10 Dec 2010 | Blanch |
Po dlouhé době plním víkendový termín :).
Je pátek, ne? A další kapitola po necelém týdnu.
Myslím, že následující kapitoly se vám budou docela zamlouvat :D
Snad se vám i tato trochu zalíbí.
Po dlouhé době plním víkendový termín :). Je pátek, ne? A další kapitola po necelém týdnu.
Myslím, že následující kapitoly se vám budou docela zamlouvat :D
Snad se vám i tato trochu zalíbí.
Když se Harry Potter vrátil znovu do své kanceláře, kousek nad stolem se mu netrpělivě vznášel oběžník. Po přečtení několika naléhavých řádků od ministra kouzel se posléze přesunul do jeho kanceláře.
Ale osobu, kterou tam spatřil, tu by tam věru nečekal.
Draco Malfoy vypadal stejně zmateně jako Harry sám. Tváře měl z prazvláštních důvodů čerstvě zalité červení – spíše ze vzteku, než ostychu - a jakmile se na zelenookého chlapce podíval, svraštil obočí.
Harry ten výraz naprosto ignoroval a na pokynutí ministrovy dlaně se posadil těsně vedle svého kolegy, který se taktéž snažil dělat, že je v místnosti s ministrem sám.
Muž s temnější pletí na ně na oba pohlédl se zvědavostí v očích. Vypadalo to, že mezi nimi byla rozkopána válečná sekera. Možná i proto si řekl, že tohle bude nejlepší rozhodnutí, jak vše zase navrátit do starých kolejí.
„Jistě se oba dva divíte, proč jsem si vás zavolal.“
„Při nejmenším,“ podotknul rádoby nezaujatě Draco a znuděně se podíval na své pěstěné nehty.
Kingsley se jemně usmál a před oba dva bystrozory vhodil na stůl tenkou nažloutlou složku. „Počínaje dnešním dnem, pánové, máte nový případ.“
Oba dva se na něj překvapeně podívali a jako jeden muž procedili: „Dohromady?“
„Chcete to na kousky? Obávám se, že to by vás bolelo a ať už si o mně teď myslíte, že nejsem kdo ví jaký kruťas, to bych vám opravdu nepřál… Vzpomínám si na jeden případ nezdařilého přemístění, kdy se nám…“
„Jistě, jistě, my to chápeme,“ přerušil jeho vtipkování Draco a vztáhl k sobě složku, když už se k tomu Potter neměl. Ten totiž měl důležitější věci na práci. Jako tupě zírat na ministra s otevřenou pusou.
„Nalítají ti tam škrkny,“ podotknul suše Draco, vzpomínaje si na historku o Lence Láskorádové, o níž jí při jejich posledním vyšetřování vyprávěl Harry ještě jako žena, a ani se na něj neotočil.
Ten i přesto věděl, že tato poznámka patří jemu.
Stále nebyl s to pochopit, že to, co právě jeho uši slyšely, nebyl žert, ale pravda. Ministr je opravdu hodlal znovu spárovat jako tým.
„Tohle nebude fungovat,“ vyřknul nakonec Harry směrem k Pastorkovi.
„To už jsem tady od vás taky jednou slyšel,“ opřel se ledabyle o stůl a pozorně se na mladíka podíval. „A oba dva jste dokázali, že jste skvělý efektivní tým. Neřku-li ten nejlepší, který tady mám. Proto tento případ dávám vám. Není to nic tak velkého jako posledně, ale rodiče té pohřešované dívky si vyžádali ty nejlepší bystrozory, tak jim je dám.“
Když Harry zaslechl, že se jedná o ztracenou dceru, nezbývalo mu, než se vzdát. Vzdychnul a očima pobídnul Pastorka, aby mluvil dál.
„Damonda Hellerová, osmnáct let, poloviční čarodějka. Letos ukončila sedmý ročník v Bradavicích, složila OVCE a na podzim nastoupila na studium vyšší magické univerzity v Glasgow na fakultu kouzelnického práva. Už tři týdny se rodičům neozvala, dříve psala dopisy v týdenní pravidelností, a když se za ní jeli podívat na kolej, nebyla tam a tamní vyučující potvrdili, že ji taktéž tři týdny neviděli. Od té doby je nezvěstná,“ pohlédl na složku, kterou měl stále v držení plavovlasý bystrozor a pokračoval, „v lejstrech máte její fotografie a osobní informace. Adresa rodičů je na poslední stránce. To je ode mě vše. Potřebné informace už si musíte získat sami. Víc toho prozatím nemáme.“
Harry jen mlčky přikývnul a podíval se na Draca, který se už notnou chvilku díval na ministra. Taktéž kývnul. Co jiného mu zbývalo? Věděl, že jakýkoliv protest už by přišel vniveč a že i kdyby si vymyslel neuvěřitelné počty výmluv, ministr by ho stejně nechal pracovat s Potterem i tak.
