23 Aug 2010 | Blanch |
Trošku se zpožděním, ale přece.
Něco mě odvedlo od dopisování :).
Další malá ochutnávka a rýsují se nové zápletky :D. Poslední díly jsou poněkud divoké, což?
Tak snad se některým zavděčím.
P.S. dvě slečny, kterým jsem psala ohledně toho beťáctví, došly vám e-maily?
P.P.S.: jak byste vyskloňovali Snape v sedmém pádě množného čísla? Snapy nebo Snapey? :)
(viz. věta se všemi Snapey ke konci kapitoly)
Seč už bylo dávno po pracovní době a kolem zavládla tma, kanceláří na ministerstvu kouzel se rozléhal hrdelní smích.
Hlasy se zvesela překrývaly, zatímco čas neúprosně plynul.
Dva muži se už pár hodin vybavovali a sdělovali si nespočetně informací a poznatků z jejich života a života jejich přátel. Zatímco jeden mluvil, druhý nadšeně poslouchal.
„Nemůžu tomu uvěřit. Všechno je úplně naruby… Kolik je Harrymu?“
„Třiadvacet, pokud se nepletu,“ opáčil Kingsley Pastorek tázajícímu a stále nevěřícně kroutil hlavou. „Pořád ale nerozumím tomu, jak jsi to dokázal…“
„Kingsley, já tomu sám vůbec nerozumím. Protože si skoro nic nepamatuju, poslední, co vím je, že mě trefila kletba Bellatrix a já padám přes ten mizernej závěs, a pak to mám celé takové zamlžené. Jen vím, že něco způsobilo, že mě ten závěs pustil ven. Nevím co. Najednou jsem se ocitl v tý mizerný místnosti a řeknu ti, trvalo mi několik hodin, než jsem se vůbec zorientoval, než jsem našel cestu ven a než jsem si uvědomil, že jsem vlastně na ministerstvu. V tý další místnosti je tolik dveří, že člověk neví, kam leze… Navíc jsem měl nějaké divné nutkání, že se tu musím porozhlídnout. Všechno bylo tak zmatené. Pořád jsem zmatený,“ zhluboka oddychl, a pak pokračoval.
„Nikdo už tady nebyl, jen u tebe se svítilo. Tak jsem si řekl, že to zkusím, ale vůbec bych nečekal, že tady uvidím tebe. To byl docela šok. Ke všemu s tou tvojí cedulkou Ministr kouzel, ono celé je to takové zvláštní, najednou… Žít… Jestli chápeš, jak to myslím. Jako bych měl nějakou amnézii nebo co,“ rozvášnil se právě osvobozený Sirius Black a nepřetržitě mával rukama. „Nebo jako bych byl nějakou dobu v kómatu. Když jsem zvedl ruku, najednou jsem si uvědomil, že s ní můžu hýbat. Nevím, čím to je, ale mám takový pocit, že něco tam uvnitř mě svazovalo, ale u svaté Morgany – nepamatuju si z toho nic.“
Chvilku zmateně hleděl na své dlaně, jako by je viděl prvně v životě. Jeho myslí proplouvaly desítky myšlenek, kopa zvláštních pocitů a vjemů.
Nakonec se zase podíval na svého bývalého kolegu z Řádu. „Ale jestli říkáš, že to z Harryho udělalo ženskou, a pak zase chlapa, asi to má na svědomí on. Já vážně nevím. Prostě to bylo jako bych se najednou probral z nějakého snu. Všechno kolem bylo najednou tak zmatené, já jsem si sám sebe začal plně uvědomovat. Každý dotek působil realisticky, vzduch byl najednou víc sytější, zdi kolem reálnější. A když jsem se štípnul do ruky, cítil jsem bolest. A teď, když tě slyším vyprávět, co všechno se po válce stalo, sám tomu sotva věřím. Všechno se změnilo. Taková doba. Jako bych sem už nepatřil. Jak dlouho to je? Když je Harrymu třiadvacet, to znamená, že osm let? Merline!“ plácl se bývalý trestanec do čela a stále se smál jako smyslů zbavený šílenec.
„Nepředstavitelné!“
„Neuvěřitelné,“ přitakal Kingsley a podepřel si bradu.
Ještě na dlouhé hodiny se tato debata protáhla.
