21 Aug 2010 | Blanch | Odpadkov ko
No... Dlouho jsem tenhle úryvek měla ve složkách. Začala jsem ho psát někdy před dvěma lety a k dnešnímu dni zkrátka vím, že už to nedopíšu, byť bych chtěla, ale zkrátka jsem ztratila nit a už se mi špatně navazuje a vůbec - nějak se mi to přestalo po-zdávat.
Jedná se prozatím o preslash :)
Téma: Star gate/Hvězdná brána
Pár: Daniel Jackson/Jack O´Neill
Říkala jsem si, že bych to smazala úplně, ale pak jsem si vzpomněla na tuto rubriku a docela se to sem hodí.
Stejně vím, že tohle téma není tolik oblíbené.
Nicméně měl tam být dokonce i sex :D
Jedná se prozatím o preslash :)
Téma: Star gate/Hvězdná brána
Pár: Daniel Jackson/Jack O´Neill
Říkala jsem si, že bych to smazala úplně, ale pak jsem si vzpomněla na tuto rubriku a docela se to sem hodí.
Stejně vím, že tohle téma není tolik oblíbené.
Nicméně měl tam být dokonce i sex :D
„Pane, musíme se vrátit!“ zazněl ženský hlas z vysílačky.
Plukovník Jack O´Neill se sklonil, aby odpověděl. „Hned jsme tam, Carterová.“
„Ano pane, ale pospěšte si, neudržíme bránu tak dlouho, nedaleko odtud je skupinka Jaffů, mohli by si toho všimnout!“ opáčila ještě major, a pak bylo ticho.
„Danieli?“ zavolal Jack směrem k lesu, kde před nějakou hodinou nechal Jacksona, kvůli kterému tady vlastně byli.
Když se vrátili poprvé z P3X-819, poprosil Daniel Hammonda, aby je na planetu poslal znovu, neboť našel velice staré monumenty, na nichž bylo písmo Antiků a on je chtěl za každou cenu rozluštit, protože mohli být klíčem k nalezení Starého města Antiků.
„Danieli!“ ozval znovu Jack, tentokrát do vysílačky. Nikdo se neozýval. „Danieli! Musíme už jít, máme tady menší problém,“ vstoupil hlouběji do lesa, aby se dostal k monumentům, které uvnitř byly a u kterých se jistojistě Daniel zapomněl.
Když uviděl z dálky vyšší siluetu muže v zeleném, naštvaně si povzdechl.
„Danieli!“
Muž s brýlemi se otočil jako by vůbec netušil, která bije. „Jacku?!“
„Volám tady na tebe už asi čtvrt hodiny. Aspoň na vysílačku bys mohl reagovat!“
„Já, promiň, já jsem se začetl…“
„To jsem pochopil, ale už musíme jít!“
„Ne, počkej Jacku, myslím, že tohle je důležité. Teď nemůžeme odejít, právě jsem narazil na něco, co by nám mohlo pomoci,“ ukázal prstem na kámen jako by byl při nejmenším ze zlata.
„Danieli! Teď hned! Jdeme!“
„Jacku, ale tohle je jedinečná příležitost…“
Plukovník chytil vědce za ruku a odtáhl ho. „Jestli teď neodejdeme, možná nás zajme nějaký ten chlápek s hadem v hlavě a víš, že já neuznávám autority! Takže jdeme!“ donutil ho posbírat si věci. „Carterová už před dvaceti minutami hlásila, že je poblíž Jaffská hlídka.“
„Ale..“
„Žádné ale, Danieli! Můžeme se na tuhle planetu vrátit někdy příště, ale teď už není čas. Seber si všechny věci a jdeme!“
Daniel Jackson hleděl na Jacka se smutkem v očích. Jednal s ním tak přísně a nekompromisně. Jako by snad byl jeden z jeho řadových vojáků. Ale on přeci nespadá pod armádu, on je jen historik!
Nezbývalo mu nic jiného, než se podvolit. Sesbíral všechny zápisky a založil si je do batohu.
Když procházeli lesem, ozval se z dálky dunivý zvuk a hned poté oblohu zaplnil tmavý dým.
„Co to bylo?!“ zeptal se Daniel.
„Tuším nejhorší!“ opáčil Jack a rozeběhl se na kraj lesa. „K sakru!“
Kolem brány byly desítky Jaffů. Ale jak hledal, tak hledal, Sam s Teal´cem nikde nebyli.