Nějak vycítil, že to nebylo jen tím, že byli tak dobří bystrozoři a že se při poslední misi vybarvili jako skvělý tým.
Někde za závěsem pomyslného pódia se hrála komedie se šťastným koncem, jejímž dramaturgem byl právě sám Pastorek.
Ten chlap zkrátka chtěl, aby se usmířili.
Jako by to snad bylo možné.
Nakonec se zvedl a s výzvou v očích se podíval na Harryho. „Jde se, Pottere!“ zavelel. „Nebo máš něco důležitějšího na práci? Třeba vysedávat v mudlovských podnicích s kouzelnickou lůzou?“
Než si Harry stihl uvědomit, o čem to mluví, byl Draco z jeho dosahu.
Rozloučil se s ministrem a následoval ho na chodbu, zatímco se překvapeně hryzal do spodního rtu.
` Co ke všem čertům tohle mělo znamenat?´
***
Když oba dva mladíci došli do západní části Londýna, kde stál menší rodinný domek s číslem popisným 53, ve kterém ještě donedávna bydlela úplná rodina Hellerových, Draco zazvonil na zvonek s ornamentem hada.
Nepřikládal tomu příliš důležitosti, protože věděl, že jeden z manželů je mudla, ale i tak se mu zalíbil, navíc mu přišel i něčím povědomý. Ne, že by hady nevídal vzhledem ke své totožnosti na zvoncích často.
Jen tady to bylo vysoce nepravděpodobné.
Netrvalo ani pět minut a k brance jim přišel vstříc muž ve středních letech s kudrnatými hnědými vlasy.
Vypadal skoro jako Hagrid. Byl vysoký a urostlý. Paže samý sval a jeho dlaně byly obrovské asi jako dva podnosy. Tvář měl sinalou a skleslou. Oči nepatrně podlité krví zřejmě kvůli nedostatku spánku a na tvářích několikadenní strniště.
Draco by se automaticky nad jeho zjevem osypal, kdyby to bylo možné, ale věděl, co způsobilo jeho rozpoložení, a tak to na sobě nedával vůbec znát.
Avšak mírná pohrdavost se v něm vzedmula.
Kdyby zmizelo jeho dítě a neměl by o něm žádné informace, neseděl by doma na zadku a neutápěl se v depresích.
Zatraceně dělal by cokoliv, aby své dítě našel, i kdyby to znamenalo, že bude pátrat sám. Navíc takový hromotluk budící hrůzu by měl vysoké šance, že z někoho informace při nejmenším vymlátí, když už nebyl kouzelník.
„Pan Heller, předpokládám,“ přikývl Harry a Draco měl chuť se plácnout do čela.
Kdo jiný by to asi byl, jeho zahradník? Když už o tom uvažoval, podle všech románů a nejen těch mudlovských, za všechny vraždy a zmizení vždycky mohl zahradník.
Muž s neoholenou tváří je oba dva pozval dovnitř, přičemž skoro celou dobu byl zticha a ani se na ně nepodíval. Vodnaté modré oči upíral na dlažbu cesty vedoucí od branky k domu.
Snad jako by cítil vinu za to, co se stalo.
Čekali v přijímacím salónku, než se k nim dolů po schodech jako labuť vznesla zdánlivě křehká černovlasá žena s uhrančivým pohledem. Vedle svého manžela působila až směšně drobně, což jen umocňoval fakt, že byla dost hubená. A i když byla dost vysoká, sahala svému manželovi sotva po ramena.
Vypadala na první dojem velmi nebezpečně a přísně, ale její strhaná a ustaraná tvář tomuto všemu brala dominanci.
Harry i Draco si dokázali představit, že za normálních okolností žena budila respekt a byla jistě velmi striktní, vlastně v něčem jim oběma připomínala Minervu McGonagallovou, možná za to mohl ten přísně uhlazený drdol, ale nyní se jevila spíš zranitelně a ublíženě.
