04 Oct 2010 | Blanch |
Za překlepy/chyby a špatnou interpunkci se omlouvám.
Mé milé Beta-readerky, psala jsem vám mail(už dávno), ale nepřišly mi odpovědi, takže předpokládám, že na mě hážete bobana :D, tak se tedy znovu ptám - byl by zde někdo ochotný mi obetovat PW? Myslím tím obetovat: 1. opravit překlepy, chyby, čárky a cokoliv, co souvisí s gramatikou; 2. kontrolovat faktické chyby - nejen v HP, ale i logické v textu aneb uvedu příklad: v 5. kapitole má koberec v hale károvaný vzor a ve 26. kapitole už je růžový s hvězdičkami(samozřejmě přeháním, ale jako příklad je to dobrý).
Za ty roky mi ušlo určitě plno detailů, které jsem v průběhu příběhu nevědomky pozměnila.
A za 3. určitě by bylo fajn upozornit i na špatnou stylistiku.
Pokud by zde někdo takový, kdo ovládá skvěle i přechodníky, čárky a podobnou havěť :D, byl a ke všemu byl i ochotný mi pomoci, prosím ozvěte se. A bylo by fajn i víc než jedna osoba. Přeci jen - na jednoho 50 kapitol je poněkud moc.
A/N: nakonec se omlouvám za tak velkou odmlku. Nebyla jsem tady. Ze začátku jsem byla mimo, pak jsem byla marod a nakonec jsem byla na Moravě, takže se to všechno nějak protáhlo.
Ale konečně vkládám, zabte mě.
Mé milé Beta-readerky, psala jsem vám mail(už dávno), ale nepřišly mi odpovědi, takže předpokládám, že na mě hážete bobana :D, tak se tedy znovu ptám - byl by zde někdo ochotný mi obetovat PW? Myslím tím obetovat: 1. opravit překlepy, chyby, čárky a cokoliv, co souvisí s gramatikou; 2. kontrolovat faktické chyby - nejen v HP, ale i logické v textu aneb uvedu příklad: v 5. kapitole má koberec v hale károvaný vzor a ve 26. kapitole už je růžový s hvězdičkami(samozřejmě přeháním, ale jako příklad je to dobrý). Za ty roky mi ušlo určitě plno detailů, které jsem v průběhu příběhu nevědomky pozměnila.
A za 3. určitě by bylo fajn upozornit i na špatnou stylistiku.
Pokud by zde někdo takový, kdo ovládá skvěle i přechodníky, čárky a podobnou havěť :D, byl a ke všemu byl i ochotný mi pomoci, prosím ozvěte se. A bylo by fajn i víc než jedna osoba. Přeci jen - na jednoho 50 kapitol je poněkud moc.
A/N: nakonec se omlouvám za tak velkou odmlku. Nebyla jsem tady. Ze začátku jsem byla mimo, pak jsem byla marod a nakonec jsem byla na Moravě, takže se to všechno nějak protáhlo.
Ale konečně vkládám, zabte mě.
Když Sirius Black před časem překročil práh svého dávného domova a Harry na vlastní oči mohl spatřit, že jeho snaha dostat ho ven z oblouku nepřišla vniveč, šeď všedních dní najednou nahradily barvy.
Modrá obloha, zelená tráva, zlaté slunce…
Všude kolem najednou byla nenadálá sytost. Smích. Štěstí.
Černobílý svět plný smutku a utrpení jako by najednou byl jen pouhopouhou špatnou vzpomínkou na nevydařenou minulost.
Kdo by trpěl pro Draca Malfoye, když se zase na svět vrátil dlouhá léta oplakávaný kmotr, o kterého Harry přišel tak náhle, aniž by ho stihl lépe poznat.
Harry se Siriusem tu noc nespali. Dlouhé hodiny si měli o čem povídat. Vypili spolu celou karafu čtyřiceti devíti leté whisky, která se schovávala ve sklípku rodiny Blacků a která čekala, až bude vypita při vhodné příležitosti.
Která příležitost by také byla vhodnější než návrat ztraceného kmotra. Jediného člověka, kterého mohl považovat za pravou rodinu.
Harry v tom všem veselí úplně zapomněl na to, že někde ve vile zvané Malfoy Manor pobývá mladík s platinovými vlasy, který mu téměř doslova zlomil srdce.
Noc byla příliš krátká na to, aby Harry mohl Siriovi zrekapitulovat celý život.
