16 Aug 2010 | Blanch |
Předem moc děkuji za vaše nabídky beťáctví. Určitě některé využiji a časem vám napíši. Teď toho mám trošičku moc, tak až bude chvilka, zneužiji vás :ass: :devil: :D
A pak díky moc za vzkazy. Za všechny, bez výjimek. Čtu si je, ale nějak jsem ještě nestihla odpovědět. Vážím si jich. I těch kritických, aby bylo jasno :).
Za nějaké překlepy, pokud najdete - nebo chyby - se omlouvám. Upozornit na ně by nebylo špatné :).
A pak díky moc za vzkazy. Za všechny, bez výjimek. Čtu si je, ale nějak jsem ještě nestihla odpovědět. Vážím si jich. I těch kritických, aby bylo jasno :).
Za nějaké překlepy, pokud najdete - nebo chyby - se omlouvám. Upozornit na ně by nebylo špatné :).
Malfoy manor vždy působilo chladným a nepřívětivým dojmem.
Ať už tady Malfovi bydleli po staletí a generace, sídlo se nikterak nezměnilo.
Už odmalička na Draca shlíželi předci z obrazů s výrazem, který nikdy nevěstil nic dobrého.
Jeho pradědeček s plnovousem a upravenými licousy v jasně plavé barvě, který zemřel, když mu bylo čerstvých sedmačtyřicet let, si Draca při každé příležitosti prohlížel jako zloděje, který přišel rodinu připravit o majetek.
Občas svraštil husté obočí a ostře mu nakázal, ať si upraví kravatu nebo uhladí vlasy, aby se nemusel stydět za to, že je jeho předkem.
Už tak ale poznal, že se něčím liší.
Draca tyto prostory nikdy dříve tak netísnily jako teď.
Celá tato vila byla najednou jako sídlo hrůzy a úzkosti.
Dům byl sice obrovský, ale prázdný.
Byl v něm téměř sám. Jediná živá bytost, která se zde ještě nachomýtla, byla stará skřítka, kterou si Lucius najal po Dobbyho odchodu a párek zvědavých očí jeho předků.
Více než kdy dřív na něj pradědeček z obrazu hleděl nevraživě. Draco cítil, že chce něco poznamenat, ale zřejmě mu Malfoyovská pýcha bránila v tom, aby se k něčemu takovému jako je rada snížil.
Věděl, že je Draco jeho posledním potomkem a že by měl udržet čest jejich rodu, nicméně necítil povinnost se ho ptát, zajímat se o to, co ho tíží. Malfoyové byli přeci vždy sami o sobě dost silní na to, aby se vypořádali s jakýmikoliv problémy a jestli je Draco z jeho krve, nebude žádný slaboch. Nesmí být.
Přesto mladík seděl v křesle v přijímacím salónku u krbu, hleděl zaraženě do plápolajícího ohně, v ruce držel sklenici naplněnou jantarovou tekutinou a už aspoň potřetí za poslední hodinu odevzdaně vzdychl.
Potter! Idiot!
Nechtěl se ptát, co se stalo. Nechtěl to vědět. Pro něj byl důležitý fakt, že se to vůbec stalo a tím pádem se všechny jeho plány zbořily jako domeček z karet.
Vůbec se nepozastavoval nad pocity Pottera. Teď už mu do nich nic nebylo.
Koneckonců za to celé mohl hlavně on. Kdo ví, co prováděl, že to opět všechno zkazil. Ještě před nedávnem ho ubezpečoval o tom, že se nezmění. Že už zůstane ženou. Že Snape není schopný najít lék.
Udělal to snad naschvál? Byla to náhoda?
Ne, on to přece vědět nechtěl!
Ale něco uvnitř jeho srdce mu říkalo, že tohle všechno nejde tak snadno přejít.
Ani jednou nezauvažoval nad tím, že by se k němu vrátil, aby si promluvili, nebo že by dokonce přemýšlel o tom, že by to s ním zkusil jako partner.
On rozhodně nebyl na chlapy a jen představa, že by se některým nechal svést, mu přišla značně odporná.