Jako první promluvil Draco. „Dobrý den, paní Hellerová. Jistě už vám manžel řekl, kdo jsme. Doufám, že vám nebude vadit, když se budeme ptát na nějaké osobnější otázky.“
„Pokud mi to vrátí moji dceru, jsem ochotná jít přes mrtvoly,“ odsekla ostře a semkla rty v úzkou linku.
Její oči byly zarudlé, ale přesto si držela hrdé vystupování nepřipouštějící něco tak banálního jako smutek. Seč i ten za jejich clonou byl jasně znatelný.
Trvalo asi hodinu, než oba dva bystrozorové vyčerpali všechny důležité dotazy ohledně jejich přátel, okolí, školy a známostí. Ohledně prostředí, které oběť navštěvovala, knih, které četla, zájmů, které měla.
Zhruba další půl hodinu, než prozkoumali její pokoj, aby našli nějaké stopy, pokud by šlo o dobrovolné zmizení.
Harry si dokázal vybavit alespoň minimálně dva důvody, proč by za jejím zmizením mohly být osobní důvody. Jedním z nich určitě byla chladná a bezcitná matka. Celý tento dům působil hodně chladně a neosobně.
Ale do toho mu nic nebylo.
Po necelých dvou hodinách je oba dva manželé vyprovázeli z domu.
V moment, kdy to Harry nejméně čekal, najednou Draco spustil svůj poslední dotaz: „Máte zahradníka?“
Bylo vidět, že se oba dva manželé nad tou neobvyklou otázkou pozastavili a stejně tak i Potter. Zdvihl obočí a pohlédl na svého kolegu. Polkl výsměšnou otázku týkající se čtení mudlovských detektivek.
„Co je?“ vrátil mu popuzeně Malfoy. „Jen jsem se ptal. I v nejmenším banalitách může být cesta ke zdárnému řešení. To nás učili na výcviku!“
Harry jeho poznámku přešel raději mlčením, načež se ještě obrátil na paní Hellerovou. „Řekněte mi madam, myslíte si, že by vaše dcera mohla mít nějaké nepřátele?“
Žena neváhala ani půl minuty, „Nevidím důvod. Damonda je dobře vychovaná a nekonfliktní dívka.“
Postoj té ženy Harrymu strašně něco připomínal. To chování bylo tak typické pro… Usmál se sám pro sebe.
„Madam, do jaké koleje vaše dcera chodila?“
A v ten moment bylo i Dracovi naprosto jasné, kam tím Potter míří.
„No samozřejmě,“ nenechal ženu ani odpovědět, když už se k odpovědi nadechovala. „Dedukce tvé dokonalé nebelvírské logiky, že Evan…Potty! Podle tebe musí zkrátka mít všichni Zmijozelové kopu nepřátel, že ano?“ kdyby mohl, tak ho za tu opovážlivou narážku hned tady… Co by s ním vlastně udělal? A co by hlavně CHTĚL udělat?
Koukl do těch jasně zelených očí. I když byly vloženy do tváře, která byla nepatrně jiná, pořád to byly ony. Stejně hluboké, výrazné s dlouhými a hustými řasami.
Potter nebo Evansová, pořád to byla jedna osoba. Najednou se mu v krku něco zadrhlo.
„To netvrdím, i když ty jsi byl přece zářný příklad tohoto prototypu Zmijozela, pokud se nepletu, Draco!“ opáčil pohotově.
Několik kroků od něj se Draco vzteky zahryzl do jazyka, aby mu neodpověděl něco kousavého. Nemohl. Byl přece profesionál. Už dávno nebyli na škole.
Ale proč musí mít zatraceně pravdu? A proč mu musí říkat křestním jménem?!
Zrovna teď.
Srdce mu nesmyslně bušilo jako o závod.
Potter jeho mlčení využil k tomu, aby pokračoval, „Ale zajímá mě to spíš z principu. Může to být také stopa. Nemíním tím, že to tak musí být určitě, ale vysvětlení by to možná bylo,“ pak se ohlédl na ženu a znovu ji pohledem vyzval k odpovědi.
Vypadala, že ji jejich dialog mírně popudil, takže její odpověď zazněla spíš úsečně: „Samozřejmě chodila do Zmijozelu, stejně jako já. Ale povahu má spíš po mé matce.“
`Proč by si někdo ze Zmijozelu vzal za manžela mudlu?´
Napadlo ihned pravého Zmijozela a vzápětí si to uvědomil. Když si vzpomněl na hada na zvonku. `Zvlášť někdo z čistokrevné linie! ´
To nebyl jen ornament, to byl erb a teď už si byl jistý, že už ho někde viděl.