Siriuse zajímal každý detail, který se s jeho blízkými děl poté, co opustil jejich přítomnost. Vyptával se na všechny poměry, na všechna uzákonění. Na všechny činy, které kdo spáchal během války i po ní. Na to, co se stalo s Popletalem, s Řádem, Brumbálem, nejvíc ho ale zajímal Harry a Remus.
Nestačil se sám divit, jak se vše za ty roky změnilo.
Jak všichni zestárli, zatímco on se vrátil zase jako pětatřicetiletý mladý muž v plné kondici.
Jeho tehdejší vrstevníci dnes budou o osm let starší.
Život měl zvláštní smysl pro ironii.
Ale prvně, prvně musí najít Harryho. Byl celý dychtivý po tom, jak se bude jeho kmotřenec tvářit, jakmile ho uvidí stát na jeho prahu.
Sám pro sebe se usmál.
Dostal od života další šanci.
***
Když dneska ráno Removi přišel dopis od Dory, nestačil se divit. Se zdviženým obočím se podivoval nad obsahem, který ho žádal o pár minut pozornosti.
Teď s nepříjemným neklidem vyčkával návštěvu své bývalé přítelkyně, zatímco upíjel z hrnku zelený čaj a trpce si přitom povzdychoval.
Nebyl z těch, kteří by se vyžívali v křivdách, z těch, kteří by nedokázali odpustit, ale stále na něj Nymphadora působila trochu falešně a nemohl si pomoci, neměl k ní už dávno důvěru.
Asi za necelých dvacet minut se ozvalo hlasité zaklepání na hlavní dveře.
Šel k nim a otevřel je.
Za nimi stála Tonksová s černými vlasy po ramena a na sobě měla černé šaty.
Prvním dojmem na něj zapůsobila jako někdo, kdo drží smutek. Do mysli se mu vkradla myšlenka, zda-li nezemřela její matka nebo otec, ale jakmile se na něj nadšeně usmála, nutkání kondolovat ho brzy přešlo.
V tom to asi nebylo.
„Remusi!“ rozpřáhla ruce a skoro se mu snažila skočit do náruče, on však předvídaje, co má v záměru, mírně ustoupil a aby se vyhnul vysvětlování, pokynul rukou k pozvání, takže si jeho manévru nevšimla.
Při prvním vstupu do obývacího pokoje se zvědavě začala porozhlížet kolem sebe. Jako by hodnotila situaci a něco v jejím výraze poukazovalo na to, že je více než spokojená.
„Změnilo se to tady,“ suše konstatovala. „Dal jsi pryč tu starou skříň, co byla v rohu.“
„Neměl jsem ji rád,“ podotknul Remus konverzačním tónem.
„Byla ze čtyřicátého osmého roku. Byla to má oblíbená,“ opanovala zvesela Tonksová.
„Kdybys tehdy byla příčetnější, mohla sis ji vzít. Dneska už je pozdě, prodal jsem ji do starožitnictví.“
Chvilku bylo ticho, ale pak žena odpověděla s ledovým klidem: „To nevadí, koupím si jinou.“
Remus se na moment zarazil a s podivným pocitem, že tady něco nehraje, se podivoval nad tím, jak ignorovala pichlavou poznámku ohledně její příčetnosti, když se jejich vztah rozpadl. Moc dobře věděl, že za jiných okolností by se na něj vyvalila sprška argumentů a její zvýšený hlas by byl to jediné, co by rezonovalo místností.
Dnes se zdála být neobvykle klidná, vyrovnaná a podezřele spokojená.
„Jistě. A jaká záležitost tě sem přivedla, Doro?“
„Přemýšlela jsem…“ hlesla a podívala se na něj se zaujatostí v očích.
`Vážně? Neobvyklé!´ Zdvihl Remus jedno obočí vzhůru, ale ve tváři zůstal kamenný, načež si uvědomil, že se začíná chovat jako ten bastard Severus.
Potřepal mírně hlavou a nechal ženu, aby pokračovala.
Rukou jí ukázal na místo v křesle a jako slušný hostitel jí nabídl čaj. Věděl, že ten Dora nikdy moc nepila a chtěl tuto schůzku co nejdříve ukončit. Měl z celé této situace podivný pocit.
„Děkuji, dala bych si ovocný…“
Další věc, která Rema překvapila. V tom muselo být něco víc.
Jakmile před ní postavil hrníček s podšálkem, usadil se naproti ní, aby vyslechl důvod její návštěvy.
