl vstát a chodit, jinak ten lektvar nebude správně účinkovat. Dojdeme ke koupelně, dobře?“
Merline… Zkusil se posadit, ale nekontrolovatelně se roztřásl. Potter ho s udivující silou zachytil a pomohl mu. Ocitli se v dost ožehavé pozici: Potter ho v podstatě objímal kolem ramen, a kdyby se naklonil ještě o kousíček blíž, dotkli by se čely. Draco se neovládl a hystericky se zachichotal.
„Nechtěj vědět, jak moc tě teď chci praštit,“ zamumlal Potter a posunul se ke straně, ale nepustil ho. „Dělej, zvedej se. Ty do té koupelny možná nepotřebuješ, ale já jo.“
Draco se kupodivu zcela jasně rozpomněl na účinky energizujícího lektvaru a pokusil se jednotlivé stružky magické síly vlastní vůlí soustředit do jednolitého proudu. Jakmile se mu to podařilo, vyhrabal se z postele. Snažil se tvářit, že Potterovy ruce v podpaží nevnímá a nepotřebuje, ale ve skutečnosti by bez jejich opory okamžitě upadl. Takhle se mu kolena podlomila až ve chvíli, kdy ho Potter opřel o zárubeň dveří. Stočil se do klubíčka a na pár nekonečných vteřin se poddal příšerné nevolnosti.
„Malfoyi. Malfoyi! Krucinál.“
„Chodit,“ vypravil ze sebe ochraptěle. „Pomoz mi chodit.“
Netušil, kde se v něm najednou vzala ta náhlá touha bojovat. Možná nějaké zasuté zbytky šlechtické hrdosti. Možná něco v Potterově hlasu. V každém případě se mu povedlo vstát, pověsit se na svého nedobrovolného asistenta a přimět se k prvnímu kroku. Když překlopýtali pokoj počtvrté tam a zpátky, energie lektvaru se rozproudila správnými drahami. Draco se zhluboka nadechl.
„Je to lepší?“
„Jo, ale nezastavuj.“
Svrbění i křeče slábly a zanechávaly po sobě jen starou známou slabost.
„Fajn,“ zamumlal Draco. „Můžeš mě zase složit a jít si dát sprchu.“
Potter ho vmanévroval ke dveřím, ale místo aby ho tam nechal stát, zadíval se na něj a svraštil obočí.
„Co je?“
Možná měl radši držet klapačku. Ta dvě slova Pottera zřejmě přiměla k rozhodnutí. „Jdeš se mnou.“
Nebyla to otázka. Než Draco pochopil, jak to myslí, seděl v koupelně na víku záchodu a Potter si svlékal tričko. Draco na něj otupěle civěl.
„Ty se budeš koukat?“ štěkl Potter.
Draco rychle sklopil hlavu. Obrátil by se k Potterovi zády, kdyby se nebál, že spadne. Vteřiny odtikávaly zoufale pomalu. Pára ze sprchy ho dráždila ke kašli, ale nejhorší bylo nervózní chvění, které ještě zhoršoval zvuk vody tříštící se o dlaždice a nahou kůži. Hučelo mu v uších ještě dlouho potom, co ustal.
„Smím?“
Potter měl na sobě stejné hrozné tričko a kalhoty od pyžama jako předtím, ale obojí se lepilo na vlhkou kůži. Z rozcuchaných mokrých vlasů mu stékala voda a bez brýlí vypadaly jeho oči větší a jasnější. Když Draco kývl, položil mu ruce na ramena.
„Zhoršilo se to,“ řekl konverzačním tónem. „Je mi zle, když jsem od tebe dál než krok. Vážně zle.“
Úleva z doteku se okamžitě rozplynula v návalu paniky. Harrymu je hůř, když jemu je hůř…
„Ale madam Pomfreyová si myslí, že až budeš zase v pořádku, vrátí se to tam, kde jsme byli na začátku. Takže to aspoň zkus, fretko. Vyhladovět k smrti se můžeš, až z toho budeme venku. Zvládneš sprchu?“
Draco sklesle zavrtěl hlavou.