„Carterová!“ zašeptal s obavami do vysílačky. Byla hluchá. „Majore, jste tam? Ozvěte se!“
„Pane,“ ozvala se Sam a Jack si oddechnul. „Jsme v pořádku, ale je tu problém. Jsme obklíčeni armádou Jaffů. Myslím, že čekají na příchod nějakého Goa´ulda. Ti Jaffové říkali M’al Sharran, Teal´c říkal, že to znamená něco jako poslední obřad. Myslím, že tady proběhne výběr hostitelů, pane.“
Jack se nad těmi slovy zamračil a podíval se zmateně na Daniela. Vzpomněl si na den, kdy unesli a „použili“ Skaaru a Sha´re. Stisknul zuby.
Byli bezmocní. Jejich dnešní výjezd na tuhle planetu měl být vyloženě za vědeckými účely. Jelikož posledně neměli problémy s žádným odporem a planeta vypadala, že není pod vládou falešných bohů, nevzali si dostatečný arsenál. Byli jen čtyři a ke všemu ještě rozděleni.
Jack vzdychnul, nemohl přece ty lidi nechat napospas nějakému egomaniakovi, co touží po moci.
„Za jak dlouho jsme se měli vrátit?“ zeptal se Daniel.
„Za dvě hodiny. To znamená ještě dvě hodiny čistého času, než nás budou čekat, pak přibližně další čtyři hodiny, než pro nás vyšlou další tým, všeho všudy šest hodin přihlížení tomu, jak si ti hadi vybírají oběti mezi nevinnými lidmi,“ zuřil Jack.
Daniel si prohlížel jeho tvář a pichlavé oči, které zářily zlobou. Proto Jacka vždycky obdivoval. Ačkoliv se tvářil arogantně a mnohokrát dělal, že je hloupější, než ve skutečnosti byl, měl dobré srdce. Nikdy by neobětoval nikoho nevinného a vždycky si přál všem pomoci. Vždyť i jeho krédo mluvilo za vše: „My své lidi neopouštíme!“
Někdy byl poněkud impulzivní a nepříjemný, ale v zásadě to byl člověk, kterému mohl za každých okolností věřit a který měl jeho důvěru.
„Co budeme dělat?“ optal se po chvilce, zatímco Jack udílel Sam nějaké rozkazy.
„Počkáme chvíli, uvidíme, s kým máme tu čest. Předpokládám, že bránu budou střežit až do konce obřadu, musíme něco udělat, ti lidi tam ve vesnici s nimi nemají zkušenosti,“ otočil se na Daniela Jack a pobídnul ho, aby jej následoval. „Pojď, půjdeme nahoru do kopce, odtamtud budeme mít lepší výhled.“
Po hodině neustálého klidu se nic nedělo. Skupinka Jaffů se znaky na čele stála okolo hvězdné brány a střežila, majíce v rukách palné tyčové zbraně.
„Brzy bude tma a začíná být zima,“ konstatoval s pomyslnými otazníky v očích mladší z mužů.
„Myslím, že zde budeme muset přenocovat,“ odpověděl Jack Danielovi na nezodpovězenou otázku, neboť chápal, kam tím poznatkem míří. „Jsou v přesile a vypadá to, že zatím se žádné mecheche konat nebude. Ti Goa´uldi jsou strašně nedochvilní. Nemůžeme domů. Budeme muset počkat, až Hammond vyšle posily, což může trvat klidně i celou noc, protože než jsme odcházeli, říkal jsem mu, že se možná zdržíme déle, protože bude těžké tě odtrhnout od těch ruin.“
„To nejsou ruiny, ale náboženské monumenty!“ ohradil se dotčeně Daniel.
„Tak jsou to prostě šutry, Danieli, pro mě nemají význam.“
„Mely by mít, Jacku, protože díky těm šutrům jednou zase zachráníme svět!“
„Kdo by to počítal, jednou nebo dvakrát navíc, to už se v mých zásluhách ztratí,“ opáčil nevzrušeně plukovník. „Už tak budu mít vysokou penzi.“
Zatímco hvězdy už zdobily oblohu a vyšly dva měsíce této planety, Jack začal vybalovat věci z batohu. Nějaká voda, termální karimatky, deky a trocha zásob.
Daniel sklouznul z kopce do menšího údolí, kam Jack připravil věci na spaní. Objal rukama vlastní hrudník a vzdychnul. Skrze jeho rty proplul bílý obláček.
