04 Dec 2010 | Blanch |
Že bych se, Nere, chytla tvých dotazů? :D A optala se čtenářů na totéž?
Pamatujete si to ještě?
To čumíte, co? :D
Fajn, těm, kteří chtěli PW, tak tady je. Nakonec jsem ji přepsala trošku víc, než jsem měla v plánu a to, co v této kapitole původně bylo, bude až dál :)
No, tak snad se některým zavděčím. Po měsíci čekání.
Užijte si to.
A/N: A odpověď na dotazy ohledně Skládačky: "Ano, Skládačku jednou dopíšu, momentálně je pozastavena kvůli nedostatku času a chci se věnovat hlavně Pretty woman, ale rozhodně ji nenechám být, její psaní se mi natolik líbilo, že bych se jí nevzdala..."
Pamatujete si to ještě?
To čumíte, co? :D
Fajn, těm, kteří chtěli PW, tak tady je. Nakonec jsem ji přepsala trošku víc, než jsem měla v plánu a to, co v této kapitole původně bylo, bude až dál :)
No, tak snad se některým zavděčím. Po měsíci čekání.
Užijte si to.
A/N: A odpověď na dotazy ohledně Skládačky: "Ano, Skládačku jednou dopíšu, momentálně je pozastavena kvůli nedostatku času a chci se věnovat hlavně Pretty woman, ale rozhodně ji nenechám být, její psaní se mi natolik líbilo, že bych se jí nevzdala..."
Bylo to už několik dní, co Harrymu skončilo volno.
I když teď na ministerstvu nebylo příliš práce, stejně bylo potřeba bystrozorů na běžné pochůzky.
Ke své nevoli téměř každý den potkával jeho. Snažil se jeho jméno nevyslovovat ani v duchu, aby ho to příliš nezraňovalo. Ale vyhnout se mu nemohl tak jako tak. Draco Malfoy byl bystrozorem stejně jako on a občas se stávalo, že se setkali na chodbách nebo u nějakých drobnějších případů.
V každém případě ho ale blonďatý dědic ostentativně ignoroval jako by tam s ním vůbec nebyl.
A Harry pochopil, že už nemá smysl ani doufat. Bylo to zbytečné. I když to věděl už v ten večer, kdy ho Draco nadobro opustil.
Ale seč bylo jeho srdce roztrhané na několik kusů, přesto se v posledních dnech cítil o něco lépe.
A nebyla to jen zásluha jeho nebelvírské povahy, která věděla, že musí jít kupředu a nedržet se jen na místě, kde mu každý centimetr připomínal to neslavné vale. Mohl za to i jiný element a ten element se příhodně jmenoval Charlie Weasley.
Od chvíle, co se vrátil do Londýna a začal pracovat na ministerstvu kouzel, se s Harrym setkával téměř každý den u oběda a častokrát spolu vyráželi ven i mimo práci.
Charlie byl zábavný společník, který dokázal, že Harry nemyslel na všechny strasti, které ho potkaly.
V minulosti se s ním prakticky nevídal vůbec, ani netušil, že by spolu mohli mít něco společného. Potkal ho jen párkrát v životě a to při příležitostech oslav rodiny Weasleyů, což byly různé svatby a svátky.
Ale letos jako by to osud chtěl, aby ho potkal zrovna v tuto dobu.
Častokrát si ho prohlížel, aby ho srovnal se svým kamarádem Ronem, ale i když byli ti dva bratři a pojil je podobný vzhled, povahově byl každý z nich úplně jiný.
Ronovi chyběla Charlieho divokost, jeho entuziasmus a odhodlanost. Charlie žil ze dne na den, užíval si každého východu a západu slunce. Harry v životě nikoho neslyšel vyprávět tolik historek. Zvlášť v tak mladém věku. Vypadalo to, jako by Charlie prožíval životy dva namísto jednoho.
Nemohl si pomoci, ale fascinoval ho. Možná ne tak jako Draco, ale bylo tam to něco, co ho k němu poutalo. Co ho nutilo dennodenně ho vyhledávat. Netušil, zda-li to má nějaký hlubší podtext, pravdou však bylo, že nebýt jeho, asi by se utápěl doma v depresích, protože ani Sirius už netrávil tolik času doma.