Příliš krátká na to, aby mu detailně popsal kdejaký zážitek. Nejen jeho, ale i jejich společných přátel.
Ještě o šesté hodině ranní oba dva seděli v křeslech v přijímacím salónku, upíjeli ze sklenic, jejichž obsah se po dopití karafy změnil na rudé víno, a vyměňovali si názory. Vzpomínali na společné časy, na Harryho rodiče, na zábavné chvilky, které spolu trávili před osudným dnem, kdy se jejich cesty rozdělily.
Sirius Harrymu také nezapomněl z celého srdce poděkovat za jeho oběť. Harryho to natolik v jeho podnapilém stavu dojalo, že se rozbrečel.
Jeho kmotr naopak dojat jeho dojetím se rozbrečel taky.
Možná za to ale také mohlo prázdné dno jeho sklenice. Už nebylo co pít a to bylo nanejvýš frustrující a dojímavé.
Nakonec se oba dva dojatě a uslzeně objali, načež v těsném objetí usnuli na pohovce.
***
Bolest hlavy nebyla nikdy tolik nelítostná jako tohoto dne.
Slunce – zlatavé a hřejivé i přes podzimní období, se skvělo na vrcholu oblohy a svítilo spáčům přímo do obličeje.
Kocovina, která Harrymu bránila v tom, aby se byť jen o píď pohnul, se zřejmě zrovna dnes rozhodla, že si zahraje famfrpál.
Připadalo mu jako by uvnitř jeho hlavy lítala zlatonka a odrážela se od jedné strany hlavy do druhé. Kde zůstal jeho mozek, to bylo záhadou.
Teprve teplá ruka, která se za doprovodu mlaskotu a chrápotu, přehoupla přes jeho bok, ho dočista probrala.
Sirius byl uprostřed tvrdého spánku a zdálo se, že s ním ani po těch letech v oblouku alkohol nic tak hrozivého neudělal.
A pak Harry uslyšel ten smích.
Ten hlasitý pobavený smích, který vycházel…
…od dveří.
Stačilo pár vteřin a byl na nohou. Kocovina nekocovina. Problém byl pouze v koordinaci, neboť jeho tělo ze zřejmě ještě úplně nezbavilo promilí v krvi, a ta jeho nohám dávala pěkně zabrat.
Remus Lupin tam stál opřený o zárubně dveří a s pobavením sledoval scénu před sebou.
Sice mu srdce bušilo zběsilou rychlostí, protože vidět po takové době svého nejlepšího kamaráda opět mezi živými byl zázrak, avšak nenechal se tím unést.
Když mu to dnes ráno Kingsley řekl, nevěřil svým uším.
Bylo to něco neuvěřitelného. A i když ho vždy považoval za důvěryhodného člověka, musel se o této pravdě přesvědčit sám.
A navíc – Harry je zase Harry Potter?
Nějak moc informací najednou.
Uvědomil si, jak Harriet v poslední době zanedbával, když nestihl ani zjistit, že se jeho původní já opět vrátilo v celé své přirozenosti.
Lakonicky zhodnotil situaci slovy: „Pohled pro bohy… A vlkodlaky, samozřejmě…“
Harry se na něj mírně usmál. Věděl, že kdyby více roztáhl rty, zřejmě by mu praskla hlava, tak se o to raději ani nepokoušel.
Sirius byl stále uprostřed opojného spánku, nerušen přítomností dalších dvou osob.
Černovlasý bystrozor se k němu otočil a rukou do něj vrtnul.
„Nech ho spát. Zaslouží si to,“ pohlédl na něj šťastně Remus a věnoval spícímu opilci něžný úsměv. „Ještě budeme mít spoustu času si spolu promluvit.“
Pak pohlédl na mladíka vedle něj a procedil: „Možná, že my bychom si taky mohli promluvit, co říkáš, Harry Pottere?“
Bylo to jako úder do tváře.
Už dlouho ho nikdo neoslovil celým jeho pravým jménem. Opět jeho starým jménem.
Vrátilo ho to do reality, ze které včera se Siriusem utekl.
Chtěl to už konečně někomu říct. A Remus se jevil jako vhodný kandidát.
Pak už strávil dalších pár hodin popíjením silné kávy a odpornými dryáky proti kocovině, zatímco kolem třetí hodiny odpolední se Tichošlápek spokojeně probral a se vší energií vkráčel rozjařeně do kuchyně.