Vypadalo to, že stejně překvapený jako Draco byl i Harry.
„Dobrá. Takže má teorie se potvrdila. Možná to není žádné pojítko, ale je nutné brát v zřetel i tuto možnost. Nesmíte se na mě za to zlobit, jsou to pouhé dedukce. Mně osobně na tom vážně nezáleží,“ snažil se ji usmířit. „A ještě jedna otázka, vím, že vaše dcera už není čistokrevného původu, ale mohu se zeptat – jaká je vaše linie rodu? Nechci vás tím nijak urazit, jde mi jen o to, zda-li by nemohl být důvod i v tomto. Zajímá mě, jste z čistokrevného rodu? Jaké bylo vaše jméno za svobodna?“
Žena hrdě zdvihla hlavu a podívala se mu přímo do očí. „Můj rodokmen se táhne až do šestnáctého století, mladý muži. Myslím, že mou matku znáte velice dobře. Je to ředitelka Bradavic.“
„Cože?“ zaznělo unisono a oba dva mladíci si najednou uvědomili, že ona podobnost s jistou profesorkou asi nebyla jen náhodná.
„Minerva McGonagallová je vaše matka?“ otázal se spíš v ujištění Draco.
Harry se usmál, „Už na začátku jste mi ji velmi připomínala. To bude zatím vše. Děkuji vám moc za odpovědi a za spolupráci,“ podal ženě pravici na potřes a druhou rukou překryl tu její přes lícní stranu. „Nebojte se, madam, my vaši dceru určitě najdeme.“
Ostrý a nevěřící výraz mírně zjihl. Přikývla a jemně se usmála. Teď už nebylo pochyb, že tam ta podoba byla, nebylo možné ji zakrýt. Ty tenké rty jako by právě patřily bývalé ředitelce lví koleje.
Zvláštní, jak osud dokázal být proměnlivý. Do vínku ženy tak ryze nebelvírské dal potomka tak čistě zmijozelského.
A kdo kdy vlastně slyšel něco o tom, že by ta přísná žena, která byla vždy jako pilíř celé nebelvírské koleje, měla rodinu a vůbec – byla z čistokrevné kouzelnické rodiny?
Možná, že Moudrý klobouk opravdu dával možnost výběru všem svým studentům. A možná, že právě Minerva McGonagallová stejně jako Harry mohla skončit v koleji zmijozelské.
Ale to už se asi nikdy nikdo nedozví.
Důležité bylo teď jedno. Najít Damondu Hellerovou.
***
Když si Draco všiml, jak Potter podává ruku té ženě, neunikl mu jeden do očí bijící hmatatelný fakt.
Jakmile se Potterova levačka setkala s alabastrovou kůží té ženštiny, do jeho zorného pole se dostal předmět tolik vracející nechtěné vzpomínky.
Zdálo se, že Harry – ne, Potter – ještě stále z prsteníčku nesundal zlatý kroužek, který mu věnoval, když jej – tehdy ještě ji – poprosil o ruku.
Minulost ho praštila pěstí do obličeje.
Zatímco se ten pitomec loučil, jeho myšlenky si s ním dělaly, co chtěly. Snažil se analyzovat své pocity, ale sám ani nevěděl, zda chce vědět, co to všechno znamená.
Věděl jen jednu hlavní věc.
Potter byl pokrytec. Zatímco se pelešil s tím Weasleyovic krotitelem draků, stále na svém prstu nosil snubní prsten jako testament jejich vztahu, který mohli mít.
Věděl, že se zachoval nezpůsobně, ale nemohl se už déle zdržovat vedle něj tak blízko.
Omluvil se přítomným a poodešel za branku, aby se zhluboka nadechl.
Tohle bylo ještě těžší, než předpokládal.
***
P.S. tohle věnování je už několik měsíců opožděné.
Pokud zde ještě chodí slečny, které se někdy v září na lince metra B v Praze směr Anděl - Florenc bavily o jedné z mých předešlých kapitol PW přímo ve vagónu metra(věk slečen okolo 15 let, jedna blond, jedna tmavovlasá), tak to je pro vás, dámy :D.)
Měly jste to nesmírné "štěstí" *ironík*, že jsem seděla přímo naproti vám a celou vaši debatu slyšela :D.
Samozřejmě moc děkuji za projevené nadšení a zájem. Já se sice snažila svůj smích dusit do okna, ale bylo to vážně milé.