Harry… Byl teď chlap.
Už ne Harry. Zase je to Potter. Jako dřív. Arcirival na kůži a na kost.
Blbeček Potty, který zkazí, co může.
Ty jeho oči…
Vzpomněl si, jak na něj Potter hleděl s tím psím výrazem, který tiše prosil o prominutí a možná i o trochu porozumění.
Copak byl Draco Brumbál, aby měl porozumění pro každou Potterovu pitomost? Nikdy nebyl žádný samaritán, žádný chlebodárce a už vůbec neměl pochopení pro idioty, kteří vždycky museli všechno jako naschvál zkazit zrovna v tom nejlepším.
Ptal se sám sebe, co ho vlastně štve nejvíc.
Jestli fakt, že přišel o vcelku líbivou budoucnost po boku přitažlivé ženy, kterou měl docela rád, nebo fakt, že Harry nedodržela… Nedodržel slovo.
Že z něj udělal pitomce. Pošramotil jeho ego.
Zpronevěřil jeho city, pokud kdy nějaké měl.
`Dokáže tento exces změnit celý můj pohled na náš vztah?´
Zarazil se.
`Jaký vztah!´
Jistěže dokáže! On s mužskými nespí, promerlina!
Opět vzdychl a přivřel oči.
Musel si to přiznat.
On mu ublížil. Jako se to už dlouhá léta nikomu nepovedlo.
Vlil do sebe celou sklenici naráz a popošel si ke karafě s bourbonem dolít dalších pár decilitrů. Nebude přece troškařit.
Ať už chtěl nebo ne, tato noc ho neměla v plánu nechat jít v klidu spát. Vypadalo to ještě na dlouhé hodiny přemýšlení a rekapitulací jeho života.
Zatracený Potter! Takhle to zkazit.
Ve skutečnosti to mohl být docela fajn život.
Měl ho vlastně i rád. Možná…
Ale to už bylo přeci jedno.
Pradědeček Malfoy si ve zlatavém rámu odkašlal.
„Co chceš?!“ ozval se otráveně podnapilý Draco.
„Trochu úcty ke svému předkovi, mladíku!“ zpražil ho drsným hlasem obraz.
„Nehraj si tady na nějakou úctu. Nikdy si mě neměl rád, stejně jako já jsem neměl nikdy rád tebe, akorát si jen všechny sekýroval. Nejen mě, ale i matku! Nikdy pro tebe nebylo nic dobré!“ dodal si kuráže mladík a všechnu svou frustraci ventiloval tímto způsobem.
Obočí staršího Malfoye se svraštilo do hustého strniště, které by mu záviděl i samotný Brežněv, „Je vidět, že tě neuměla ani vychovat. Jsi ostudou celého rodu. Stydím se za to, že někdo jako ty nosí tak noblesní jméno Malfoyů. Ale něco ti řeknu, ty nevychovaný spratku, jednou jsi Malfoy a měl by ses tak chovat! Pokud máš problémy, měl bys je řešit a nesedět tady, litovat se a opíjet se do němoty!“
„Já nemám žádné problémy! Všechno je v naprostém pořádku!“
„A proto tu vzdycháš jako stádo uřícených koní!“ popíchnul ho muž.
„Zrovna ty mi máš do toho co kecat, zatraceně. Jsi jen kus plátna, tak už zmlkni, starý morousi!“ ohnal se slovy dotčeně Draco.
„Jsi slaboch. Celý po matce, nedivím se, že jsi sám!“ oplatil mu to praděd a zdvihl bradu.
„Zmlkni!“ napřáhl se Draco se sklenicí, kterou stále držel v ruce a i s jejím obsahem ji celou vrhl na obraz, kde se roztříštila do všech stran, zatímco jantarová tekutina se rozlila po malbě.
Nečekal na žádnou reakci svého předka, otočil se na patách a jako stará fúrie si to šinul po schodech nahoru do své ložnice. Hlavně co nejdál od těch pitomých keců…
Pitomých trefných keců…
`Proč musí mít zatraceně ten plesnivý dědek pravdu!´
Muž v obraze natočil hlavu na bok a zatvářil se navýsost spokojeně. „Jak jsem říkal. Má problém!“
***
Pod klenbou řas se míhaly stíny, jak se oční víčka netrpělivě třepotala.