„Nechápu, jak tam ti Jaffové můžou stát. Vypadají, že jim vůbec není zima,“ postěžoval si Jackson a pohlédl přitom na svého přítele.
„Nevím, jestli je to výhoda. Raději budu bez té užovky v břiše než abych nepociťoval zimu. Možná, že Teal´c má výhodu, ale taky má plno nevýhod. Když si lehneme blízko sebe, budeme zahřívat jeden druhého.“
Daniel při vyslovení té věty mírně ztuhnul. On si má lehnout vedle Jacka? Tělo na tělo? Z nějakého podivného důvodu mu začalo srdce bít šílenou rychlostí a v krku pocítil sucho.
„Co Sam a Teal´c?“ zeptal se, aby zakryl své rozpaky.
„Už jsem s Carterovou mluvil. Mají své zásoby a naštěstí Teal´c nepotřebuje nic, aby se zahřál, Carterová bude mít věci i od něj. Zatím se utáboří na druhé straně, hlavně, ať mají vysílačky v pohotovosti, kdybychom museli změnit plány. A hlavně žádný oheň, ať na sebe neupozorňujeme, kdyby tě to náhodou napadlo, Danieli!“
„Jacku,“ opáčil dotčeně muž s brýlemi a cítil se téměř uražen. Jak by si mohl myslet, že by zapálil oheň? Vždyť za tímto kopcem byla armáda Jaffů. Nakonec si rozmyslel, co chtěl říct, nechtěl se v tuhle chvíli hádat. „Jak jsi to říkal, přitisknout k sobě?“ polknul nervózně.
„Jo, tomu se říká hypertermie.“
„Jasně. A neměli bychom přitom být nazí?“ Daniel si vzpomněl na tenhle pojem. Kdysi se o něm učil ve škole. Zvyšování teploty těla, například zahříváním těla tělesnou teplotou druhého těla.
„Zase do takového detailu bych nezacházel, Danieli!“ zareagoval ihned a bez rozmyslu plukovník O´Neill.
Vědec sklopil zrak k zemi, aby zakryl, jak se červená. Stejně to v té tmě není vidět, ale co kdyby. Jack byl hodně všímavý.
Proč se cítil tak zvláštně, když věděl, že bude muset spát vedle něj? A přitisknutý? Uvnitř v břiše jej cosi polechtalo a on cítil, jak na něj jde prazvláštní závrať. Nemohl se zbavit rychle tlukoucího srdce a zvýšeného tepu.
Nechápal, co je tou příčinou. Snad Jack? Ale… proč?
Plukovník si pomalu lehal na zem, aniž by věnoval svému kolegovi jediný pohled. Pod hlavu si dal batoh a přikryl se jednou z dek.
Pak zdvihl obličej: „Tak co, Danieli, jdeš si lehnout?“
„Jo, jo…“ zakoktal se Jackson a nervózně se ošil.
Posléze vzal svůj vlastní batoh, dal ho na karimatku a lehl si vedle Jacka, přikrývaje se druhou z dek. Sundal si brýle a dal si je do kapsičky u vojenské bundy.
„No tak, Danieli, přisuň se blíž, takhle se zahřejeme asi těžko, neumím vysílat nějaké termo signály nebo cosi, jak by to jistě vysvětlila Carterová. Musíme ležet vedle sebe. Jinak z tebe do rána bude ztuhlý voják, vlastně ne, jen ztuhlý vědec,“ podotknul pichlavě Jack.
Daniel Jackson se velmi neochotně a se sebezapřením téměř až přitulil tělem ke svému kolegovi. Najednou měli možnost hledět si z očí do očí. Hnědé oči propalovaly ty jasně modré. Daniel se cítil ještě více nesvůj, zda-li se to dalo přirovnat k předešlým pocitům. Snažil se nehýbat, aby náhodou nenarazil na něco, co by ho vyvedlo z ještě větší míry.
„Jacku?“ dovolil si protnout ticho.
„To je moje pistole, Danieli, přísahám!“
Daniel se rozesmál. Trochu se mu ulevilo. Jackův humor ho zase trochu probral z toho podivného transu.
„Jsi nějaký křečovitý, kámo, uvolni se.“
To se lehce Jackovi řeklo, ale hůř dělalo. Už dokonce i on vycítil, že s Danielem něco je.
„Já… jen je mi zima,“ zadeklamoval s otřesem.