Jen Merlin věděl, kam ten záletník pokaždé zmizel, ale vracel se většinou až k ránu a když Harry odcházel do práce, samozřejmě ještě spal.
Harry seděl v malé restauraci nedaleko od práce a čekal právě na svého společníka. Unylým pohledem sledoval listí, které rozfoukával vítr do stran. Byl už listopad, přesto však bylo venku ještě poměrně teplo.
Podzim měl rád. Možná proto, že mu přinášel vždycky nová dobrodružství. Byl vysvobozením z domu u Dursleyů, odváděl ho do Bradavic, které byly pro něj vždy tím pravým domovem.
Tento pocit nostalgie se nezměnil ani po letech, i když už dávno do školy nechodil. Něco uvnitř jej se na to sychravé období každoročně těšilo. Měl rád, když si vítr hrál s jeho vlasy. Líbily se mu ty podzimní barvy všude kolem.
Zahloubán do myšlenek ani nepostřehl, že si k němu ke stolu někdo přisedl.
„Omlouvám se, že mám zpoždění, na padesáté druhé Avenue někdo vypustil chiméru, měli jsme co dělat, abychom ji chytili. Byla pěkně zákeřná, mrška…“
Harry se na něj jen jemně usmál, „Nevadí. Zamyslel jsem se.“
„Nad čím?“ pohlédl Charlie nepatrně zpět ke dveřím, když dovnitř vstoupil další strávník.
„Nad tím, jak léta plynou, my jsme jiní, ale svět kolem je pořád stejný,“ podotknul možná až příliš filozoficky.
Charlie se zamračil, ale pravý koutek mu trošku cukal, „Vážně, Harry, měl bys přestat brát ty halucinogenní lektvary, nedělá ti to dobře…“ poplácal ho po dlani v hrané obavě.
Černovlasý mladík se znovu usmál, tentokrát ale mnohem pobaveněji. „Asi měl,“ vypláznul na něj jazyk a v ten moment si připadal strašně dětinský.
Zrzavý krotitel se pobaveně koukl k vedlejšímu stolu, kde si tamní přísedící něco mumlal naštvaně pod nos. A pak se rozzářeně koukl na toho nevinného kluka před ním, který si ani neuvědomoval, jak přitažlivý byl.
Harry se s Charliem zase cítil téměř jako dítě, vyvolával v něm touhu vrátit se zase do školních let. Častokrát si o něm pomyslel, že kdyby se narodil dříve, jistě by patřil taky mezi Poberty, protože jeho rošťácká povaha k tomu přímo vybízela.
Pohled mu sjel k desce stolu a posléze k jeho levé ruce, která byla v zápěstí zarudlá a trochu nateklá. „Co se ti promerlina stalo,“ dotkl se mimoděk dlaní jeho ruky a aniž by si to uvědomil, něžně po ní přejel.
I přes ruch nedaleko od jejich stolu, Charlie vnímal až příliš intenzivně. A ten dotek si uvědomil dostatečně jasně, ale nechtěl poznamenat nic rádoby vtipného, aby tak Harryho nepřiměl tu ruku stáhnout. Za těch pár dní, co se pravidelně vídali, si stihl všimnout, že to nedělá záměrně. Že je to jen jakýsi zvyk… Grif... Možná to byl ten zachráncovský komplex, o kterém se pořád mluvilo v jeho souvislosti.
Nakonec jen trochu zakroutil svou levačkou, aby se nenápadně co největší plochou dotýkal jeho kůže, a poznamenal, „Ta chiméra. Kousla mě.“
Harry vytřeštil oči.
Charlie honem dodal, „Neboj se. Nic to není. Vypadalo to mnohem hůř. Teď už se to jen hojí. Namazal jsem si to balzámem, který mám speciálně na takováto zranění. Vážně jsem v pořádku. Ani to nebolí.“
„Nedokážu si představit, cos dělal celá ta léta v Rumunsku s draky. Je to poměrně nebezpečná práce,“ podotknul Harry.
„No a ty jako bystrozor samozřejmě sedíš doma v teple a vůbec nepřijdeš do styku s nebezpečím, je mi to naprosto jasné,“ nadhodil ironicky starší z mužů.