Nedala jsem o sobě vědět, protože mi to bylo trapné, ale napadlo mě, že bych vám řekla něco jako: "Vy čtete Blanch? Proboha - jak můžete číst takový brak! Takový přeceňovaný autor... Nevíte, co je dobré."
No.. tak příště :DD
Rozhodně to mohu považovat za zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Ale osobu, kterou tam spatřil, tu by tam věru nečekal.
Draco Malfoy vypadal stejně zmateně jako Harry sám. Tváře měl z prazvláštních důvodů čerstvě zalité červení – spíše ze vzteku, než ostychu - a jakmile se na zelenookého chlapce podíval, svraštil obočí.
Harry ten výraz naprosto ignoroval a na pokynutí ministrovy dlaně se posadil těsně vedle svého kolegy, který se taktéž snažil dělat, že je v místnosti s ministrem sám.
Muž s temnější pletí na ně na oba pohlédl se zvědavostí v očích. Vypadalo to, že mezi nimi byla rozkopána válečná sekera. Možná i proto si řekl, že tohle bude nejlepší rozhodnutí, jak vše zase navrátit do starých kolejí.
„Jistě se oba dva divíte, proč jsem si vás zavolal.“
„Při nejmenším,“ podotknul rádoby nezaujatě Draco a znuděně se podíval na své pěstěné nehty.
Kingsley se jemně usmál a před oba dva bystrozory vhodil na stůl tenkou nažloutlou složku. „Počínaje dnešním dnem, pánové, máte nový případ.“
Oba dva se na něj překvapeně podívali a jako jeden muž procedili: „Dohromady?“
„Chcete to na kousky? Obávám se, že to by vás bolelo a ať už si o mně teď myslíte, že nejsem kdo ví jaký kruťas, to bych vám opravdu nepřál… Vzpomínám si na jeden případ nezdařilého přemístění, kdy se nám…“
„Jistě, jistě, my to chápeme,“ přerušil jeho vtipkování Draco a vztáhl k sobě složku, když už se k tomu Potter neměl. Ten totiž měl důležitější věci na práci. Jako tupě zírat na ministra s otevřenou pusou.
„Nalítají ti tam škrkny,“ podotknul suše Draco, vzpomínaje si na historku o Lence Láskorádové, o níž jí při jejich posledním vyšetřování vyprávěl Harry ještě jako žena, a ani se na něj neotočil.
Ten i přesto věděl, že tato poznámka patří jemu.
Stále nebyl s to pochopit, že to, co právě jeho uši slyšely, nebyl žert, ale pravda. Ministr je opravdu hodlal znovu spárovat jako tým.
„Tohle nebude fungovat,“ vyřknul nakonec Harry směrem k Pastorkovi.
„To už jsem tady od vás taky jednou slyšel,“ opřel se ledabyle o stůl a pozorně se na mladíka podíval. „A oba dva jste dokázali, že jste skvělý efektivní tým. Neřku-li ten nejlepší, který tady mám. Proto tento případ dávám vám. Není to nic tak velkého jako posledně, ale rodiče té pohřešované dívky si vyžádali ty nejlepší bystrozory, tak jim je dám.“
Když Harry zaslechl, že se jedná o ztracenou dceru, nezbývalo mu, než se vzdát. Vzdychnul a očima pobídnul Pastorka, aby mluvil dál.
„Damonda Hellerová, osmnáct let, poloviční čarodějka. Letos ukončila sedmý ročník v Bradavicích, složila OVCE a na podzim nastoupila na studium vyšší magické univerzity v Glasgow na fakultu kouzelnického práva. Už tři týdny se rodičům neozvala, dříve psala dopisy v týdenní pravidelností, a když se za ní jeli podívat na kolej, nebyla tam a tamní vyučující potvrdili, že ji taktéž tři týdny neviděli. Od té doby je nezvěstná,“ pohlédl na složku, kterou měl stále v držení plavovlasý bystrozor a pokračoval, „v lejstrech máte její fotografie a osobní informace. Adresa rodičů je na poslední stránce. To je ode mě vše. Potřebné informace už si musíte získat sami. Víc toho prozatím nemáme.“
Harry jen mlčky přikývnul a podíval se na Draca, který se už notnou chvilku díval na ministra. Taktéž kývnul. Co jiného mu zbývalo? Věděl, že jakýkoliv protest už by přišel vniveč a že i kdyby si vymyslel neuvěřitelné počty výmluv, ministr by ho stejně nechal pracovat s Potterem i tak.