Párkrát si usrkla, a pak začala, „Přemýšlela jsem už delší dobu. Víš, Remusi, nerozešli jsme se v dobrém.“
„Souhlasím.“
„Dost jsem křičela a byla protivná, navíc jsem to celé zamotala a teď je mi to moc líto. Chtěla jsem se ti omluvit.“
„Myslím, že tvou omluvu by si zasloužil i Severus.“
„Proč toho chlapa bráníš?“ zamračila se najednou a naklonila se k němu, přičemž jedna její dlaň bezděky sjela na jeho stehno.
„Doro, co to děláš?!“ optal se vlkodlak tiše, a však s razancí.
Snažil se dát její ruku pryč ze stehna, ale ona se nenechala odradit.
„Slyšela jsem, že jste se rozešli!“ poznamenala spokojeně. „I když je to teprve pár dní.“
„Drby se šíří nějak rychle,“ odfrknul si a popřemýšlel, od koho se to tak mohla dozvědět. Zatím to přece nikdo z jeho blízkých nevěděl.
Nečetl dlouho noviny, ale pochyboval, že by se o něčem takovém Severus Snape svěřil zrovna novinám.
„Tak jsem si říkala…“
„Dost!“ křikl tentokrát Remus a postavil se na nohy, sundávaje z něj Nymphadoru, která se k němu začala více a více tisknout.
Už mu bylo naprosto jasné, o co tady šlo. Ta proradná ženská si snad myslela, že mohou vrátit čas?
Chtěla ho opravdu svést?
Nejevila předtím zájem o Severus, kterým chtěla Remuse vystřídat?
V ženách se opravdu nikdy nevyznal. Proč to dělala? Co ji k tomu vedlo a jaký měla motiv? Myslela si snad, že je na tom Remus tak zoufale, že by ji chtěl zpátky?
Nikdy. Ani kdyby se rozešel s deseti protivnými Snapey! Už moc dobře věděl, s kým má tu čest a jak se říká – do jedné řeky dvakrát nevstoupíš a v tomto případě to platilo rozhodně dvojnásob.
„No tak, Remusi! Neříkej, že nemáš zájem, vždyť jsi sám, nikoho nemáš a nám bylo spolu tak dobře!“
„Nymphadoro přestaň, neponižuj se a udrž si aspoň nějakou důstojnost…“ Remus se přistihl, že před Dorou začíná couvat a že už je skoro v hlavní chodbě.
Ale ona ani na jeho výzvu nereagovala. Stále si mlela svou a jako dravá šelma s ostřížím zrakem využila situace a pověsila se mu kolem krku.
Držela se pevně a s neochvějnou nedočkavostí se pokoušela spojit jejich rty. Seč se Remus snažil, co mohl a nikdy by si nedovolil použít hrubé síly, moment překvapení nevychytal a ona se dostala až k jeho obličeji.
A přesně ve chvíli, kdy se mu hluboce vpila do rtů a snažila se jazykem opsat trajektorii kolem toho jeho, dveře kousek od nich zachrastily a jako by to Merlin sám chtěl, nestál v nich nikdo jiný než samotný Severus Snape, který vysloveně civěl na scénu před sebou.
Teprve až teď se Removi podařilo tu ženštinu ze sebe strhnout.
Dora se však hned pevně chytla jeho paže a dodala, „No tak miláčku, už se nemusíš stydět, že po mně stále toužíš…“ a s vypočítavým výrazem hleděla zpříma do tváře muže mezi futry.
„Tak takhle to tedy je, Lupine? Vytáhl si mě sem, abys mi ukázal, žes mě zase vyměnil za tuhle… Tuhle…“ snažil se najít slova, ale snad prvně v životě se mu jich nedostávalo.
„Severusi, ne, já…“
„Ale no tak, Reme, nezapírej už, že jsme zase spolu,“ našpulila rty Tonksová a ještě víc se k němu přitiskla.
Jako by její slova proplouvala kolem Remových uší, ale nedostala se až ke střednímu uchu a bubínku. Jako by někdo manipuloval s jeho tělem a zakázal mu se hnout.
Vlkodlak tam jen stál zkoprněle a nerozuměl tomu, co se to kolem něj děje.
V jakési naivní představě si myslel, že je to všechno jen špatný sen a že jakmile se probudí, všechno bude zase při starém.
Všechno.