A Harrymu nezbývalo nic jiného než mlčky přikývnout.
Nakonec si oba dva objednali jídlo.
Tuto restauraci Charliemu ukázal Harry, protože ji znal už roky a vařili tady hodně dobře. Dokonce i když sem několikrát vzal Draca, přestože byla čistě mudlovská, vypadalo to, že mu i přes jeho snobské způsoby a chutě jídlo poměrně chutnalo. A to byla v jeho případě ta nejvyšší pochvala.
Jako první dojedl Charlie, který si vyžádal menší porci. Pak už jen okouzleně pozoroval svého kolegu, jak nemotorně do sebe dostává zrnka rýže.
Natáhl ruku a přejel jí přes Harryho tvář a jemně bříšky prstů pohladil přes jeho horní ret.
Harry se na moment zarazil a věnoval mu nechápavý pohled.
Srdce mu divoce bilo a jeho ruce vypověděly službu, načež upustili příbor na talíř.
„Rýže,“ oznámil klidně Charlie jako by udělal tu nejpřirozenější věc na světě. Měls tam zrnko rýže. Vypadal si komicky,“ podložil si dlaněmi bradu až se vypnuly jeho svaly na pažích, na nichž se rýsovaly jizvy a svýma zelenomodrýma očima se jal propalovat ty smaragdové.
Potter na moment přestal dýchat. Byl jako v transu. Sám netušil, zda-li okouzlením, nebo prostým překvapením.
Ale v moment, kdy za ním hlasitě třískly dveře a ten hlasitý rámus doprovodil průvan, se dokonale probral.
Otočil se za sebe, aby viděl toho, kdo to způsobil, ale ten už tam nebyl.
„Co to?“
„Malfoy,“ řekl prostě Weasley.
„Co s ním?“ nechápal Harry.
„Celou dobu na nás zíral. Vypadal docela naštvaně.“
„On tady byl?“ otevřel překvapeně pusu bystrozor.
„Ano, celou dobu. Přišel chvilku po mně,“ přitakal Charlie.
„On za sebou třískl?“
„Na Malfoye dost nevhodné, že, Harry? Oni se vždycky chvástali tím, jaké mají způsoby,“ rozesmál se, nechápaje, že Harryho to rozladilo z úplně jiných důvodů.
A pak vstal. „No nic. Už musím jít. Povinnosti volají. Rád jsem tě viděl. Dobrou chuť a zase třeba zítra,“ poplácal ho po rameni a položil na stůl mudlovské peníze.
V mžiku byl tatam a zanechal Harryho zmateně sedět u nedojezeného talíře s myšlenkami na to, proč Draco Malfoy zmizel tak rozčílený a hlavně co tady u všech zakladatelů vlastně dělal.
A jak bylo vlastně možné, že ani nepostřehl, že sedí kousek od nich.
***
Od chvíle, co se posadil ke stolu, seděl Draco neklidně a snažil se ignorovat výjev, který se nakrásně rýsoval necelé dva metry před ním.
Dnes šel do této restaurace proto, že už dlouho neměl žádné teplé jídlo a když nebylo moc práce, na jiné místo si zkrátka nevzpomenul. Chtěl se opravdu v klidu najíst.
Samozřejmě to vůbec nebylo proto, že by si chtěl zavzpomínat na společného časy s Potterem! To ani náhodou.
A už vůbec neočekával, že ho tady dokonce potká. Stačilo mu, že ho téměř denně potkával v práci. A neměl v plánu ho brát ani na vědomí.
On mu prostě musel zase zkřížit cestu.
A ke všemu ještě s jedním z těch krvezrádců.
Weasley!
Je jich zatraceně moc.
Přemnožili se.
A lezou lidem do zelí.
Vůbec se nestarají o to, kdo je vidí a kde jsou.
Všichni mají v genech zakódovanou hlavní myšlenku – rozmnožování. S kýmkoliv, s ženskou, chlapem, s Vyvoleným…
Ti dva tady spolu flirtovali tak okatě, až se mu z toho zvedal žaludek. Potter vyplazující jazyk, Weasley osahávající mu kůži. Ještě scházelo, aby se tady začali navzájem olizovat jako dvě mrouskající kočky!