„Tak pojď blíž ke mně, vzájemně se zahřejeme. Taky se zrovna nechystám odhazovat své svršky kolem sebe,“ zavrtal se více do deky a přisunul k Danielovi, který to vůbec nečekal a ruka, kterou měl kolem těla, se mu náhodně otřela o stehno, jak se Jackova deka odhrnula.
Daniel zatajil dech a zavřel oči. Jeho tělem prostupoval zvláštní elektrizující pocit. Najednou toužil se Jacka ještě jednou dotknout. Bylo to až hříšně nenormální.
Jakoby omylem se znovu rukou otřel o jeho bok.
„Promiň,“ jal se nenápadně omlouvat.
Jack si ho vědoucně prohlížel a na čele se mu vytvořila vráska. „To je v pohodě.“
Jackson se přisunul téměř až nadoraz k němu. „Je vážně zima.“
„Kdybys mi to neřekl, ani bych to nepoznal,“ vzdychnul Jack a někde u Danielova obličeje splynul bílý dým Jackova dechu se studeným vzduchem.
„Ráno budeme muset brzy vstát, můžeš spát, Danieli, vezmu si hlídku, až budu unavený, vzbudím tě, abys mě vystřídal. Dávej si pozor na zbraň, jsme na cizím území, kdo ví, co by ji tady mohlo sežrat. Třeba obrovská kobylka se zuby velkými jako sloní noha,“ dodal pak mimoděk Jack, aby do podivné atmosféry mezi nimi vpravil kousek svého humoru.
Jackson se sám pro sebe usmál a mírně se zatřásl, tentokrát však nepředstíranou zimou a plukovník se k němu ještě víc přitulil a oba je přikryl kouskem své deky. Rukou přitom zajel ke dlani Daniela.
„Stiskni mi dlaň, budeme se zahřívat. Budu potřebovat, abych v případě nouze měl ruce v použitelném stavu.“
Daniela tím sice zaskočil, ale neprotestoval. Cítil, jak Jackův elektrizující dotek jím prostupuje a uvnitř něj se začalo šířit teplo, ale jiné než to tělesné, které by jej zahřálo fyzicky. Tohle hřálo na duchu a zadrhávalo se kdesi v hrdle.
Zavřel víčka a snažil se soustředit na jiné věci, nejlépe nějaké odporné, které by jeho mysl zabavily.
Kupy jaffských těl rozkládajících se na bojišti, vana plná nechutně vyhlížejících larev Goal´dů, zničená planeta, na které nedávno byli, jejíž povrch byl cítit po síře, zdenegerovaný únas, kterého Jack zabil při jedné misi.
Zdálo se, že to však vůbec nepomáhalo. Mezi všemi těmi myšlenkami si stihlo Danielovo tělo všímat doteků a přicházejícího tepla z druhého těla.
Plukovník Jack O´Neill se sklonil, aby odpověděl. „Hned jsme tam, Carterová.“
„Ano pane, ale pospěšte si, neudržíme bránu tak dlouho, nedaleko odtud je skupinka Jaffů, mohli by si toho všimnout!“ opáčila ještě major, a pak bylo ticho.
„Danieli?“ zavolal Jack směrem k lesu, kde před nějakou hodinou nechal Jacksona, kvůli kterému tady vlastně byli.
Když se vrátili poprvé z P3X-819, poprosil Daniel Hammonda, aby je na planetu poslal znovu, neboť našel velice staré monumenty, na nichž bylo písmo Antiků a on je chtěl za každou cenu rozluštit, protože mohli být klíčem k nalezení Starého města Antiků.
„Danieli!“ ozval znovu Jack, tentokrát do vysílačky. Nikdo se neozýval. „Danieli! Musíme už jít, máme tady menší problém,“ vstoupil hlouběji do lesa, aby se dostal k monumentům, které uvnitř byly a u kterých se jistojistě Daniel zapomněl.
Když uviděl z dálky vyšší siluetu muže v zeleném, naštvaně si povzdechl.
„Danieli!“
Muž s brýlemi se otočil jako by vůbec netušil, která bije. „Jacku?!“
„Volám tady na tebe už asi čtvrt hodiny. Aspoň na vysílačku bys mohl reagovat!“
„Já, promiň, já jsem se začetl…“
„To jsem pochopil, ale už musíme jít!“
„Ne, počkej Jacku, myslím, že tohle je důležité. Teď nemůžeme odejít, právě jsem narazil na něco, co by nám mohlo pomoci,“ ukázal prstem na kámen jako by byl při nejmenším ze zlata.