„Fajn.“ V tom krátkém slovu zaznělo něco, co ho přimělo poplašeně vzhlédnout. Potter vypadal nervózně, ale oči se mu zvláštně leskly. „Fajn,“ zopakoval tiše, „umyj si aspoň obličej a učeš se.“ Pak k němu natáhl ruku.
Draco se nechal vytáhnout na nohy, potom se opřel o umyvadlo, pustil vodu, nabral ji do dlaní, naklonil se a svět se s ním zatočil.
„Ach bože, ty budeš moje smrt,“ ozvalo se z rozvířené mlhy kolem něj. „Pojď zpátky do postele.“
Znovu se ocitl ve vleku jako loutka na drátkách, ale ještě pořádně neviděl, a tak jen cítil, jak se pod ním prohýbá matrace a někdo mu rovná přes nohy deku. Konečně se mlha rozplynula. Potter měl na rtech trochu křivý úsměv. „No, rozhodně už se nenudím,“ konstatoval a zamával mu před očima hřebenem. „Teď drž, a ne abys usnul.“
Když pominul počáteční šok, Draco se uvolnil a poddal nečekané blaženosti. Páni… Nesmí usnout… nesmí usnout…
„Neusínej, fretko.“
„Mě česání vždycky uspává.“
„Tebe teď uspává všechno.“
Potter odložil hřeben a přisedl si blíž. Prsty si prohrábl vlhké vlasy a zavrtěl hlavou, až se jednotlivé prameny zježily všemi směry.
„Možná bys měl ten hřeben použít i na sebe,“ zamumlal Draco.
„Cože? Ne, to nemá cenu, je to pak ještě horší.“
„Protože to neumíš.“
„Tak mě to nauč.“
„Zbytečná námaha. Až mi bude líp, učešu tě sám.“
Potter zafrkal. „Jo, a taky mě můžeš zmalovat, když budeš v tom.“
„Stačí poprosit.“
Na téhle přestřelce bylo něco tak normálního a důvěrně známého, že Draco na chvíli úplně zapomněl, že je mu mizerně. Slabost se ale zase přihlásila o slovo. Víčka mu sama od sebe klesla.
„Bezva,“ vzdychl Potter. „Doufám, že Pomfreyová už sehnala další lektvary. Dělej, Malfoyi, vstávej, zase se projdeme. Já tě tak strašně nenávidím.“
Draco se usmál. Harry Potter ho pořád nenávidí. Možná má pravdu. Vyhladovět k smrti se může, až budou mít tohle za sebou.
IV.
„Už je to týden,“ řekl Potter.
Draco vzhlédl od šachovnice. Zelené oči za brýlemi zíraly do prázdna za jeho ramenem. Žádný div, že ho pokaždé porazí, i když občas v půlce partie usne. Potter se nikdy pořádně nesoustředí a dělá úplně nemožné tahy.
„Jo. Chceš to oslavit? Můžeme si připít tou hnusnou břečkou, které Pomfreyová říká výživný lektvar.“
Tmavovlasý kluk zamrkal a letmo se na něj usmál. „Bezva nápad, fretko. Myslíš, že po něm taky budu půl hodiny zvracet jako ty včera?“
„To doufám.“
„Vždycky jsem věděl, že mě máš v hloubi duše rád.“
Draco skryl úsměv a ruměnec za ofinou a posunul střelce. „Šach.“
„Už zase?“ Potter zašilhal na svoje figury. Původně zkoušeli hrát s šachovnicí mezi sebou, ale bez kontaktu vydrželi sotva deset minut, a když se drželi za ruce, po chvíli je braly křeče do ramene. Nakonec skončili u toho, že Draco seděl ve svém hnízdě se skrčenýma nohama a Potter se mu opíral o kolena. Tím pádem viděl rozestavení spíš ze strany a to jeho mizerné strategické schopnosti ještě zhoršovalo. Něčím ale čas zabíjet museli a kromě klopýtavých procházek pod vlivem energizujícího lektvaru a dobrovolných i nedobrovolných výletů do koupelny se tady moc dělat nedalo. Draco se přistihl, že se celkem těší i na to, až přijdou Weasley s Grangerovou. Sice se s ním nebavili a Potter se při jejich návštěvách vracel na svoji stranu postele, ale bylo to aspoň něco.