„Asi budu zvracet…“ zašeptal si nenápadně pod nos a když se na něj ten zrádce posléze otočil, rychle se podíval jinam.
Jestli ho slyšel, dobře mu tak!
Ale vypadalo to, jako by neměl ani páru o tom, že je pozorován, natož někým nevalně souzen, protože se bezostyšně nechal osahávat Potterem po ruce.
`Nesahej na něj! Nesahej na něj, ti říkám, Weasley! Jsi na veřejnosti, ty barbare!
Zatracený Potter! Co si o sobě myslí? Nechat na sebe sahat cizím chlapem mezi lidmi za bílého dne. Přeskočilo mu?
A vůbec! To si už za mě jako našel náhradu? To bylo dost rychlé. Asi potřeboval zahřát a když už jsem tam nebyl já, našel si jiného idiota, který to za mě udělá. Jak jinak!
Ale vyměnit mě za Weasleyho? To je i pod tvoji úroveň, Pottere!
To je ponižující. Jak může být lepší než já? Ha? To mi teda vysvětli!´
Ve zdánlivém klidu si upíjel svou kávu(na jídlo při tomhle výhledu prostě neměl žaludek) a četl si noviny. Respektive snažil se číst noviny, ale jeho pozornost odvádělo stále něco jiného.
Jistěže mu čas od času pohled střelil jinam, než zamýšlel. Ale jen občas. Dvakrát nebo třikrát. Možná čtyřikrát. S přivřením oka pětkrát. Možná jednou za pět minut. Víckrát určitě ne. To by na sobě zpozoroval.
Taky tu neseděl tak dlouho, že ano.
Ale v momentě, kdy se ten zrzavý špinavec začal dotýkat jeho Harryho, už neměl síly tady déle zůstávat.
On tohle neměl zapotřebí.
Odhodil na stůl nějaké peníze i s dýškem, zapečetil je kouzlem, aby je nikdo neukradl, a pak se zuřivě vyřítil ven z restaurace.
Určitě to bylo tím vzduchem vevnitř! Ano, mohl za to ten prazvláštní vzduch. Zkrátka jen potřeboval nadýchat se čerstvého kyslíku. Aby mohl rozumě uvažovat a aby se mohl v klidu nadechnout.
Nečekal ani vteřinu a ihned se přemístil před ministerstvo kouzel. Nestál o to, aby si ho někdo přeměřoval skrz vitrínu. Zvlášť ne Potter, který zjevně ani v zápalu své nadrženosti nepostřehl, že za ním Draco sedí u stolu.
Potupné.
Pln rozporuplných myšlenek a frustrace si Draco sedl za svůj stůl, nutno podotknout, že na práci neměl ani pomyšlení, a rozervaně se chytil rukama za hlavu.
` Merline, co to se mnou je? Já jsem se zbláznil!´
I když teď na ministerstvu nebylo příliš práce, stejně bylo potřeba bystrozorů na běžné pochůzky.
Ke své nevoli téměř každý den potkával jeho. Snažil se jeho jméno nevyslovovat ani v duchu, aby ho to příliš nezraňovalo. Ale vyhnout se mu nemohl tak jako tak. Draco Malfoy byl bystrozorem stejně jako on a občas se stávalo, že se setkali na chodbách nebo u nějakých drobnějších případů.
V každém případě ho ale blonďatý dědic ostentativně ignoroval jako by tam s ním vůbec nebyl.
A Harry pochopil, že už nemá smysl ani doufat. Bylo to zbytečné. I když to věděl už v ten večer, kdy ho Draco nadobro opustil.
Ale seč bylo jeho srdce roztrhané na několik kusů, přesto se v posledních dnech cítil o něco lépe.
A nebyla to jen zásluha jeho nebelvírské povahy, která věděla, že musí jít kupředu a nedržet se jen na místě, kde mu každý centimetr připomínal to neslavné vale. Mohl za to i jiný element a ten element se příhodně jmenoval Charlie Weasley.
Od chvíle, co se vrátil do Londýna a začal pracovat na ministerstvu kouzel, se s Harrym setkával téměř každý den u oběda a častokrát spolu vyráželi ven i mimo práci.