„Výborně,“ procedil ostře zmijozelský lektvarista, a pak se kolem nich prosmekl jako had, který byl znakem jeho mateřské koleje. „Nebudu vám už překážet, nemusíš mít strach. Já si jen vezmu ty věci, které ti tu tak překážejí!“
Pak mu nevěnoval už ani jediný pohled, natož slovo.
Ve vší tichosti se jal odstranit všechny stopy jeho přítomnosti.
Než se stihl Remus vzpamatovat z přivozeného šoku, Severus kouzlem zmenšil všechny své věci, acciem je poslal do krabice a hned na to zmizel.
Ale tentokrát za sebou práskl dveřmi on.
„Co? Jaké věci?“ ptal se Remus zmateně spíš už sám sebe.
Tonksová se ho ještě stále držela kolem paže jako klíště, ale on to nevnímal.
Přemítal si posledních pár minut. V mysli mu vytanula nachová tvář jeho bývalého přítele a hned na to sklouzl zrakem dolů na Doru.
A pak mu to všechno došlo.
„Ty…“ konstatoval. „To byla tvá práce…“
Mladá žena od něj ustoupila a snažila se tvářit neutrálně. „Drahý?“
„Neříkej mi tak!“
„Proč…“
„Vypadni, Doro…“
„Cože?“ ozvala se dotčeně Dora a černý pramen vlasů si zastrčila za ucho.
Remus už chápal, co to bylo za divadlo. Měla mu snad připomínat Severuse?
„Zmiz, než ti něco udělám. Než se přestanu kontrolovat a vlkodlak uvnitř mě tě rozsápá na kousky. Zmiz, než mě napadne nějaká příhodná kletba, kterou bych mohl použít. Vypadni z mého bytu, z mého života. Už tě nechci nikdy vidět. Jsi nechutná.“
Nenechala se pobízet.
Pochopila, že tuto šanci zmařila. Možná, že Remova láska k tomu netopýrovi přeci jen byla hlubší, než si myslela. Alespoň měla dobrý pocit z toho, že zmařila veškeré šance o jejich usmíření.
Když neměla být šťastná ona, neměli být ani oni.
Věnovala mu jeden nenávistný pohled, a pak se vydala stejným směrem, kterým odešel Severus.
Trošku se zpožděním, ale přece.
Něco mě odvedlo od dopisování :).
Další malá ochutnávka a rýsují se nové zápletky :D. Poslední díly jsou poněkud divoké, což?
Tak snad se některým zavděčím.
P.S. dvě slečny, kterým jsem psala ohledně toho beťáctví, došly vám e-maily?
P.P.S.: jak byste vyskloňovali Snape v sedmém pádě množného čísla? Snapy nebo Snapey? :)
(viz. věta se všemi Snapey ke konci kapitoly)
Seč už bylo dávno po pracovní době a kolem zavládla tma, kanceláří na ministerstvu kouzel se rozléhal hrdelní smích.
Hlasy se zvesela překrývaly, zatímco čas neúprosně plynul.
Dva muži se už pár hodin vybavovali a sdělovali si nespočetně informací a poznatků z jejich života a života jejich přátel. Zatímco jeden mluvil, druhý nadšeně poslouchal.
„Nemůžu tomu uvěřit. Všechno je úplně naruby… Kolik je Harrymu?“
„Třiadvacet, pokud se nepletu,“ opáčil Kingsley Pastorek tázajícímu a stále nevěřícně kroutil hlavou. „Pořád ale nerozumím tomu, jak jsi to dokázal…“
„Kingsley, já tomu sám vůbec nerozumím. Protože si skoro nic nepamatuju, poslední, co vím je, že mě trefila kletba Bellatrix a já padám přes ten mizernej závěs, a pak to mám celé takové zamlžené. Jen vím, že něco způsobilo, že mě ten závěs pustil ven. Nevím co. Najednou jsem se ocitl v tý mizerný místnosti a řeknu ti, trvalo mi několik hodin, než jsem se vůbec zorientoval, než jsem našel cestu ven a než jsem si uvědomil, že jsem vlastně na ministerstvu. V tý další místnosti je tolik dveří, že člověk neví, kam leze… Navíc jsem měl nějaké divné nutkání, že se tu musím porozhlídnout. Všechno bylo tak zmatené. Pořád jsem zmatený,“ zhluboka oddychl, a pak pokračoval.