Bolest vepsaná ve strhané tváři člověka, který toho zažil až příliš na svůj krátký život, by byla v ten moment pro nezaujatého přihlížejícího do očí bijící.
Byla čirá jako křišťál, z něhož se dělaly věštecké koule.
Byla ostrá jako Nebelvírův meč, kterým Harry zabil Baziliška.
Byla silná jako vichřice v zimních měsících.
Remus Lupin seděl opuštěný v bytě, který kdysi býval hnízdečkem lásky a zpětně si vybavoval rozhovor, který mezi ním a jeho ex-přítelem proběhl před pár dny.
Dodával si odvahy několik hodin, neboť věděl, čemu bude čelit a že jeho protivník byl na úrovni.
Pořád dokola si přehrával různé argumenty, kterými by mohl svého přítele oblomit. Avšak znal Severuse až příliš dobře a znal jeho hrdost, jeho neoblomnost a zatvrzelost.
Neuměl prohrávat a hlavně si neuměl nikdy přiznat chybu.
A to Remus moc dobře věděl.
„Severusi, musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde!“ vstoupil jeden večer hnědovlasý muž do pracovny svého milence.
Kamenná tvář se otočila směrem k příchozímu.
„Mluvíš mi z duše, Lupine!“ Severus zanechal všeho psaní a afektovaně odhodil brk stranou, nedbaje, že tím rozlil inkoust, který stékal ze stolu na nazelenalý koberec. „Kde jsi k čertu včera byl!“ v mysli se mu vybavila vzpomínka na vlastní ukojování potřeb ve sprše, což způsobilo, že mírně zčervenal.
Ale možná za to mohl i ten vztek, který mu proudil v žilách.
Tento dotaz Rema poněkud vykolejil. Nečekal, že by ten ofenzivní hned od začátku byl Severus. A už vůbec nečekal, že se bude ptát zrovna na něco takového. Severus nebyl pryč? A copak si všiml, že Remus nebyl doma?
Že by padaly meteority, bylo zemětřesení nebo Voldemort vstal z mrtvých a Remus si toho nevšiml?
A kde vzal to právo mu spílat zrovna do takových věcí? Vždyť to byl zrovna on, kdo ho vyhnal do náruče ulic. Už neměl chuť se litovat doma sám a hledět do prázdných zdí, zatímco Severus si někde užíval slávy.
Jeho tvář jasně dávala znát rozlícení, ale nebyl by to Remus Lupin, aby se na poslední chvíli nedokázal uklidnit, „Ty máš tu odvahu a trpělivost na to, abys mi nadával, proč nejsem doma? Zrovna já?“ prásknul rukama a na chvilku nevěřícně kroutil tiše hlavou.
„Co kdyby ses někdy podíval kolem sebe a zametl si před vlastním prahem! Možná by jsi zjistil, že já jsem tady pro tebe vždycky byl, ale to tys byl ten, kdo tady nebyl!“ pokračoval dál, ale tentokrát se v jeho hlase rojila počínající zlost smíšená se smutkem.
„Co to povídáš za nesmysly! Já jsem tady byl vždycky!“
Litý hlas už se ani nesnažil krotit. „Pro všechny ostatní. Pro výzkumy, pro vědu, pro akademii věd, pro své kolegy, pro všechny ostatní. Jen ne pro mě!“
I klidnému vlkodlakovi praskly nervy.
Tohle bylo poprvé v životě, kdy Severus slyšel Remuse zvýšit tak razantně hlas.
Rozléhal se přes celý byt a obsah jeho houževnatosti se dostával až do jeho bubínků s takovou silou, že sám sotva dokázal oponovat. „Možná jsi tady byl fyzicky, ale nikdy tady s tebou nebylo tvé srdce, tvé pochopení, tvá duše. Změnil ses. A já už nevím, jestli to dokážu dál snášet.“
Severus si teprve po chvilce uvědomil konečný obsah jeho slov. „Takže co tím chceš vlastně říct. Že jsme skončili?“ odsunul se ze židle, postavil na nohy a z očí do očí čelil výzvě vlkodlaka.