„Za chvíli přijdou Ron s Hermionou,“ poznamenal jeho protihráč, jako by mu četl myšlenky, a nesmyslně posunul jezdce. Draco s povzdechem zakončil hru.
„Jsi neskutečně špatný.“
„Tak si zahraj s Ronem.“
„Weasley by mi schválně vypíchl královnou oko.“
„No, to asi jo.“
Potter se zavrtěl a protáhl, položil mu dlaně na kolena a opřel si bradu o hřbet rukou. Dracovi se nepříjemně rozbušilo srdce a po zádech mu přejel mráz. Rychle se přemohl a rázně, ale ohleduplně ho setřásl. Připadalo mu, že v Potterově obličeji zahlédl zklamání. Asi potřebuje kontakt víc, než přiznává.
„Ne že by mě tohle vraždění neviňátek bavilo, ale dáme si další kolo?“
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Potter se přesunul do nohou postele a zavolal: „Pojďte dál!“ Draco okamžitě ucítil záchvěv bolesti. Kombinace energizujících a výživných lektvarů ho sice dostala z nejhoršího, ale kouzlo je pořád poutalo mnohem víc než na začátku.
Dovnitř nakoukla Grangerová, pak se ozval příšerný vřískavý zvuk a pod nohama jí proletěl zrzavý blesk.
„Ach bože,“ vzdychl Potter a s neomylným postřehem chytače polapil v letu jednu z figurek, které Křivonožka při skoku na postel rozmetal. Draco si o svých současných schopnostech nedělal iluze, a tak se jen přikrčil. Schytal zásah do ramene, naštěstí pěšcem.
„Omlouvám se, kluci,“ řekla Grangerová odevzdaně. Weasley ostentativně pozdravil jen svého parťáka a složil na postel pergameny a knihy. Potter se na něj usmál s evidentním potěšením a Weasley okamžitě spustil nějakou zmatenou famfrpálovou historku. Draco ucítil obvyklé bodnutí závisti, žárlivosti a sebelítosti. Sklopil oči a začal hladit kocoura, který se mu mezitím usadil na klíně.
„Už je ti líp?“
Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že Grangerová se ptá jeho. „Ano,“ odpověděl tónem, kterým od války mluvil s každým s výjimkou Pottera – opatrným, neutrálním, nenapadnutelným.
„Pořád ještě shromažďujeme informace, ale už je téměř jisté, že zaklínadlo se zkřížilo s tvým dluhem.“
Sklonil hlavu a setřásl si do očí ofinu. Dluh… Nikdy ho nesplatí. A teď to bude ještě těžší, protože Potter ho s tou svojí nepochopitelnou zatvrzelostí tahá z hrany smrti podruhé.
„Hledáme způsob, jak oba magické vlivy separovat. Pak by účinky asi okamžitě pominuly, vzhledem k tomu, že nejste zamilovaní.“
Žaludek mu provedl výstavní přemet a bodlo ho ve spánku. Jestli se Pottera do pěti minut nedotkne, energie z lektvarů přestane správně působit a začne přiživovat bolest, takže nebude mít sílu sníst ani dvě lžíce polévky, kterou mu Pomfreyová každý večer se sadistickým potěšením nutí.
„Uvažovali jste, co by se stalo, kdybych umřel?“ zeptal se zničehonic.
Grangerová zbledla, ale nevymlouvala se. „Ano. Dluh je na tvé straně, takže by pravděpodobně zanikl společně s tebou. Pro Harryho by to zřejmě bylo nepříjemné a možná i bolestivé, ale ve vážném nebezpečí by se neocitl.“
Kývl a odvrátil se od ní. Pochopila to naprosto správně, protože se posunula k dvojici naproti a začala s nimi rozebírat úkoly. Draco zabořil obě ruce do Křivonožkovy husté srsti a doufal, že se tím trochu zahřeje, ale samozřejmě to nezabralo. Zima mu byla prostě pořád. Pomalu sklouzával do otupělosti, když vtom mu od špiček nohou až k hlavě projel záchvěv blaženého tepla a na kolenou mu spočinula příjemná tíha.