Nějak vycítil, že to nebylo jen tím, že byli tak dobří bystrozoři a že se při poslední misi vybarvili jako skvělý tým.
Někde za závěsem pomyslného pódia se hrála komedie se šťastným koncem, jejímž dramaturgem byl právě sám Pastorek.
Ten chlap zkrátka chtěl, aby se usmířili.
Jako by to snad bylo možné.
Nakonec se zvedl a s výzvou v očích se podíval na Harryho. „Jde se, Pottere!“ zavelel. „Nebo máš něco důležitějšího na práci? Třeba vysedávat v mudlovských podnicích s kouzelnickou lůzou?“
Než si Harry stihl uvědomit, o čem to mluví, byl Draco z jeho dosahu.
Rozloučil se s ministrem a následoval ho na chodbu, zatímco se překvapeně hryzal do spodního rtu.
` Co ke všem čertům tohle mělo znamenat?´
Když oba dva mladíci došli do západní části Londýna, kde stál menší rodinný domek s číslem popisným 53, ve kterém ještě donedávna bydlela úplná rodina Hellerových, Draco zazvonil na zvonek s ornamentem hada.
Nepřikládal tomu příliš důležitosti, protože věděl, že jeden z manželů je mudla, ale i tak se mu zalíbil, navíc mu přišel i něčím povědomý. Ne, že by hady nevídal vzhledem ke své totožnosti na zvoncích často.
Jen tady to bylo vysoce nepravděpodobné.
Netrvalo ani pět minut a k brance jim přišel vstříc muž ve středních letech s kudrnatými hnědými vlasy.
Vypadal skoro jako Hagrid. Byl vysoký a urostlý. Paže samý sval a jeho dlaně byly obrovské asi jako dva podnosy. Tvář měl sinalou a skleslou. Oči nepatrně podlité krví zřejmě kvůli nedostatku spánku a na tvářích několikadenní strniště.
Draco by se automaticky nad jeho zjevem osypal, kdyby to bylo možné, ale věděl, co způsobilo jeho rozpoložení, a tak to na sobě nedával vůbec znát.
Avšak mírná pohrdavost se v něm vzedmula.
Kdyby zmizelo jeho dítě a neměl by o něm žádné informace, neseděl by doma na zadku a neutápěl se v depresích.
Zatraceně dělal by cokoliv, aby své dítě našel, i kdyby to znamenalo, že bude pátrat sám. Navíc takový hromotluk budící hrůzu by měl vysoké šance, že z někoho informace při nejmenším vymlátí, když už nebyl kouzelník.
„Pan Heller, předpokládám,“ přikývl Harry a Draco měl chuť se plácnout do čela.
Kdo jiný by to asi byl, jeho zahradník? Když už o tom uvažoval, podle všech románů a nejen těch mudlovských, za všechny vraždy a zmizení vždycky mohl zahradník.
Muž s neoholenou tváří je oba dva pozval dovnitř, přičemž skoro celou dobu byl zticha a ani se na ně nepodíval. Vodnaté modré oči upíral na dlažbu cesty vedoucí od branky k domu.
Snad jako by cítil vinu za to, co se stalo.
Čekali v přijímacím salónku, než se k nim dolů po schodech jako labuť vznesla zdánlivě křehká černovlasá žena s uhrančivým pohledem. Vedle svého manžela působila až směšně drobně, což jen umocňoval fakt, že byla dost hubená. A i když byla dost vysoká, sahala svému manželovi sotva po ramena.
Vypadala na první dojem velmi nebezpečně a přísně, ale její strhaná a ustaraná tvář tomuto všemu brala dominanci.
Harry i Draco si dokázali představit, že za normálních okolností žena budila respekt a byla jistě velmi striktní, vlastně v něčem jim oběma připomínala Minervu McGonagallovou, možná za to mohl ten přísně uhlazený drdol, ale nyní se jevila spíš zranitelně a ublíženě.
Jako první promluvil Draco. „Dobrý den, paní Hellerová. Jistě už vám manžel řekl, kdo jsme. Doufám, že vám nebude vadit, když se budeme ptát na nějaké osobnější otázky.“
„Pokud mi to vrátí moji dceru, jsem ochotná jít přes mrtvoly,“ odsekla ostře a semkla rty v úzkou linku.
Její oči byly zarudlé, ale přesto si držela hrdé vystupování nepřipouštějící něco tak banálního jako smutek. Seč i ten za jejich clonou byl jasně znatelný.