Remus si založil ruce na prsou, aby dal najevo svou neústupnost. „Pokud nechceš nic změnit, pak to nemá smysl.“
„Nevím, proč bych měl něco měnit. Všechno bylo doposud v pořádku a nemám si na co stěžovat,“ zatvářil se Snape nadmíru spokojeně a začal očima barvy obsidiánu propalovat ty Lupinovy.
„Ano, to je to nejdůležitější, Severusi, viď? Hlavně, že ty si nemáš na co stěžovat. Tak pro tvou informaci, stěžuji si já! Už toho mám akorát tak dost. Přehlížíš mě. Práce je pro tebe důležitější. Když jdeme někam spolu, necháš mě tam stát samotného a ignoruješ mé potřeby. Pro svůj úspěch nevidíš, že někomu ubližuješ.“
„Tak v tom je celý ten háček, Lupine? Závidíš mi můj úspěch? V tom to je? Nedokážeš snést, že je někdo lepší než ty?“
Trvalo krátké vteřiny, než se Remus odhodlal a jeho dlaň se s pořádnou silou setkala s obličejem profesora lektvarů nedávno oceněného Flamelovou cenou.
„Tak tohle zřejmě chápu správně jako konečné vale. Tak se tu tedy nadále užírej v osamění a nedoceněn, Lupine,“ procedil skrze úzké rty nebezpečně lektvarista a jal se balit si nějaké věci.
Načež se sebral a se slovy: „Pro zbytek věcí se vrátím jindy,“ se přesunul k hlavním dveřím.
„Jsi vážně ubožák!“ zachraptěl ublíženě Remus a nakonec za ním práskl dveřmi.
Poslední jiskřička naděje pohasla a s ní pohasla i touha po hlubším citu, která se v Removi před časem usídlila.
Raději chtěl být sám, než aby zažíval nadále taková muka.
Chtělo se mu ulevit si a nechat slzy poklidně stékat po tvářích, ale najednou jako by už žádné neměl. Oči ho pálily, jak stále hleděl na zavřené dveře, jimiž právě odešel muž, kterého z celého srdce miloval, ale nebyly schopny už dál ronit slzy.
Možná, že tu poslední, která měla patřit Severusovi, už dávno prolil.
Ať už tady Malfovi bydleli po staletí a generace, sídlo se nikterak nezměnilo.
Už odmalička na Draca shlíželi předci z obrazů s výrazem, který nikdy nevěstil nic dobrého.
Jeho pradědeček s plnovousem a upravenými licousy v jasně plavé barvě, který zemřel, když mu bylo čerstvých sedmačtyřicet let, si Draca při každé příležitosti prohlížel jako zloděje, který přišel rodinu připravit o majetek.
Občas svraštil husté obočí a ostře mu nakázal, ať si upraví kravatu nebo uhladí vlasy, aby se nemusel stydět za to, že je jeho předkem.
Už tak ale poznal, že se něčím liší.
Draca tyto prostory nikdy dříve tak netísnily jako teď.
Celá tato vila byla najednou jako sídlo hrůzy a úzkosti.
Dům byl sice obrovský, ale prázdný.
Byl v něm téměř sám. Jediná živá bytost, která se zde ještě nachomýtla, byla stará skřítka, kterou si Lucius najal po Dobbyho odchodu a párek zvědavých očí jeho předků.
Více než kdy dřív na něj pradědeček z obrazu hleděl nevraživě. Draco cítil, že chce něco poznamenat, ale zřejmě mu Malfoyovská pýcha bránila v tom, aby se k něčemu takovému jako je rada snížil.