Ve chvíli, kdy spatřil Remuse, se mu rozzářily oči.
Udělal pár kroků a v ten moment svého někdejšího přítele držel v náručí a točil s ním kolem dokola. Šťastný, že ho znovu může vidět.
***
„Řekni mi, Remusi, je pravda, co mi Harry říkal?“ optal se zamračeně toho večera Sirius, když seděli ještě stále v kuchyni a vyměňovali si nejen poznatky, ale i mokré hadry na hlavy, aby utišili – jako samotný Vyvolený – tu nepřetržitou bolest hlavy.
Remus se s neidentifikovatelným pohledem v očích podíval do těch zelených očí, které se nyní klopily do stolu, a pak se otočil na svého kamaráda. „Musíš být konkrétní, Siriusi, Harry toho jistě během včerejší noci napovídal mraky.“
„Ty a Snape?“ uhodil muž s šedými duhovkami, nehodlal chodit kolem horké kaše, na to si byli s Remusem až příliš blízcí.
„Hmm… To je…“
Sirius ho však nenechal domluvit, „U Kudlanky ze Srí Lanky, Reme, já si vždycky myslel, že máš vkus!“
Harry pro jistotu složil hlavu na předloktí na stůl. Měl rád oba dva přítomné muže a nerad by byl v opozici jakéhokoliv z nich, takže se pro jistotu vzdal postu soudce.
Nakonec zjistil, že tato poloha vůbec není špatná a dokonce ho i hlava v této pozici méně bolí, než by čekal.
„Siriusi, nech toho, teď není vhodná doba abys…“
„Řekni, že to není vážné!“ pobídl ho prosebně bývalý vězeň z Azkabanu.
„Ne, není.“
„Díky Merlinovým podkolenkám!“ oddychnul si Black.
„Už ne,“ dodal Remus.
Černovlasá hlava s brýlemi se zdvihla zase od stolu a zvídavě se upřela na vlkodlaka.
„Rozešli jsme se,“ ujasnil mu to Remus, když viděl ten beznadějný výraz.
„C-cože?“ zašeptal nechápavě Harry, vzpomněv si na svou vlastní situaci.
„Nějak jsme se nepohodli…“ připustil neochotně Remus. „Trochu víc… Řekl bych. Asi to byla od začátku chyba.“
„Ale to… Je neuvěřitelné,“ Harry byl natolik přesvědčený, že tihle dva spolu vydrží, že si už pomalu začínal zvykat i na to, že Remův partner je samotný Severus Snape. „Chci říct, když už to nevydrží ani vám dvěma, jak mohou dojít štěstí ostatní páry?“ úplně zapomněl na svou kocovinu a pokračoval ve svém přemýšlení. „Neříkám, že mám Snapea rád, ty víš, že nemám. Ale vypadali jste jako spokojený pár, mnohdy jsem vám to i záviděl. Prostě tomu nemůžu uvěřit. Co se stalo?“
„Harry!“ napomenul ho Sirius. „No snad nechceš Rema podporovat v jeho vztahu se Srabusem?“
„Siriusi,“ osopil se na něj Lupin, „ten Srabus má jméno.“
„Nezastávej se ho, Moony,“ zahučel Sirius nedůtklivě, „nevšiml jsem si, že bys mě opravoval, když jsme byli ještě ve škole…“
„Byl jsem slaboch. Navíc časy i lidi se mění, Tichošlápku.“
„Srabus je pořád stejný parchant, tomu věřím!“
Remus se zvedl ze židle a beze slova šel ke krbu.
„Kam jdeš?“ následoval ho Black.
„Pokud chceš být nepříjemný, Siriusi, i po tom odloučení, kdy jsme tě všichni oplakali, tak nevidím důvod, proč bych zde měl i nadále zůstávat. Severus možná není žádný svatoušek, ale je to čestný člověk. Má můj respekt. A bohužel i mou lásku. Smiř se s tím. Jinak už nadále nemůžeme být přátelé. I přes ten fakt, že už s ním nejsem. Nedočkáš se dne, kdy bych jeho jméno pošpinil. Sám víš, že jsem to neudělal nikdy. Ani když jsme byli ještě v Bradavicích,“ zatvářil se jako Minerva McGonagallová, když sebrala Nebelvíru několik desítek bodů.