Trvalo asi hodinu, než oba dva bystrozorové vyčerpali všechny důležité dotazy ohledně jejich přátel, okolí, školy a známostí. Ohledně prostředí, které oběť navštěvovala, knih, které četla, zájmů, které měla.
Zhruba další půl hodinu, než prozkoumali její pokoj, aby našli nějaké stopy, pokud by šlo o dobrovolné zmizení.
Harry si dokázal vybavit alespoň minimálně dva důvody, proč by za jejím zmizením mohly být osobní důvody. Jedním z nich určitě byla chladná a bezcitná matka. Celý tento dům působil hodně chladně a neosobně.
Ale do toho mu nic nebylo.
Po necelých dvou hodinách je oba dva manželé vyprovázeli z domu.
V moment, kdy to Harry nejméně čekal, najednou Draco spustil svůj poslední dotaz: „Máte zahradníka?“
Bylo vidět, že se oba dva manželé nad tou neobvyklou otázkou pozastavili a stejně tak i Potter. Zdvihl obočí a pohlédl na svého kolegu. Polkl výsměšnou otázku týkající se čtení mudlovských detektivek.
„Co je?“ vrátil mu popuzeně Malfoy. „Jen jsem se ptal. I v nejmenším banalitách může být cesta ke zdárnému řešení. To nás učili na výcviku!“
Harry jeho poznámku přešel raději mlčením, načež se ještě obrátil na paní Hellerovou. „Řekněte mi madam, myslíte si, že by vaše dcera mohla mít nějaké nepřátele?“
Žena neváhala ani půl minuty, „Nevidím důvod. Damonda je dobře vychovaná a nekonfliktní dívka.“
Postoj té ženy Harrymu strašně něco připomínal. To chování bylo tak typické pro… Usmál se sám pro sebe.
„Madam, do jaké koleje vaše dcera chodila?“
A v ten moment bylo i Dracovi naprosto jasné, kam tím Potter míří.
„No samozřejmě,“ nenechal ženu ani odpovědět, když už se k odpovědi nadechovala. „Dedukce tvé dokonalé nebelvírské logiky, že Evan…Potty! Podle tebe musí zkrátka mít všichni Zmijozelové kopu nepřátel, že ano?“ kdyby mohl, tak ho za tu opovážlivou narážku hned tady… Co by s ním vlastně udělal? A co by hlavně CHTĚL udělat?
Koukl do těch jasně zelených očí. I když byly vloženy do tváře, která byla nepatrně jiná, pořád to byly ony. Stejně hluboké, výrazné s dlouhými a hustými řasami.
Potter nebo Evansová, pořád to byla jedna osoba. Najednou se mu v krku něco zadrhlo.
„To netvrdím, i když ty jsi byl přece zářný příklad tohoto prototypu Zmijozela, pokud se nepletu, Draco!“ opáčil pohotově.
Několik kroků od něj se Draco vzteky zahryzl do jazyka, aby mu neodpověděl něco kousavého. Nemohl. Byl přece profesionál. Už dávno nebyli na škole.
Ale proč musí mít zatraceně pravdu? A proč mu musí říkat křestním jménem?!
Zrovna teď.
Srdce mu nesmyslně bušilo jako o závod.
Potter jeho mlčení využil k tomu, aby pokračoval, „Ale zajímá mě to spíš z principu. Může to být také stopa. Nemíním tím, že to tak musí být určitě, ale vysvětlení by to možná bylo,“ pak se ohlédl na ženu a znovu ji pohledem vyzval k odpovědi.
Vypadala, že ji jejich dialog mírně popudil, takže její odpověď zazněla spíš úsečně: „Samozřejmě chodila do Zmijozelu, stejně jako já. Ale povahu má spíš po mé matce.“
`Proč by si někdo ze Zmijozelu vzal za manžela mudlu?´
Napadlo ihned pravého Zmijozela a vzápětí si to uvědomil. Když si vzpomněl na hada na zvonku. `Zvlášť někdo z čistokrevné linie! ´
To nebyl jen ornament, to byl erb a teď už si byl jistý, že už ho někde viděl.
Vypadalo to, že stejně překvapený jako Draco byl i Harry.