„Harry!“ zasípal Weasley.
„Promiň, Rone, ale fakt to jinak nejde,“ řekl Potter tónem, který nepřipouštěl námitky.
„Brzo na něco přijdeme, Harry, nemusíš mít strach,“ řekla optimisticky Grangerová a pak pokračovala v přednášce o nějakém kouzle. Potter po Dracovi nenápadně střelil pohledem. Zadívali se jeden druhému do očí. O tomhle věděli svoje.
Nebyl to špatný večer. Draco občas zabroukal něco Křivonožkovi, na půl ucha poslouchal žvanění nebelvírských a jeho myšlenky se ubíraly překvapivě pokojnými cestami. Vlastně nepřemýšlel o ničem konkrétním. Vnímal jen teplo doteku, hebkost kocourovy srsti a lehké šimrání ve svalech po poslední dávce lektvarů. Připadal si skoro šťastný.
Musel usnout, protože když mu Potter zatřásl ramenem, Křivonožka i Grangerová s Weasleym byli pryč.
„Sprcha?“
Draco zamrkal a v polospánku se vyhrabal z postele. Potter ho chytil v podpaží, ale když udělali první krok, zapotáceli se a vzájemně si podrazili nohy. Potter dopadl na záda a zjevně si vyrazil dech. Draco přistál na něm.
Tmavovlasý kluk se chvilku dusil, než se zmohl na nádech, a pak zasténal. Draco se pokusil vstát, ale paže ho neunesly a zhroutil se zpátky. Oba zůstali ležet.
„Měl bys na ty svoje kosti mít zbrojní pas, Malfoyi,“ řekl Potter ochraptěle a rozkašlal se.
„Co je zbrojní pas?“ zamumlal Draco.
„Taková mudlovská věc.“
Ani jeden se vstáváním nespěchal a Draco zrovna začínal uvažovat, že si chvilku zdřímne, když mu Potter položil ruce na ramena a zatlačil. Draco se neochotně vyhrabal do sedu spolu s ním a zjistil, že se nachází v dost nešťastné pozici.
„Sedím ti na klíně,“ poznamenal trochu zbytečně.
Potter vzhlédl. Brýle měl nakřivo, vlasy beznadějně rozcuchané a tváře mu zdobily rudé skvrny, které se rychle šířily. Pootevřel rty, ale asi si svůj komentář nakonec rozmyslel, protože zase sklapl. Zjevně byl hodně vyvedený z rovnováhy, protože zapomněl ruce na Dracových ramenou a pořád se mu rozostřeně díval do očí.
Dracovi se najednou špatně dýchalo a už mu nebylo teplo, ale horko. Srdce mu trhavě bušilo v naprosto chybném rytmu. Zvedl ruku, aby odstrčil dlaň, která mu i přes silnou mikinu spalovala kůži, jenže v jeho mozku zřejmě došlo ke zkratu, protože místo toho narovnal Potterovi brýle. Špičkami prstů mu přitom zavadil o nos.
Harry hlasitě zalapal po dechu.
Ani jeden neslyšel, že se otevírají dveře.
OOO
Už byli s Ronem u schodů k nebelvírské věži, když si Hermiona uvědomila, že Harrymu omylem sebrala učebnici obrany proti černé magii. Vytáhla ji z hromady knih v Ronově náruči a rozběhla se zpátky. Zbývalo jen dvacet minut do večerky a madam Pomfreyová by ji pak už nepustila dál. Ve spěchu se neobtěžovala ani s klepáním.
Nejdřív jí vůbec nedošlo, co ti dva dělají. Stála na prahu, ruku pořád na klice, a zaskočeně na ně zírala. Výhled jí částečně zacláněla postel, ale naprosto zřetelně viděla Harryho ruce na Malfoyových ramenou i dlouhé bělostné prsty laskající Harryho tvář. Celá scéna působila podivně nereálně, jako by se odehrávala za sklem akvária, a zároveň tak intimně, že Hermiona po vteřině ucouvla a začala dveře zase zavírat. Bohužel zapomněla na knížku. Těžký svazek jí vyklouzl a s dutou ránou dopadl na zem.