„Nikdo už tady nebyl, jen u tebe se svítilo. Tak jsem si řekl, že to zkusím, ale vůbec bych nečekal, že tady uvidím tebe. To byl docela šok. Ke všemu s tou tvojí cedulkou Ministr kouzel, ono celé je to takové zvláštní, najednou… Žít… Jestli chápeš, jak to myslím. Jako bych měl nějakou amnézii nebo co,“ rozvášnil se právě osvobozený Sirius Black a nepřetržitě mával rukama. „Nebo jako bych byl nějakou dobu v kómatu. Když jsem zvedl ruku, najednou jsem si uvědomil, že s ní můžu hýbat. Nevím, čím to je, ale mám takový pocit, že něco tam uvnitř mě svazovalo, ale u svaté Morgany – nepamatuju si z toho nic.“
Chvilku zmateně hleděl na své dlaně, jako by je viděl prvně v životě. Jeho myslí proplouvaly desítky myšlenek, kopa zvláštních pocitů a vjemů.
Nakonec se zase podíval na svého bývalého kolegu z Řádu. „Ale jestli říkáš, že to z Harryho udělalo ženskou, a pak zase chlapa, asi to má na svědomí on. Já vážně nevím. Prostě to bylo jako bych se najednou probral z nějakého snu. Všechno kolem bylo najednou tak zmatené, já jsem si sám sebe začal plně uvědomovat. Každý dotek působil realisticky, vzduch byl najednou víc sytější, zdi kolem reálnější. A když jsem se štípnul do ruky, cítil jsem bolest. A teď, když tě slyším vyprávět, co všechno se po válce stalo, sám tomu sotva věřím. Všechno se změnilo. Taková doba. Jako bych sem už nepatřil. Jak dlouho to je? Když je Harrymu třiadvacet, to znamená, že osm let? Merline!“ plácl se bývalý trestanec do čela a stále se smál jako smyslů zbavený šílenec.
„Nepředstavitelné!“
„Neuvěřitelné,“ přitakal Kingsley a podepřel si bradu.
Ještě na dlouhé hodiny se tato debata protáhla.
Siriuse zajímal každý detail, který se s jeho blízkými děl poté, co opustil jejich přítomnost. Vyptával se na všechny poměry, na všechna uzákonění. Na všechny činy, které kdo spáchal během války i po ní. Na to, co se stalo s Popletalem, s Řádem, Brumbálem, nejvíc ho ale zajímal Harry a Remus.
Nestačil se sám divit, jak se vše za ty roky změnilo.
Jak všichni zestárli, zatímco on se vrátil zase jako pětatřicetiletý mladý muž v plné kondici.
Jeho tehdejší vrstevníci dnes budou o osm let starší.
Život měl zvláštní smysl pro ironii.
Ale prvně, prvně musí najít Harryho. Byl celý dychtivý po tom, jak se bude jeho kmotřenec tvářit, jakmile ho uvidí stát na jeho prahu.
Sám pro sebe se usmál.
Dostal od života další šanci.
Když dneska ráno Removi přišel dopis od Dory, nestačil se divit. Se zdviženým obočím se podivoval nad obsahem, který ho žádal o pár minut pozornosti.
Teď s nepříjemným neklidem vyčkával návštěvu své bývalé přítelkyně, zatímco upíjel z hrnku zelený čaj a trpce si přitom povzdychoval.
Nebyl z těch, kteří by se vyžívali v křivdách, z těch, kteří by nedokázali odpustit, ale stále na něj Nymphadora působila trochu falešně a nemohl si pomoci, neměl k ní už dávno důvěru.
Asi za necelých dvacet minut se ozvalo hlasité zaklepání na hlavní dveře.
Šel k nim a otevřel je.
Za nimi stála Tonksová s černými vlasy po ramena a na sobě měla černé šaty.
Prvním dojmem na něj zapůsobila jako někdo, kdo drží smutek. Do mysli se mu vkradla myšlenka, zda-li nezemřela její matka nebo otec, ale jakmile se na něj nadšeně usmála, nutkání kondolovat ho brzy přešlo.
V tom to asi nebylo.
„Remusi!“ rozpřáhla ruce a skoro se mu snažila skočit do náruče, on však předvídaje, co má v záměru, mírně ustoupil a aby se vyhnul vysvětlování, pokynul rukou k pozvání, takže si jeho manévru nevšimla.