„Danieli! Teď hned! Jdeme!“
„Jacku, ale tohle je jedinečná příležitost…“
Plukovník chytil vědce za ruku a odtáhl ho. „Jestli teď neodejdeme, možná nás zajme nějaký ten chlápek s hadem v hlavě a víš, že já neuznávám autority! Takže jdeme!“ donutil ho posbírat si věci. „Carterová už před dvaceti minutami hlásila, že je poblíž Jaffská hlídka.“
„Ale..“
„Žádné ale, Danieli! Můžeme se na tuhle planetu vrátit někdy příště, ale teď už není čas. Seber si všechny věci a jdeme!“
Daniel Jackson hleděl na Jacka se smutkem v očích. Jednal s ním tak přísně a nekompromisně. Jako by snad byl jeden z jeho řadových vojáků. Ale on přeci nespadá pod armádu, on je jen historik!
Nezbývalo mu nic jiného, než se podvolit. Sesbíral všechny zápisky a založil si je do batohu.
Když procházeli lesem, ozval se z dálky dunivý zvuk a hned poté oblohu zaplnil tmavý dým.
„Co to bylo?!“ zeptal se Daniel.
„Tuším nejhorší!“ opáčil Jack a rozeběhl se na kraj lesa. „K sakru!“
Kolem brány byly desítky Jaffů. Ale jak hledal, tak hledal, Sam s Teal´cem nikde nebyli.
„Carterová!“ zašeptal s obavami do vysílačky. Byla hluchá. „Majore, jste tam? Ozvěte se!“
„Pane,“ ozvala se Sam a Jack si oddechnul. „Jsme v pořádku, ale je tu problém. Jsme obklíčeni armádou Jaffů. Myslím, že čekají na příchod nějakého Goa´ulda. Ti Jaffové říkali M’al Sharran, Teal´c říkal, že to znamená něco jako poslední obřad. Myslím, že tady proběhne výběr hostitelů, pane.“
Jack se nad těmi slovy zamračil a podíval se zmateně na Daniela. Vzpomněl si na den, kdy unesli a „použili“ Skaaru a Sha´re. Stisknul zuby.
Byli bezmocní. Jejich dnešní výjezd na tuhle planetu měl být vyloženě za vědeckými účely. Jelikož posledně neměli problémy s žádným odporem a planeta vypadala, že není pod vládou falešných bohů, nevzali si dostatečný arsenál. Byli jen čtyři a ke všemu ještě rozděleni.
Jack vzdychnul, nemohl přece ty lidi nechat napospas nějakému egomaniakovi, co touží po moci.
„Za jak dlouho jsme se měli vrátit?“ zeptal se Daniel.
„Za dvě hodiny. To znamená ještě dvě hodiny čistého času, než nás budou čekat, pak přibližně další čtyři hodiny, než pro nás vyšlou další tým, všeho všudy šest hodin přihlížení tomu, jak si ti hadi vybírají oběti mezi nevinnými lidmi,“ zuřil Jack.
Daniel si prohlížel jeho tvář a pichlavé oči, které zářily zlobou. Proto Jacka vždycky obdivoval. Ačkoliv se tvářil arogantně a mnohokrát dělal, že je hloupější, než ve skutečnosti byl, měl dobré srdce. Nikdy by neobětoval nikoho nevinného a vždycky si přál všem pomoci. Vždyť i jeho krédo mluvilo za vše: „My své lidi neopouštíme!“
Někdy byl poněkud impulzivní a nepříjemný, ale v zásadě to byl člověk, kterému mohl za každých okolností věřit a který měl jeho důvěru.
„Co budeme dělat?“ optal se po chvilce, zatímco Jack udílel Sam nějaké rozkazy.
„Počkáme chvíli, uvidíme, s kým máme tu čest. Předpokládám, že bránu budou střežit až do konce obřadu, musíme něco udělat, ti lidi tam ve vesnici s nimi nemají zkušenosti,“ otočil se na Daniela Jack a pobídnul ho, aby jej následoval. „Pojď, půjdeme nahoru do kopce, odtamtud budeme mít lepší výhled.“
Po hodině neustálého klidu se nic nedělo. Skupinka Jaffů se znaky na čele stála okolo hvězdné brány a střežila, majíce v rukách palné tyčové zbraně.