Věděl, že je Draco jeho posledním potomkem a že by měl udržet čest jejich rodu, nicméně necítil povinnost se ho ptát, zajímat se o to, co ho tíží. Malfoyové byli přeci vždy sami o sobě dost silní na to, aby se vypořádali s jakýmikoliv problémy a jestli je Draco z jeho krve, nebude žádný slaboch. Nesmí být.
Přesto mladík seděl v křesle v přijímacím salónku u krbu, hleděl zaraženě do plápolajícího ohně, v ruce držel sklenici naplněnou jantarovou tekutinou a už aspoň potřetí za poslední hodinu odevzdaně vzdychl.
Potter! Idiot!
Nechtěl se ptát, co se stalo. Nechtěl to vědět. Pro něj byl důležitý fakt, že se to vůbec stalo a tím pádem se všechny jeho plány zbořily jako domeček z karet.
Vůbec se nepozastavoval nad pocity Pottera. Teď už mu do nich nic nebylo.
Koneckonců za to celé mohl hlavně on. Kdo ví, co prováděl, že to opět všechno zkazil. Ještě před nedávnem ho ubezpečoval o tom, že se nezmění. Že už zůstane ženou. Že Snape není schopný najít lék.
Udělal to snad naschvál? Byla to náhoda?
Ne, on to přece vědět nechtěl!
Ale něco uvnitř jeho srdce mu říkalo, že tohle všechno nejde tak snadno přejít.
Ani jednou nezauvažoval nad tím, že by se k němu vrátil, aby si promluvili, nebo že by dokonce přemýšlel o tom, že by to s ním zkusil jako partner.
On rozhodně nebyl na chlapy a jen představa, že by se některým nechal svést, mu přišla značně odporná.
Harry… Byl teď chlap.
Už ne Harry. Zase je to Potter. Jako dřív. Arcirival na kůži a na kost.
Blbeček Potty, který zkazí, co může.
Ty jeho oči…
Vzpomněl si, jak na něj Potter hleděl s tím psím výrazem, který tiše prosil o prominutí a možná i o trochu porozumění.
Copak byl Draco Brumbál, aby měl porozumění pro každou Potterovu pitomost? Nikdy nebyl žádný samaritán, žádný chlebodárce a už vůbec neměl pochopení pro idioty, kteří vždycky museli všechno jako naschvál zkazit zrovna v tom nejlepším.
Ptal se sám sebe, co ho vlastně štve nejvíc.
Jestli fakt, že přišel o vcelku líbivou budoucnost po boku přitažlivé ženy, kterou měl docela rád, nebo fakt, že Harry nedodržela… Nedodržel slovo.
Že z něj udělal pitomce. Pošramotil jeho ego.
Zpronevěřil jeho city, pokud kdy nějaké měl.
`Dokáže tento exces změnit celý můj pohled na náš vztah?´
Zarazil se.
`Jaký vztah!´
Jistěže dokáže! On s mužskými nespí, promerlina!
Opět vzdychl a přivřel oči.
Musel si to přiznat.
On mu ublížil. Jako se to už dlouhá léta nikomu nepovedlo.
Vlil do sebe celou sklenici naráz a popošel si ke karafě s bourbonem dolít dalších pár decilitrů. Nebude přece troškařit.
Ať už chtěl nebo ne, tato noc ho neměla v plánu nechat jít v klidu spát. Vypadalo to ještě na dlouhé hodiny přemýšlení a rekapitulací jeho života.
Zatracený Potter! Takhle to zkazit.
Ve skutečnosti to mohl být docela fajn život.
Měl ho vlastně i rád. Možná…
Ale to už bylo přeci jedno.
Pradědeček Malfoy si ve zlatavém rámu odkašlal.
„Co chceš?!“ ozval se otráveně podnapilý Draco.
„Trochu úcty ke svému předkovi, mladíku!“ zpražil ho drsným hlasem obraz.
„Nehraj si tady na nějakou úctu. Nikdy si mě neměl rád, stejně jako já jsem neměl nikdy rád tebe, akorát si jen všechny sekýroval. Nejen mě, ale i matku! Nikdy pro tebe nebylo nic dobré!“ dodal si kuráže mladík a všechnu svou frustraci ventiloval tímto způsobem.