Při prvním vstupu do obývacího pokoje se zvědavě začala porozhlížet kolem sebe. Jako by hodnotila situaci a něco v jejím výraze poukazovalo na to, že je více než spokojená.
„Změnilo se to tady,“ suše konstatovala. „Dal jsi pryč tu starou skříň, co byla v rohu.“
„Neměl jsem ji rád,“ podotknul Remus konverzačním tónem.
„Byla ze čtyřicátého osmého roku. Byla to má oblíbená,“ opanovala zvesela Tonksová.
„Kdybys tehdy byla příčetnější, mohla sis ji vzít. Dneska už je pozdě, prodal jsem ji do starožitnictví.“
Chvilku bylo ticho, ale pak žena odpověděla s ledovým klidem: „To nevadí, koupím si jinou.“
Remus se na moment zarazil a s podivným pocitem, že tady něco nehraje, se podivoval nad tím, jak ignorovala pichlavou poznámku ohledně její příčetnosti, když se jejich vztah rozpadl. Moc dobře věděl, že za jiných okolností by se na něj vyvalila sprška argumentů a její zvýšený hlas by byl to jediné, co by rezonovalo místností.
Dnes se zdála být neobvykle klidná, vyrovnaná a podezřele spokojená.
„Jistě. A jaká záležitost tě sem přivedla, Doro?“
„Přemýšlela jsem…“ hlesla a podívala se na něj se zaujatostí v očích.
`Vážně? Neobvyklé!´ Zdvihl Remus jedno obočí vzhůru, ale ve tváři zůstal kamenný, načež si uvědomil, že se začíná chovat jako ten bastard Severus.
Potřepal mírně hlavou a nechal ženu, aby pokračovala.
Rukou jí ukázal na místo v křesle a jako slušný hostitel jí nabídl čaj. Věděl, že ten Dora nikdy moc nepila a chtěl tuto schůzku co nejdříve ukončit. Měl z celé této situace podivný pocit.
„Děkuji, dala bych si ovocný…“
Další věc, která Rema překvapila. V tom muselo být něco víc.
Jakmile před ní postavil hrníček s podšálkem, usadil se naproti ní, aby vyslechl důvod její návštěvy.
Párkrát si usrkla, a pak začala, „Přemýšlela jsem už delší dobu. Víš, Remusi, nerozešli jsme se v dobrém.“
„Souhlasím.“
„Dost jsem křičela a byla protivná, navíc jsem to celé zamotala a teď je mi to moc líto. Chtěla jsem se ti omluvit.“
„Myslím, že tvou omluvu by si zasloužil i Severus.“
„Proč toho chlapa bráníš?“ zamračila se najednou a naklonila se k němu, přičemž jedna její dlaň bezděky sjela na jeho stehno.
„Doro, co to děláš?!“ optal se vlkodlak tiše, a však s razancí.
Snažil se dát její ruku pryč ze stehna, ale ona se nenechala odradit.
„Slyšela jsem, že jste se rozešli!“ poznamenala spokojeně. „I když je to teprve pár dní.“
„Drby se šíří nějak rychle,“ odfrknul si a popřemýšlel, od koho se to tak mohla dozvědět. Zatím to přece nikdo z jeho blízkých nevěděl.
Nečetl dlouho noviny, ale pochyboval, že by se o něčem takovém Severus Snape svěřil zrovna novinám.
„Tak jsem si říkala…“
„Dost!“ křikl tentokrát Remus a postavil se na nohy, sundávaje z něj Nymphadoru, která se k němu začala více a více tisknout.
Už mu bylo naprosto jasné, o co tady šlo. Ta proradná ženská si snad myslela, že mohou vrátit čas?
Chtěla ho opravdu svést?
Nejevila předtím zájem o Severus, kterým chtěla Remuse vystřídat?
V ženách se opravdu nikdy nevyznal. Proč to dělala? Co ji k tomu vedlo a jaký měla motiv? Myslela si snad, že je na tom Remus tak zoufale, že by ji chtěl zpátky?
Nikdy. Ani kdyby se rozešel s deseti protivnými Snapey! Už moc dobře věděl, s kým má tu čest a jak se říká – do jedné řeky dvakrát nevstoupíš a v tomto případě to platilo rozhodně dvojnásob.