Charlie byl zábavný společník, který dokázal, že Harry nemyslel na všechny strasti, které ho potkaly.
V minulosti se s ním prakticky nevídal vůbec, ani netušil, že by spolu mohli mít něco společného. Potkal ho jen párkrát v životě a to při příležitostech oslav rodiny Weasleyů, což byly různé svatby a svátky.
Ale letos jako by to osud chtěl, aby ho potkal zrovna v tuto dobu.
Častokrát si ho prohlížel, aby ho srovnal se svým kamarádem Ronem, ale i když byli ti dva bratři a pojil je podobný vzhled, povahově byl každý z nich úplně jiný.
Ronovi chyběla Charlieho divokost, jeho entuziasmus a odhodlanost. Charlie žil ze dne na den, užíval si každého východu a západu slunce. Harry v životě nikoho neslyšel vyprávět tolik historek. Zvlášť v tak mladém věku. Vypadalo to, jako by Charlie prožíval životy dva namísto jednoho.
Nemohl si pomoci, ale fascinoval ho. Možná ne tak jako Draco, ale bylo tam to něco, co ho k němu poutalo. Co ho nutilo dennodenně ho vyhledávat. Netušil, zda-li to má nějaký hlubší podtext, pravdou však bylo, že nebýt jeho, asi by se utápěl doma v depresích, protože ani Sirius už netrávil tolik času doma.
Jen Merlin věděl, kam ten záletník pokaždé zmizel, ale vracel se většinou až k ránu a když Harry odcházel do práce, samozřejmě ještě spal.
Harry seděl v malé restauraci nedaleko od práce a čekal právě na svého společníka. Unylým pohledem sledoval listí, které rozfoukával vítr do stran. Byl už listopad, přesto však bylo venku ještě poměrně teplo.
Podzim měl rád. Možná proto, že mu přinášel vždycky nová dobrodružství. Byl vysvobozením z domu u Dursleyů, odváděl ho do Bradavic, které byly pro něj vždy tím pravým domovem.
Tento pocit nostalgie se nezměnil ani po letech, i když už dávno do školy nechodil. Něco uvnitř jej se na to sychravé období každoročně těšilo. Měl rád, když si vítr hrál s jeho vlasy. Líbily se mu ty podzimní barvy všude kolem.
Zahloubán do myšlenek ani nepostřehl, že si k němu ke stolu někdo přisedl.
„Omlouvám se, že mám zpoždění, na padesáté druhé Avenue někdo vypustil chiméru, měli jsme co dělat, abychom ji chytili. Byla pěkně zákeřná, mrška…“
Harry se na něj jen jemně usmál, „Nevadí. Zamyslel jsem se.“
„Nad čím?“ pohlédl Charlie nepatrně zpět ke dveřím, když dovnitř vstoupil další strávník.
„Nad tím, jak léta plynou, my jsme jiní, ale svět kolem je pořád stejný,“ podotknul možná až příliš filozoficky.
Charlie se zamračil, ale pravý koutek mu trošku cukal, „Vážně, Harry, měl bys přestat brát ty halucinogenní lektvary, nedělá ti to dobře…“ poplácal ho po dlani v hrané obavě.
Černovlasý mladík se znovu usmál, tentokrát ale mnohem pobaveněji. „Asi měl,“ vypláznul na něj jazyk a v ten moment si připadal strašně dětinský.
Zrzavý krotitel se pobaveně koukl k vedlejšímu stolu, kde si tamní přísedící něco mumlal naštvaně pod nos. A pak se rozzářeně koukl na toho nevinného kluka před ním, který si ani neuvědomoval, jak přitažlivý byl.
Harry se s Charliem zase cítil téměř jako dítě, vyvolával v něm touhu vrátit se zase do školních let. Častokrát si o něm pomyslel, že kdyby se narodil dříve, jistě by patřil taky mezi Poberty, protože jeho rošťácká povaha k tomu přímo vybízela.
Pohled mu sjel k desce stolu a posléze k jeho levé ruce, která byla v zápěstí zarudlá a trochu nateklá. „Co se ti promerlina stalo,“ dotkl se mimoděk dlaní jeho ruky a aniž by si to uvědomil, něžně po ní přejel.