Posléze se ohlédl na Harryho a jeho výraz zjihl. „Děkuji ti za tvá slova, Harry. Vážím si toho a předně jsem hrdý na to, že na rozdíl od Siriuse dokážeš zapomenout na staré křivdy. A co se týče toho, o čem jsme mluvili,“ na chvíli se odmlčel, aby se poškrábal v prošedivělých vlasech, „dej mu čas. Já stále věřím tomu, že není všechno ztraceno.“
Harryho jeho slova sice potěšila, nicméně jejich obsahu příliš nevěřil. Až příliš znal Draca na to, aby si mohl dělat podobné iluze. A však i přes to skrze jeho rty proplula slova díků.
Remus se letaxem opět dopravil k sobě domů.
Do bytu, kde na něj nikdo nečekal a který zel nekonečnou prázdnotou, jenž doléhala na jeho rozbolavělou duši.
***
Sirius usínal ve svém starém pokoji, který nikdo léta nepoužíval, značně rozladěný.
Copak se všichni jeho blízcí zbláznili?
Pouštět si Zmijozely k tělu?
Tak nejprve se dozví, že Harry to jako ženská táhl s mladým Malfoyem, a pak, aby toho nebylo málo, mu ještě řeknou, že Remus se dal dohromady s tím protivným do černé magie zažraným netopýrem Srabusem?
Co se to tu u všech Nebelvírů dělo, že se nechali ošálit zrovna jimi?
Sirius si připadal jako by se dostal do jiné dimenze.
Všechno bylo tak chaotické, tak obrácené naruby.
Pro něj to bylo jako by žil další den hned poté, co spadl do oblouku, ale ostatním plynula léta a jako by se opravdu za tu dobu změnili.
Připadal si jako vetřelec, který zde už nemá co pohledávat.
Jeho blízcí – ti, které znával – už tady nebyli. Byli lapeni do sítí Zmijozelů a dnes už z nich byl někdo jiný.
Jeho dětinská mysl nedokázala vstřebávat tolik rozumu a pochopení ze strany ostatních. I Harry – přestože byl i po těch letech jeho absence mladší – se jevil jako rozumově vyspělejší, než on sám.
Byl z něj pravý muž. A předtím žena?
Bylo to značně znepokojující.
Nebo za to mohl tento prokletý dům? Dům plný černé magie, dům plný zmijozelské solidarity.
Měl obavy z dalšího dne.
Jestliže dnes a včera se dozvěděl takové otřesné zprávy, co se asi tak dozví zítra? A pozítří? A další dny?
Ještě někdo z jeho známých sešel z cesty? Ještě někdo se nechal zviklat?
Ale.
Bylo tady to všudypřítomné ale, které tady bylo téměř vždycky, když v něčem vězel zádrhel. To slovo jako by ho pronásledovalo vždy a všude.
Ale…
Možná se choval jako sobec.
Možná to uchopil za špatný konec.
Možná byl přehnaně zaujatý. Jako pokaždé.
Možná byl…
Sirius Black.
Vždycky byl takový…
…blbec.
Vzdychl.
Zachumlal se do teplé deky a zavřel oči. Nechtěl už nadále nad tím přemýšlet. Až příliš ho to znepokojovalo a až příliš zacházel do detailů. A čím víc si uvědomoval, v čem pochybil, tím spíš se začínal nenávidět.
Zachoval se přesně tak, jak by se zachoval kdejaký pravý Black. Podle vzorce, kterému se celý život snažil vyhnout.
Odsoudil někoho jen proto, že to neuměl přijmout.
Pokud dostal novou šanci nadále žít… Možná by nebylo od věci… Trochu se polepšit.
A možná… By mohl být více tolerantnější a vstřícnější.
Aby se jeho matka mohla s roztrpčením převalovat v hrobě!
Škodolibě se usmál.
Za tohle to přece stálo.
Nakonec se nechal ponořit do Morfeovy náruče a poklidný spánek se stal jeho nejlepším přítelem.
Modrá obloha, zelená tráva, zlaté slunce…
Všude kolem najednou byla nenadálá sytost. Smích. Štěstí.
Černobílý svět plný smutku a utrpení jako by najednou byl jen pouhopouhou špatnou vzpomínkou na nevydařenou minulost.
Kdo by trpěl pro Draca Malfoye, když se zase na svět vrátil dlouhá léta oplakávaný kmotr, o kterého Harry přišel tak náhle, aniž by ho stihl lépe poznat.