Obočí staršího Malfoye se svraštilo do hustého strniště, které by mu záviděl i samotný Brežněv, „Je vidět, že tě neuměla ani vychovat. Jsi ostudou celého rodu. Stydím se za to, že někdo jako ty nosí tak noblesní jméno Malfoyů. Ale něco ti řeknu, ty nevychovaný spratku, jednou jsi Malfoy a měl by ses tak chovat! Pokud máš problémy, měl bys je řešit a nesedět tady, litovat se a opíjet se do němoty!“
„Já nemám žádné problémy! Všechno je v naprostém pořádku!“
„A proto tu vzdycháš jako stádo uřícených koní!“ popíchnul ho muž.
„Zrovna ty mi máš do toho co kecat, zatraceně. Jsi jen kus plátna, tak už zmlkni, starý morousi!“ ohnal se slovy dotčeně Draco.
„Jsi slaboch. Celý po matce, nedivím se, že jsi sám!“ oplatil mu to praděd a zdvihl bradu.
„Zmlkni!“ napřáhl se Draco se sklenicí, kterou stále držel v ruce a i s jejím obsahem ji celou vrhl na obraz, kde se roztříštila do všech stran, zatímco jantarová tekutina se rozlila po malbě.
Nečekal na žádnou reakci svého předka, otočil se na patách a jako stará fúrie si to šinul po schodech nahoru do své ložnice. Hlavně co nejdál od těch pitomých keců…
Pitomých trefných keců…
`Proč musí mít zatraceně ten plesnivý dědek pravdu!´
Muž v obraze natočil hlavu na bok a zatvářil se navýsost spokojeně. „Jak jsem říkal. Má problém!“
Pod klenbou řas se míhaly stíny, jak se oční víčka netrpělivě třepotala.
Bolest vepsaná ve strhané tváři člověka, který toho zažil až příliš na svůj krátký život, by byla v ten moment pro nezaujatého přihlížejícího do očí bijící.
Byla čirá jako křišťál, z něhož se dělaly věštecké koule.
Byla ostrá jako Nebelvírův meč, kterým Harry zabil Baziliška.
Byla silná jako vichřice v zimních měsících.
Remus Lupin seděl opuštěný v bytě, který kdysi býval hnízdečkem lásky a zpětně si vybavoval rozhovor, který mezi ním a jeho ex-přítelem proběhl před pár dny.
Dodával si odvahy několik hodin, neboť věděl, čemu bude čelit a že jeho protivník byl na úrovni.
Pořád dokola si přehrával různé argumenty, kterými by mohl svého přítele oblomit. Avšak znal Severuse až příliš dobře a znal jeho hrdost, jeho neoblomnost a zatvrzelost.
Neuměl prohrávat a hlavně si neuměl nikdy přiznat chybu.
A to Remus moc dobře věděl.
„Severusi, musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde!“ vstoupil jeden večer hnědovlasý muž do pracovny svého milence.
Kamenná tvář se otočila směrem k příchozímu.
„Mluvíš mi z duše, Lupine!“ Severus zanechal všeho psaní a afektovaně odhodil brk stranou, nedbaje, že tím rozlil inkoust, který stékal ze stolu na nazelenalý koberec. „Kde jsi k čertu včera byl!“ v mysli se mu vybavila vzpomínka na vlastní ukojování potřeb ve sprše, což způsobilo, že mírně zčervenal.
Ale možná za to mohl i ten vztek, který mu proudil v žilách.
Tento dotaz Rema poněkud vykolejil. Nečekal, že by ten ofenzivní hned od začátku byl Severus. A už vůbec nečekal, že se bude ptát zrovna na něco takového. Severus nebyl pryč? A copak si všiml, že Remus nebyl doma?
Že by padaly meteority, bylo zemětřesení nebo Voldemort vstal z mrtvých a Remus si toho nevšiml?
A kde vzal to právo mu spílat zrovna do takových věcí? Vždyť to byl zrovna on, kdo ho vyhnal do náruče ulic. Už neměl chuť se litovat doma sám a hledět do prázdných zdí, zatímco Severus si někde užíval slávy.