I přes ruch nedaleko od jejich stolu, Charlie vnímal až příliš intenzivně. A ten dotek si uvědomil dostatečně jasně, ale nechtěl poznamenat nic rádoby vtipného, aby tak Harryho nepřiměl tu ruku stáhnout. Za těch pár dní, co se pravidelně vídali, si stihl všimnout, že to nedělá záměrně. Že je to jen jakýsi zvyk… Grif... Možná to byl ten zachráncovský komplex, o kterém se pořád mluvilo v jeho souvislosti.
Nakonec jen trochu zakroutil svou levačkou, aby se nenápadně co největší plochou dotýkal jeho kůže, a poznamenal, „Ta chiméra. Kousla mě.“
Harry vytřeštil oči.
Charlie honem dodal, „Neboj se. Nic to není. Vypadalo to mnohem hůř. Teď už se to jen hojí. Namazal jsem si to balzámem, který mám speciálně na takováto zranění. Vážně jsem v pořádku. Ani to nebolí.“
„Nedokážu si představit, cos dělal celá ta léta v Rumunsku s draky. Je to poměrně nebezpečná práce,“ podotknul Harry.
„No a ty jako bystrozor samozřejmě sedíš doma v teple a vůbec nepřijdeš do styku s nebezpečím, je mi to naprosto jasné,“ nadhodil ironicky starší z mužů.
A Harrymu nezbývalo nic jiného než mlčky přikývnout.
Nakonec si oba dva objednali jídlo.
Tuto restauraci Charliemu ukázal Harry, protože ji znal už roky a vařili tady hodně dobře. Dokonce i když sem několikrát vzal Draca, přestože byla čistě mudlovská, vypadalo to, že mu i přes jeho snobské způsoby a chutě jídlo poměrně chutnalo. A to byla v jeho případě ta nejvyšší pochvala.
Jako první dojedl Charlie, který si vyžádal menší porci. Pak už jen okouzleně pozoroval svého kolegu, jak nemotorně do sebe dostává zrnka rýže.
Natáhl ruku a přejel jí přes Harryho tvář a jemně bříšky prstů pohladil přes jeho horní ret.
Harry se na moment zarazil a věnoval mu nechápavý pohled.
Srdce mu divoce bilo a jeho ruce vypověděly službu, načež upustili příbor na talíř.
„Rýže,“ oznámil klidně Charlie jako by udělal tu nejpřirozenější věc na světě. Měls tam zrnko rýže. Vypadal si komicky,“ podložil si dlaněmi bradu až se vypnuly jeho svaly na pažích, na nichž se rýsovaly jizvy a svýma zelenomodrýma očima se jal propalovat ty smaragdové.
Potter na moment přestal dýchat. Byl jako v transu. Sám netušil, zda-li okouzlením, nebo prostým překvapením.
Ale v moment, kdy za ním hlasitě třískly dveře a ten hlasitý rámus doprovodil průvan, se dokonale probral.
Otočil se za sebe, aby viděl toho, kdo to způsobil, ale ten už tam nebyl.
„Co to?“
„Malfoy,“ řekl prostě Weasley.
„Co s ním?“ nechápal Harry.
„Celou dobu na nás zíral. Vypadal docela naštvaně.“
„On tady byl?“ otevřel překvapeně pusu bystrozor.
„Ano, celou dobu. Přišel chvilku po mně,“ přitakal Charlie.
„On za sebou třískl?“
„Na Malfoye dost nevhodné, že, Harry? Oni se vždycky chvástali tím, jaké mají způsoby,“ rozesmál se, nechápaje, že Harryho to rozladilo z úplně jiných důvodů.
A pak vstal. „No nic. Už musím jít. Povinnosti volají. Rád jsem tě viděl. Dobrou chuť a zase třeba zítra,“ poplácal ho po rameni a položil na stůl mudlovské peníze.
V mžiku byl tatam a zanechal Harryho zmateně sedět u nedojezeného talíře s myšlenkami na to, proč Draco Malfoy zmizel tak rozčílený a hlavně co tady u všech zakladatelů vlastně dělal.
A jak bylo vlastně možné, že ani nepostřehl, že sedí kousek od nich.