„No tak, Remusi! Neříkej, že nemáš zájem, vždyť jsi sám, nikoho nemáš a nám bylo spolu tak dobře!“
„Nymphadoro přestaň, neponižuj se a udrž si aspoň nějakou důstojnost…“ Remus se přistihl, že před Dorou začíná couvat a že už je skoro v hlavní chodbě.
Ale ona ani na jeho výzvu nereagovala. Stále si mlela svou a jako dravá šelma s ostřížím zrakem využila situace a pověsila se mu kolem krku.
Držela se pevně a s neochvějnou nedočkavostí se pokoušela spojit jejich rty. Seč se Remus snažil, co mohl a nikdy by si nedovolil použít hrubé síly, moment překvapení nevychytal a ona se dostala až k jeho obličeji.
A přesně ve chvíli, kdy se mu hluboce vpila do rtů a snažila se jazykem opsat trajektorii kolem toho jeho, dveře kousek od nich zachrastily a jako by to Merlin sám chtěl, nestál v nich nikdo jiný než samotný Severus Snape, který vysloveně civěl na scénu před sebou.
Teprve až teď se Removi podařilo tu ženštinu ze sebe strhnout.
Dora se však hned pevně chytla jeho paže a dodala, „No tak miláčku, už se nemusíš stydět, že po mně stále toužíš…“ a s vypočítavým výrazem hleděla zpříma do tváře muže mezi futry.
„Tak takhle to tedy je, Lupine? Vytáhl si mě sem, abys mi ukázal, žes mě zase vyměnil za tuhle… Tuhle…“ snažil se najít slova, ale snad prvně v životě se mu jich nedostávalo.
„Severusi, ne, já…“
„Ale no tak, Reme, nezapírej už, že jsme zase spolu,“ našpulila rty Tonksová a ještě víc se k němu přitiskla.
Jako by její slova proplouvala kolem Remových uší, ale nedostala se až ke střednímu uchu a bubínku. Jako by někdo manipuloval s jeho tělem a zakázal mu se hnout.
Vlkodlak tam jen stál zkoprněle a nerozuměl tomu, co se to kolem něj děje.
V jakési naivní představě si myslel, že je to všechno jen špatný sen a že jakmile se probudí, všechno bude zase při starém.
Všechno.
„Výborně,“ procedil ostře zmijozelský lektvarista, a pak se kolem nich prosmekl jako had, který byl znakem jeho mateřské koleje. „Nebudu vám už překážet, nemusíš mít strach. Já si jen vezmu ty věci, které ti tu tak překážejí!“
Pak mu nevěnoval už ani jediný pohled, natož slovo.
Ve vší tichosti se jal odstranit všechny stopy jeho přítomnosti.
Než se stihl Remus vzpamatovat z přivozeného šoku, Severus kouzlem zmenšil všechny své věci, acciem je poslal do krabice a hned na to zmizel.
Ale tentokrát za sebou práskl dveřmi on.
„Co? Jaké věci?“ ptal se Remus zmateně spíš už sám sebe.
Tonksová se ho ještě stále držela kolem paže jako klíště, ale on to nevnímal.
Přemítal si posledních pár minut. V mysli mu vytanula nachová tvář jeho bývalého přítele a hned na to sklouzl zrakem dolů na Doru.
A pak mu to všechno došlo.
„Ty…“ konstatoval. „To byla tvá práce…“
Mladá žena od něj ustoupila a snažila se tvářit neutrálně. „Drahý?“
„Neříkej mi tak!“
„Proč…“
„Vypadni, Doro…“
„Cože?“ ozvala se dotčeně Dora a černý pramen vlasů si zastrčila za ucho.
Remus už chápal, co to bylo za divadlo. Měla mu snad připomínat Severuse?
„Zmiz, než ti něco udělám. Než se přestanu kontrolovat a vlkodlak uvnitř mě tě rozsápá na kousky. Zmiz, než mě napadne nějaká příhodná kletba, kterou bych mohl použít. Vypadni z mého bytu, z mého života. Už tě nechci nikdy vidět. Jsi nechutná.“
Nenechala se pobízet.
Pochopila, že tuto šanci zmařila. Možná, že Remova láska k tomu netopýrovi přeci jen byla hlubší, než si myslela. Alespoň měla dobrý pocit z toho, že zmařila veškeré šance o jejich usmíření.
Když neměla být šťastná ona, neměli být ani oni.
Věnovala mu jeden nenávistný pohled, a pak se vydala stejným směrem, kterým odešel Severus.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 99x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.