Harry se Siriusem tu noc nespali. Dlouhé hodiny si měli o čem povídat. Vypili spolu celou karafu čtyřiceti devíti leté whisky, která se schovávala ve sklípku rodiny Blacků a která čekala, až bude vypita při vhodné příležitosti.
Která příležitost by také byla vhodnější než návrat ztraceného kmotra. Jediného člověka, kterého mohl považovat za pravou rodinu.
Harry v tom všem veselí úplně zapomněl na to, že někde ve vile zvané Malfoy Manor pobývá mladík s platinovými vlasy, který mu téměř doslova zlomil srdce.
Noc byla příliš krátká na to, aby Harry mohl Siriovi zrekapitulovat celý život.
Příliš krátká na to, aby mu detailně popsal kdejaký zážitek. Nejen jeho, ale i jejich společných přátel.
Ještě o šesté hodině ranní oba dva seděli v křeslech v přijímacím salónku, upíjeli ze sklenic, jejichž obsah se po dopití karafy změnil na rudé víno, a vyměňovali si názory. Vzpomínali na společné časy, na Harryho rodiče, na zábavné chvilky, které spolu trávili před osudným dnem, kdy se jejich cesty rozdělily.
Sirius Harrymu také nezapomněl z celého srdce poděkovat za jeho oběť. Harryho to natolik v jeho podnapilém stavu dojalo, že se rozbrečel.
Jeho kmotr naopak dojat jeho dojetím se rozbrečel taky.
Možná za to ale také mohlo prázdné dno jeho sklenice. Už nebylo co pít a to bylo nanejvýš frustrující a dojímavé.
Nakonec se oba dva dojatě a uslzeně objali, načež v těsném objetí usnuli na pohovce.
Bolest hlavy nebyla nikdy tolik nelítostná jako tohoto dne.
Slunce – zlatavé a hřejivé i přes podzimní období, se skvělo na vrcholu oblohy a svítilo spáčům přímo do obličeje.
Kocovina, která Harrymu bránila v tom, aby se byť jen o píď pohnul, se zřejmě zrovna dnes rozhodla, že si zahraje famfrpál.
Připadalo mu jako by uvnitř jeho hlavy lítala zlatonka a odrážela se od jedné strany hlavy do druhé. Kde zůstal jeho mozek, to bylo záhadou.
Teprve teplá ruka, která se za doprovodu mlaskotu a chrápotu, přehoupla přes jeho bok, ho dočista probrala.
Sirius byl uprostřed tvrdého spánku a zdálo se, že s ním ani po těch letech v oblouku alkohol nic tak hrozivého neudělal.
A pak Harry uslyšel ten smích.
Ten hlasitý pobavený smích, který vycházel…
…od dveří.
Stačilo pár vteřin a byl na nohou. Kocovina nekocovina. Problém byl pouze v koordinaci, neboť jeho tělo ze zřejmě ještě úplně nezbavilo promilí v krvi, a ta jeho nohám dávala pěkně zabrat.
Remus Lupin tam stál opřený o zárubně dveří a s pobavením sledoval scénu před sebou.
Sice mu srdce bušilo zběsilou rychlostí, protože vidět po takové době svého nejlepšího kamaráda opět mezi živými byl zázrak, avšak nenechal se tím unést.
Když mu to dnes ráno Kingsley řekl, nevěřil svým uším.
Bylo to něco neuvěřitelného. A i když ho vždy považoval za důvěryhodného člověka, musel se o této pravdě přesvědčit sám.
A navíc – Harry je zase Harry Potter?
Nějak moc informací najednou.
Uvědomil si, jak Harriet v poslední době zanedbával, když nestihl ani zjistit, že se jeho původní já opět vrátilo v celé své přirozenosti.
Lakonicky zhodnotil situaci slovy: „Pohled pro bohy… A vlkodlaky, samozřejmě…“
Harry se na něj mírně usmál. Věděl, že kdyby více roztáhl rty, zřejmě by mu praskla hlava, tak se o to raději ani nepokoušel.
Sirius byl stále uprostřed opojného spánku, nerušen přítomností dalších dvou osob.
Černovlasý bystrozor se k němu otočil a rukou do něj vrtnul.
„Nech ho spát. Zaslouží si to,“ pohlédl na něj šťastně Remus a věnoval spícímu opilci něžný úsměv. „Ještě budeme mít spoustu času si spolu promluvit.“
Pak pohlédl na mladíka vedle něj a procedil: „Možná, že my bychom si taky mohli promluvit, co říkáš, Harry Pottere?“
Bylo to jako úder do tváře.