Od chvíle, co se posadil ke stolu, seděl Draco neklidně a snažil se ignorovat výjev, který se nakrásně rýsoval necelé dva metry před ním.
Dnes šel do této restaurace proto, že už dlouho neměl žádné teplé jídlo a když nebylo moc práce, na jiné místo si zkrátka nevzpomenul. Chtěl se opravdu v klidu najíst.
Samozřejmě to vůbec nebylo proto, že by si chtěl zavzpomínat na společného časy s Potterem! To ani náhodou.
A už vůbec neočekával, že ho tady dokonce potká. Stačilo mu, že ho téměř denně potkával v práci. A neměl v plánu ho brát ani na vědomí.
On mu prostě musel zase zkřížit cestu.
A ke všemu ještě s jedním z těch krvezrádců.
Weasley!
Je jich zatraceně moc.
Přemnožili se.
A lezou lidem do zelí.
Vůbec se nestarají o to, kdo je vidí a kde jsou.
Všichni mají v genech zakódovanou hlavní myšlenku – rozmnožování. S kýmkoliv, s ženskou, chlapem, s Vyvoleným…
Ti dva tady spolu flirtovali tak okatě, až se mu z toho zvedal žaludek. Potter vyplazující jazyk, Weasley osahávající mu kůži. Ještě scházelo, aby se tady začali navzájem olizovat jako dvě mrouskající kočky!
„Asi budu zvracet…“ zašeptal si nenápadně pod nos a když se na něj ten zrádce posléze otočil, rychle se podíval jinam.
Jestli ho slyšel, dobře mu tak!
Ale vypadalo to, jako by neměl ani páru o tom, že je pozorován, natož někým nevalně souzen, protože se bezostyšně nechal osahávat Potterem po ruce.
`Nesahej na něj! Nesahej na něj, ti říkám, Weasley! Jsi na veřejnosti, ty barbare!
Zatracený Potter! Co si o sobě myslí? Nechat na sebe sahat cizím chlapem mezi lidmi za bílého dne. Přeskočilo mu?
A vůbec! To si už za mě jako našel náhradu? To bylo dost rychlé. Asi potřeboval zahřát a když už jsem tam nebyl já, našel si jiného idiota, který to za mě udělá. Jak jinak!
Ale vyměnit mě za Weasleyho? To je i pod tvoji úroveň, Pottere!
To je ponižující. Jak může být lepší než já? Ha? To mi teda vysvětli!´
Ve zdánlivém klidu si upíjel svou kávu(na jídlo při tomhle výhledu prostě neměl žaludek) a četl si noviny. Respektive snažil se číst noviny, ale jeho pozornost odvádělo stále něco jiného.
Jistěže mu čas od času pohled střelil jinam, než zamýšlel. Ale jen občas. Dvakrát nebo třikrát. Možná čtyřikrát. S přivřením oka pětkrát. Možná jednou za pět minut. Víckrát určitě ne. To by na sobě zpozoroval.
Taky tu neseděl tak dlouho, že ano.
Ale v momentě, kdy se ten zrzavý špinavec začal dotýkat jeho Harryho, už neměl síly tady déle zůstávat.
On tohle neměl zapotřebí.
Odhodil na stůl nějaké peníze i s dýškem, zapečetil je kouzlem, aby je nikdo neukradl, a pak se zuřivě vyřítil ven z restaurace.
Určitě to bylo tím vzduchem vevnitř! Ano, mohl za to ten prazvláštní vzduch. Zkrátka jen potřeboval nadýchat se čerstvého kyslíku. Aby mohl rozumě uvažovat a aby se mohl v klidu nadechnout.
Nečekal ani vteřinu a ihned se přemístil před ministerstvo kouzel. Nestál o to, aby si ho někdo přeměřoval skrz vitrínu. Zvlášť ne Potter, který zjevně ani v zápalu své nadrženosti nepostřehl, že za ním Draco sedí u stolu.
Potupné.
Pln rozporuplných myšlenek a frustrace si Draco sedl za svůj stůl, nutno podotknout, že na práci neměl ani pomyšlení, a rozervaně se chytil rukama za hlavu.
` Merline, co to se mnou je? Já jsem se zbláznil!´
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 425x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.