„Dobrá. Takže má teorie se potvrdila. Možná to není žádné pojítko, ale je nutné brát v zřetel i tuto možnost. Nesmíte se na mě za to zlobit, jsou to pouhé dedukce. Mně osobně na tom vážně nezáleží,“ snažil se ji usmířit. „A ještě jedna otázka, vím, že vaše dcera už není čistokrevného původu, ale mohu se zeptat – jaká je vaše linie rodu? Nechci vás tím nijak urazit, jde mi jen o to, zda-li by nemohl být důvod i v tomto. Zajímá mě, jste z čistokrevného rodu? Jaké bylo vaše jméno za svobodna?“
Žena hrdě zdvihla hlavu a podívala se mu přímo do očí. „Můj rodokmen se táhne až do šestnáctého století, mladý muži. Myslím, že mou matku znáte velice dobře. Je to ředitelka Bradavic.“
„Cože?“ zaznělo unisono a oba dva mladíci si najednou uvědomili, že ona podobnost s jistou profesorkou asi nebyla jen náhodná.
„Minerva McGonagallová je vaše matka?“ otázal se spíš v ujištění Draco.
Harry se usmál, „Už na začátku jste mi ji velmi připomínala. To bude zatím vše. Děkuji vám moc za odpovědi a za spolupráci,“ podal ženě pravici na potřes a druhou rukou překryl tu její přes lícní stranu. „Nebojte se, madam, my vaši dceru určitě najdeme.“
Ostrý a nevěřící výraz mírně zjihl. Přikývla a jemně se usmála. Teď už nebylo pochyb, že tam ta podoba byla, nebylo možné ji zakrýt. Ty tenké rty jako by právě patřily bývalé ředitelce lví koleje.
Zvláštní, jak osud dokázal být proměnlivý. Do vínku ženy tak ryze nebelvírské dal potomka tak čistě zmijozelského.
A kdo kdy vlastně slyšel něco o tom, že by ta přísná žena, která byla vždy jako pilíř celé nebelvírské koleje, měla rodinu a vůbec – byla z čistokrevné kouzelnické rodiny?
Možná, že Moudrý klobouk opravdu dával možnost výběru všem svým studentům. A možná, že právě Minerva McGonagallová stejně jako Harry mohla skončit v koleji zmijozelské.
Ale to už se asi nikdy nikdo nedozví.
Důležité bylo teď jedno. Najít Damondu Hellerovou.
Když si Draco všiml, jak Potter podává ruku té ženě, neunikl mu jeden do očí bijící hmatatelný fakt.
Jakmile se Potterova levačka setkala s alabastrovou kůží té ženštiny, do jeho zorného pole se dostal předmět tolik vracející nechtěné vzpomínky.
Zdálo se, že Harry – ne, Potter – ještě stále z prsteníčku nesundal zlatý kroužek, který mu věnoval, když jej – tehdy ještě ji – poprosil o ruku.
Minulost ho praštila pěstí do obličeje.
Zatímco se ten pitomec loučil, jeho myšlenky si s ním dělaly, co chtěly. Snažil se analyzovat své pocity, ale sám ani nevěděl, zda chce vědět, co to všechno znamená.
Věděl jen jednu hlavní věc.
Potter byl pokrytec. Zatímco se pelešil s tím Weasleyovic krotitelem draků, stále na svém prstu nosil snubní prsten jako testament jejich vztahu, který mohli mít.
Věděl, že se zachoval nezpůsobně, ale nemohl se už déle zdržovat vedle něj tak blízko.
Omluvil se přítomným a poodešel za branku, aby se zhluboka nadechl.
Tohle bylo ještě těžší, než předpokládal.
P.S. tohle věnování je už několik měsíců opožděné.
Pokud zde ještě chodí slečny, které se někdy v září na lince metra B v Praze směr Anděl - Florenc bavily o jedné z mých předešlých kapitol PW přímo ve vagónu metra(věk slečen okolo 15 let, jedna blond, jedna tmavovlasá), tak to je pro vás, dámy :D.)
Měly jste to nesmírné "štěstí" *ironík*, že jsem seděla přímo naproti vám a celou vaši debatu slyšela :D.
Samozřejmě moc děkuji za projevené nadšení a zájem. Já se sice snažila svůj smích dusit do okna, ale bylo to vážně milé.
Nedala jsem o sobě vědět, protože mi to bylo trapné, ale napadlo mě, že bych vám řekla něco jako: "Vy čtete Blanch? Proboha - jak můžete číst takový brak! Takový přeceňovaný autor... Nevíte, co je dobré."
No.. tak příště :DD
Rozhodně to mohu považovat za zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 92x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.