„Brzy bude tma a začíná být zima,“ konstatoval s pomyslnými otazníky v očích mladší z mužů.
„Myslím, že zde budeme muset přenocovat,“ odpověděl Jack Danielovi na nezodpovězenou otázku, neboť chápal, kam tím poznatkem míří. „Jsou v přesile a vypadá to, že zatím se žádné mecheche konat nebude. Ti Goa´uldi jsou strašně nedochvilní. Nemůžeme domů. Budeme muset počkat, až Hammond vyšle posily, což může trvat klidně i celou noc, protože než jsme odcházeli, říkal jsem mu, že se možná zdržíme déle, protože bude těžké tě odtrhnout od těch ruin.“
„To nejsou ruiny, ale náboženské monumenty!“ ohradil se dotčeně Daniel.
„Tak jsou to prostě šutry, Danieli, pro mě nemají význam.“
„Mely by mít, Jacku, protože díky těm šutrům jednou zase zachráníme svět!“
„Kdo by to počítal, jednou nebo dvakrát navíc, to už se v mých zásluhách ztratí,“ opáčil nevzrušeně plukovník. „Už tak budu mít vysokou penzi.“
Zatímco hvězdy už zdobily oblohu a vyšly dva měsíce této planety, Jack začal vybalovat věci z batohu. Nějaká voda, termální karimatky, deky a trocha zásob.
Daniel sklouznul z kopce do menšího údolí, kam Jack připravil věci na spaní. Objal rukama vlastní hrudník a vzdychnul. Skrze jeho rty proplul bílý obláček.
„Nechápu, jak tam ti Jaffové můžou stát. Vypadají, že jim vůbec není zima,“ postěžoval si Jackson a pohlédl přitom na svého přítele.
„Nevím, jestli je to výhoda. Raději budu bez té užovky v břiše než abych nepociťoval zimu. Možná, že Teal´c má výhodu, ale taky má plno nevýhod. Když si lehneme blízko sebe, budeme zahřívat jeden druhého.“
Daniel při vyslovení té věty mírně ztuhnul. On si má lehnout vedle Jacka? Tělo na tělo? Z nějakého podivného důvodu mu začalo srdce bít šílenou rychlostí a v krku pocítil sucho.
„Co Sam a Teal´c?“ zeptal se, aby zakryl své rozpaky.
„Už jsem s Carterovou mluvil. Mají své zásoby a naštěstí Teal´c nepotřebuje nic, aby se zahřál, Carterová bude mít věci i od něj. Zatím se utáboří na druhé straně, hlavně, ať mají vysílačky v pohotovosti, kdybychom museli změnit plány. A hlavně žádný oheň, ať na sebe neupozorňujeme, kdyby tě to náhodou napadlo, Danieli!“
„Jacku,“ opáčil dotčeně muž s brýlemi a cítil se téměř uražen. Jak by si mohl myslet, že by zapálil oheň? Vždyť za tímto kopcem byla armáda Jaffů. Nakonec si rozmyslel, co chtěl říct, nechtěl se v tuhle chvíli hádat. „Jak jsi to říkal, přitisknout k sobě?“ polknul nervózně.
„Jo, tomu se říká hypertermie.“
„Jasně. A neměli bychom přitom být nazí?“ Daniel si vzpomněl na tenhle pojem. Kdysi se o něm učil ve škole. Zvyšování teploty těla, například zahříváním těla tělesnou teplotou druhého těla.
„Zase do takového detailu bych nezacházel, Danieli!“ zareagoval ihned a bez rozmyslu plukovník O´Neill.
Vědec sklopil zrak k zemi, aby zakryl, jak se červená. Stejně to v té tmě není vidět, ale co kdyby. Jack byl hodně všímavý.
Proč se cítil tak zvláštně, když věděl, že bude muset spát vedle něj? A přitisknutý? Uvnitř v břiše jej cosi polechtalo a on cítil, jak na něj jde prazvláštní závrať. Nemohl se zbavit rychle tlukoucího srdce a zvýšeného tepu.
Nechápal, co je tou příčinou. Snad Jack? Ale… proč?
Plukovník si pomalu lehal na zem, aniž by věnoval svému kolegovi jediný pohled. Pod hlavu si dal batoh a přikryl se jednou z dek.
Pak zdvihl obličej: „Tak co, Danieli, jdeš si lehnout?“
„Jo, jo…“ zakoktal se Jackson a nervózně se ošil.