Už dlouho ho nikdo neoslovil celým jeho pravým jménem. Opět jeho starým jménem.
Vrátilo ho to do reality, ze které včera se Siriusem utekl.
Chtěl to už konečně někomu říct. A Remus se jevil jako vhodný kandidát.
Pak už strávil dalších pár hodin popíjením silné kávy a odpornými dryáky proti kocovině, zatímco kolem třetí hodiny odpolední se Tichošlápek spokojeně probral a se vší energií vkráčel rozjařeně do kuchyně.
Ve chvíli, kdy spatřil Remuse, se mu rozzářily oči.
Udělal pár kroků a v ten moment svého někdejšího přítele držel v náručí a točil s ním kolem dokola. Šťastný, že ho znovu může vidět.
„Řekni mi, Remusi, je pravda, co mi Harry říkal?“ optal se zamračeně toho večera Sirius, když seděli ještě stále v kuchyni a vyměňovali si nejen poznatky, ale i mokré hadry na hlavy, aby utišili – jako samotný Vyvolený – tu nepřetržitou bolest hlavy.
Remus se s neidentifikovatelným pohledem v očích podíval do těch zelených očí, které se nyní klopily do stolu, a pak se otočil na svého kamaráda. „Musíš být konkrétní, Siriusi, Harry toho jistě během včerejší noci napovídal mraky.“
„Ty a Snape?“ uhodil muž s šedými duhovkami, nehodlal chodit kolem horké kaše, na to si byli s Remusem až příliš blízcí.
„Hmm… To je…“
Sirius ho však nenechal domluvit, „U Kudlanky ze Srí Lanky, Reme, já si vždycky myslel, že máš vkus!“
Harry pro jistotu složil hlavu na předloktí na stůl. Měl rád oba dva přítomné muže a nerad by byl v opozici jakéhokoliv z nich, takže se pro jistotu vzdal postu soudce.
Nakonec zjistil, že tato poloha vůbec není špatná a dokonce ho i hlava v této pozici méně bolí, než by čekal.
„Siriusi, nech toho, teď není vhodná doba abys…“
„Řekni, že to není vážné!“ pobídl ho prosebně bývalý vězeň z Azkabanu.
„Ne, není.“
„Díky Merlinovým podkolenkám!“ oddychnul si Black.
„Už ne,“ dodal Remus.
Černovlasá hlava s brýlemi se zdvihla zase od stolu a zvídavě se upřela na vlkodlaka.
„Rozešli jsme se,“ ujasnil mu to Remus, když viděl ten beznadějný výraz.
„C-cože?“ zašeptal nechápavě Harry, vzpomněv si na svou vlastní situaci.
„Nějak jsme se nepohodli…“ připustil neochotně Remus. „Trochu víc… Řekl bych. Asi to byla od začátku chyba.“
„Ale to… Je neuvěřitelné,“ Harry byl natolik přesvědčený, že tihle dva spolu vydrží, že si už pomalu začínal zvykat i na to, že Remův partner je samotný Severus Snape. „Chci říct, když už to nevydrží ani vám dvěma, jak mohou dojít štěstí ostatní páry?“ úplně zapomněl na svou kocovinu a pokračoval ve svém přemýšlení. „Neříkám, že mám Snapea rád, ty víš, že nemám. Ale vypadali jste jako spokojený pár, mnohdy jsem vám to i záviděl. Prostě tomu nemůžu uvěřit. Co se stalo?“
„Harry!“ napomenul ho Sirius. „No snad nechceš Rema podporovat v jeho vztahu se Srabusem?“
„Siriusi,“ osopil se na něj Lupin, „ten Srabus má jméno.“
„Nezastávej se ho, Moony,“ zahučel Sirius nedůtklivě, „nevšiml jsem si, že bys mě opravoval, když jsme byli ještě ve škole…“
„Byl jsem slaboch. Navíc časy i lidi se mění, Tichošlápku.“
„Srabus je pořád stejný parchant, tomu věřím!“
Remus se zvedl ze židle a beze slova šel ke krbu.
„Kam jdeš?“ následoval ho Black.