Jeho tvář jasně dávala znát rozlícení, ale nebyl by to Remus Lupin, aby se na poslední chvíli nedokázal uklidnit, „Ty máš tu odvahu a trpělivost na to, abys mi nadával, proč nejsem doma? Zrovna já?“ prásknul rukama a na chvilku nevěřícně kroutil tiše hlavou.
„Co kdyby ses někdy podíval kolem sebe a zametl si před vlastním prahem! Možná by jsi zjistil, že já jsem tady pro tebe vždycky byl, ale to tys byl ten, kdo tady nebyl!“ pokračoval dál, ale tentokrát se v jeho hlase rojila počínající zlost smíšená se smutkem.
„Co to povídáš za nesmysly! Já jsem tady byl vždycky!“
Litý hlas už se ani nesnažil krotit. „Pro všechny ostatní. Pro výzkumy, pro vědu, pro akademii věd, pro své kolegy, pro všechny ostatní. Jen ne pro mě!“
I klidnému vlkodlakovi praskly nervy.
Tohle bylo poprvé v životě, kdy Severus slyšel Remuse zvýšit tak razantně hlas.
Rozléhal se přes celý byt a obsah jeho houževnatosti se dostával až do jeho bubínků s takovou silou, že sám sotva dokázal oponovat. „Možná jsi tady byl fyzicky, ale nikdy tady s tebou nebylo tvé srdce, tvé pochopení, tvá duše. Změnil ses. A já už nevím, jestli to dokážu dál snášet.“
Severus si teprve po chvilce uvědomil konečný obsah jeho slov. „Takže co tím chceš vlastně říct. Že jsme skončili?“ odsunul se ze židle, postavil na nohy a z očí do očí čelil výzvě vlkodlaka.
Remus si založil ruce na prsou, aby dal najevo svou neústupnost. „Pokud nechceš nic změnit, pak to nemá smysl.“
„Nevím, proč bych měl něco měnit. Všechno bylo doposud v pořádku a nemám si na co stěžovat,“ zatvářil se Snape nadmíru spokojeně a začal očima barvy obsidiánu propalovat ty Lupinovy.
„Ano, to je to nejdůležitější, Severusi, viď? Hlavně, že ty si nemáš na co stěžovat. Tak pro tvou informaci, stěžuji si já! Už toho mám akorát tak dost. Přehlížíš mě. Práce je pro tebe důležitější. Když jdeme někam spolu, necháš mě tam stát samotného a ignoruješ mé potřeby. Pro svůj úspěch nevidíš, že někomu ubližuješ.“
„Tak v tom je celý ten háček, Lupine? Závidíš mi můj úspěch? V tom to je? Nedokážeš snést, že je někdo lepší než ty?“
Trvalo krátké vteřiny, než se Remus odhodlal a jeho dlaň se s pořádnou silou setkala s obličejem profesora lektvarů nedávno oceněného Flamelovou cenou.
„Tak tohle zřejmě chápu správně jako konečné vale. Tak se tu tedy nadále užírej v osamění a nedoceněn, Lupine,“ procedil skrze úzké rty nebezpečně lektvarista a jal se balit si nějaké věci.
Načež se sebral a se slovy: „Pro zbytek věcí se vrátím jindy,“ se přesunul k hlavním dveřím.
„Jsi vážně ubožák!“ zachraptěl ublíženě Remus a nakonec za ním práskl dveřmi.
Poslední jiskřička naděje pohasla a s ní pohasla i touha po hlubším citu, která se v Removi před časem usídlila.
Raději chtěl být sám, než aby zažíval nadále taková muka.
Chtělo se mu ulevit si a nechat slzy poklidně stékat po tvářích, ale najednou jako by už žádné neměl. Oči ho pálily, jak stále hleděl na zavřené dveře, jimiž právě odešel muž, kterého z celého srdce miloval, ale nebyly schopny už dál ronit slzy.
Možná, že tu poslední, která měla patřit Severusovi, už dávno prolil.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 102x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.