Posléze vzal svůj vlastní batoh, dal ho na karimatku a lehl si vedle Jacka, přikrývaje se druhou z dek. Sundal si brýle a dal si je do kapsičky u vojenské bundy.
„No tak, Danieli, přisuň se blíž, takhle se zahřejeme asi těžko, neumím vysílat nějaké termo signály nebo cosi, jak by to jistě vysvětlila Carterová. Musíme ležet vedle sebe. Jinak z tebe do rána bude ztuhlý voják, vlastně ne, jen ztuhlý vědec,“ podotknul pichlavě Jack.
Daniel Jackson se velmi neochotně a se sebezapřením téměř až přitulil tělem ke svému kolegovi. Najednou měli možnost hledět si z očí do očí. Hnědé oči propalovaly ty jasně modré. Daniel se cítil ještě více nesvůj, zda-li se to dalo přirovnat k předešlým pocitům. Snažil se nehýbat, aby náhodou nenarazil na něco, co by ho vyvedlo z ještě větší míry.
„Jacku?“ dovolil si protnout ticho.
„To je moje pistole, Danieli, přísahám!“
Daniel se rozesmál. Trochu se mu ulevilo. Jackův humor ho zase trochu probral z toho podivného transu.
„Jsi nějaký křečovitý, kámo, uvolni se.“
To se lehce Jackovi řeklo, ale hůř dělalo. Už dokonce i on vycítil, že s Danielem něco je.
„Já… jen je mi zima,“ zadeklamoval s otřesem.
„Tak pojď blíž ke mně, vzájemně se zahřejeme. Taky se zrovna nechystám odhazovat své svršky kolem sebe,“ zavrtal se více do deky a přisunul k Danielovi, který to vůbec nečekal a ruka, kterou měl kolem těla, se mu náhodně otřela o stehno, jak se Jackova deka odhrnula.
Daniel zatajil dech a zavřel oči. Jeho tělem prostupoval zvláštní elektrizující pocit. Najednou toužil se Jacka ještě jednou dotknout. Bylo to až hříšně nenormální.
Jakoby omylem se znovu rukou otřel o jeho bok.
„Promiň,“ jal se nenápadně omlouvat.
Jack si ho vědoucně prohlížel a na čele se mu vytvořila vráska. „To je v pohodě.“
Jackson se přisunul téměř až nadoraz k němu. „Je vážně zima.“
„Kdybys mi to neřekl, ani bych to nepoznal,“ vzdychnul Jack a někde u Danielova obličeje splynul bílý dým Jackova dechu se studeným vzduchem.
„Ráno budeme muset brzy vstát, můžeš spát, Danieli, vezmu si hlídku, až budu unavený, vzbudím tě, abys mě vystřídal. Dávej si pozor na zbraň, jsme na cizím území, kdo ví, co by ji tady mohlo sežrat. Třeba obrovská kobylka se zuby velkými jako sloní noha,“ dodal pak mimoděk Jack, aby do podivné atmosféry mezi nimi vpravil kousek svého humoru.
Jackson se sám pro sebe usmál a mírně se zatřásl, tentokrát však nepředstíranou zimou a plukovník se k němu ještě víc přitulil a oba je přikryl kouskem své deky. Rukou přitom zajel ke dlani Daniela.
„Stiskni mi dlaň, budeme se zahřívat. Budu potřebovat, abych v případě nouze měl ruce v použitelném stavu.“
Daniela tím sice zaskočil, ale neprotestoval. Cítil, jak Jackův elektrizující dotek jím prostupuje a uvnitř něj se začalo šířit teplo, ale jiné než to tělesné, které by jej zahřálo fyzicky. Tohle hřálo na duchu a zadrhávalo se kdesi v hrdle.
Zavřel víčka a snažil se soustředit na jiné věci, nejlépe nějaké odporné, které by jeho mysl zabavily.
Kupy jaffských těl rozkládajících se na bojišti, vana plná nechutně vyhlížejících larev Goal´dů, zničená planeta, na které nedávno byli, jejíž povrch byl cítit po síře, zdenegerovaný únas, kterého Jack zabil při jedné misi.
Zdálo se, že to však vůbec nepomáhalo. Mezi všemi těmi myšlenkami si stihlo Danielovo tělo všímat doteků a přicházejícího tepla z druhého těla.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 145x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.