„Pokud chceš být nepříjemný, Siriusi, i po tom odloučení, kdy jsme tě všichni oplakali, tak nevidím důvod, proč bych zde měl i nadále zůstávat. Severus možná není žádný svatoušek, ale je to čestný člověk. Má můj respekt. A bohužel i mou lásku. Smiř se s tím. Jinak už nadále nemůžeme být přátelé. I přes ten fakt, že už s ním nejsem. Nedočkáš se dne, kdy bych jeho jméno pošpinil. Sám víš, že jsem to neudělal nikdy. Ani když jsme byli ještě v Bradavicích,“ zatvářil se jako Minerva McGonagallová, když sebrala Nebelvíru několik desítek bodů.
Posléze se ohlédl na Harryho a jeho výraz zjihl. „Děkuji ti za tvá slova, Harry. Vážím si toho a předně jsem hrdý na to, že na rozdíl od Siriuse dokážeš zapomenout na staré křivdy. A co se týče toho, o čem jsme mluvili,“ na chvíli se odmlčel, aby se poškrábal v prošedivělých vlasech, „dej mu čas. Já stále věřím tomu, že není všechno ztraceno.“
Harryho jeho slova sice potěšila, nicméně jejich obsahu příliš nevěřil. Až příliš znal Draca na to, aby si mohl dělat podobné iluze. A však i přes to skrze jeho rty proplula slova díků.
Remus se letaxem opět dopravil k sobě domů.
Do bytu, kde na něj nikdo nečekal a který zel nekonečnou prázdnotou, jenž doléhala na jeho rozbolavělou duši.
Sirius usínal ve svém starém pokoji, který nikdo léta nepoužíval, značně rozladěný.
Copak se všichni jeho blízcí zbláznili?
Pouštět si Zmijozely k tělu?
Tak nejprve se dozví, že Harry to jako ženská táhl s mladým Malfoyem, a pak, aby toho nebylo málo, mu ještě řeknou, že Remus se dal dohromady s tím protivným do černé magie zažraným netopýrem Srabusem?
Co se to tu u všech Nebelvírů dělo, že se nechali ošálit zrovna jimi?
Sirius si připadal jako by se dostal do jiné dimenze.
Všechno bylo tak chaotické, tak obrácené naruby.
Pro něj to bylo jako by žil další den hned poté, co spadl do oblouku, ale ostatním plynula léta a jako by se opravdu za tu dobu změnili.
Připadal si jako vetřelec, který zde už nemá co pohledávat.
Jeho blízcí – ti, které znával – už tady nebyli. Byli lapeni do sítí Zmijozelů a dnes už z nich byl někdo jiný.
Jeho dětinská mysl nedokázala vstřebávat tolik rozumu a pochopení ze strany ostatních. I Harry – přestože byl i po těch letech jeho absence mladší – se jevil jako rozumově vyspělejší, než on sám.
Byl z něj pravý muž. A předtím žena?
Bylo to značně znepokojující.
Nebo za to mohl tento prokletý dům? Dům plný černé magie, dům plný zmijozelské solidarity.
Měl obavy z dalšího dne.
Jestliže dnes a včera se dozvěděl takové otřesné zprávy, co se asi tak dozví zítra? A pozítří? A další dny?
Ještě někdo z jeho známých sešel z cesty? Ještě někdo se nechal zviklat?
Ale.
Bylo tady to všudypřítomné ale, které tady bylo téměř vždycky, když v něčem vězel zádrhel. To slovo jako by ho pronásledovalo vždy a všude.
Ale…
Možná se choval jako sobec.
Možná to uchopil za špatný konec.
Možná byl přehnaně zaujatý. Jako pokaždé.
Možná byl…
Sirius Black.
Vždycky byl takový…
…blbec.
Vzdychl.
Zachumlal se do teplé deky a zavřel oči. Nechtěl už nadále nad tím přemýšlet. Až příliš ho to znepokojovalo a až příliš zacházel do detailů. A čím víc si uvědomoval, v čem pochybil, tím spíš se začínal nenávidět.
Zachoval se přesně tak, jak by se zachoval kdejaký pravý Black. Podle vzorce, kterému se celý život snažil vyhnout.
Odsoudil někoho jen proto, že to neuměl přijmout.
Pokud dostal novou šanci nadále žít… Možná by nebylo od věci… Trochu se polepšit.
A možná… By mohl být více tolerantnější a vstřícnější.
Aby se jeho matka mohla s roztrpčením převalovat v hrobě!
Škodolibě se usmál.
Za tohle to přece stálo.
Nakonec se nechal ponořit do Morfeovy náruče a poklidný spánek se stal jeho nejlepším přítelem.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 98x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.