„O-omlouvám se,“ zakoktala.
Čekala, že Harry vyskočí a přerazí se o vlastní nohy. On se k ní ale jen překvapeně otočil a zamrkal. „To nic,“ řekl. „Upadli jsme cestou do koupelny. Nestalo se ti nic?“ zeptal se Malfoye tlumeně.
Odpověď nezachytila, zato si všimla, že Malfoy se tváří úplně jinak než obvykle. Jindy přísně sevřené rty působily uvolněně a zřetelné známky únavy a nemoci mu dodávaly spíš zranitelný než ztrhaný výraz. Harry se zasmál. „Tak vstávej, pomůžu ti. Máš zadek špičatější než lokty, fretko.“
Společně se vyhrabali na nohy. Malfoy se o Harryho opřel a vrhl po Hermioně trochu podezíravý pohled.
Konečně se vzchopila, zvedla učebnici a donesla ji k posteli. „Omylem jsem ti ji vzala. Dobrou noc, kluci.“
„Dobrou.“
Když zavírala dveře, zahlédla je, jak společně vcházejí do koupelny.
Společně?
Rychle vyklouzla z ošetřovny a pak znatelně zvolnila. Potřebovala si všechno srovnat v hlavě – protože to, co právě viděla, stavělo celou její teorii na hlavu. Nebo ne? Rozčileně zabubnovala prsty o zeď. Nebýt tak pozdě, šla by do knihovny… Ale ačkoli by to nikdy nepřiznala nahlas, věděla, že tady jí knihy nepomůžou.
Ron na ni čekal ve společenské místnosti. Naštěstí se stačil zapovídat s Deanem, takže ho snadno setřásla. Její spolubydlící už byly zvyklé, že večer většinou zatáhne závěsy kolem postele a učí se. Dnes ale jenom vykouzlila bublinu ticha, lehla si a zavřela oči.
Nemůže to být milostné zaklínadlo. Prostě ne. Pak by přece zabrala protikletba a kluci by necítili bolest, ale neodolatelnou přitažlivost nebo něco. Ne. Způsobil to Malfoyův dluh, všechno tomu nasvědčuje!
Až na to, co právě viděla.
Nikdy v životě nespatřila v Malfoyově tváři takový výraz. Kdyby je nevyrušila… Bylo to poprvé, co se ocitli vteřinu od polibku? A co asi dělají teď v koupelně?
Rychle tuhle linii úvah utnula. Harry nikdy neprojevil sebemenší zájem o kluky a vůbec byl v těchhle věcech až chorobně plachý a nešikovný. Marně vzpomínala, jestli někdy slyšela nějaké drby o Malfoyovi. Odjakživa se kolem něho motala Pansy, povídalo se, že je rodiče zasnoubili už jako děti. Nic jiného si nevybavila.
Najednou na ni dolehla únava. V koutku duše se těšila na rok, kdy se bude moct doopravdy jen učit a užívat si normální život, a teď tohle. Chudák Harry. Tak moc si přál mít konečně klid…
Vstala a zamířila do koupelny. Když se na sebe podívala do zrcadla, uviděla, že se jí v koutcích úst udělaly napjaté rýhy. Po chvilce ale přestala svou tvář vnímat a před očima jí znovu vyvstal Malfoyův obraz. Ať je to, jak chce, Draco rozhodně nic nehraje. Vlastně vypadal trochu udiveně, jako by vůbec nechápal, co se s ním děje.
Škoda že neviděla do obličeje Harrymu.
Převlékla se do pyžama, umyla se a vrátila do postele. Myšlenky se jí točily v bludných kruzích a rozbolela ji hlava. Nic jí nedávalo smysl.
Bude se muset líp dívat, protože o tomhle se v knížkách opravdu nepíše.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 1755x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.