08 Aug 2010 | Blanch |
Tohle je poprvé, co se mi do textu nehodila žádná číslice :D
Takže kapitola se jmenuje tak, jak se jmenuje - jak originální *ironík*
No... tak..další zápletečky se nám prodraly na povrch, snad je oceníte.
Všimla jsem si, že se mnohým zamlouvá, že je z Harryho zase chlap a čeká nějakou tu melu... No, nebyla bych to já, abych těm dvěma něco neudělala, ne? :D
A/N: Nenašla by se nějaká dobrá duše, která by mi provedla beta-read Pretty woman?
Vím, že v ní mám plno překlepů a sem tam přehlédnu i nějakou tu chybu nebo občas zapomenu i na nějakou faktickou chybu, bylo by fajn, kdyby mě na to někdo upozornil a opravil mi to. Znáte to - sami sobě beťákem - to je na prd, velebnosti.
Vím, že tohle je velký závazek, protože povídka je to opravdu dlouhá, ale kdyby se někdo takový našel(klidně i víc lidí), bylo by to skvělé.
Takže kapitola se jmenuje tak, jak se jmenuje - jak originální *ironík*
No... tak..další zápletečky se nám prodraly na povrch, snad je oceníte.
Všimla jsem si, že se mnohým zamlouvá, že je z Harryho zase chlap a čeká nějakou tu melu... No, nebyla bych to já, abych těm dvěma něco neudělala, ne? :D
A/N: Nenašla by se nějaká dobrá duše, která by mi provedla beta-read Pretty woman?
Vím, že v ní mám plno překlepů a sem tam přehlédnu i nějakou tu chybu nebo občas zapomenu i na nějakou faktickou chybu, bylo by fajn, kdyby mě na to někdo upozornil a opravil mi to. Znáte to - sami sobě beťákem - to je na prd, velebnosti.
Vím, že tohle je velký závazek, protože povídka je to opravdu dlouhá, ale kdyby se někdo takový našel(klidně i víc lidí), bylo by to skvělé.
Když následující den Kingsley Pastorek ve své kanceláři spatřil Harryho Pottera, nevěřil vlastním očím.
Mladík před ním stál s výrazem ve tváři, který jasně dával najevo, že tuhle změnu neplánoval.
Jakmile mu vylíčil, co se stalo, chvíli na sebe mlčky hleděli a přeměřovali si jeden druhého. Harry na Pastorka hleděl s lítostí a utrpením v očích, zatímco Pastorek na něj hleděl odevzdaně s pocitem, že malému dítěti by bylo jednodušší vysvětlit, že nemá něco dělat.
Pak soucitně nadhodil. „Harry?“
„Pohnojil jsem to,“ klesl zničeně na židli před Pastorkovým stolem, aniž by čekal na výzvu. „Všechno…“
„Harry…“ Pastorek viděl, jak jej to vnitřně užírá a věděl, že nemá cenu se do těch čerstvých ran více nořit. Harry tímto potrestal sám sebe a největším trestem pro něj byl fakt – stejně jako při první přeměně – že už je to definitivní. Tedy vypadal, že s nynější situací není nikterak spokojen.
„Už podruhé jsem neuposlechl vaší rady.“
„Zase…“ zakroutil hlavou muž s temnou pletí a vložil si obličej do dlaní.
Promnul si obličej.
Někdy mu tento dospělý muž opravdu přišel jako puberťák, který dělá věci jen proto, aby vzdoroval. Ale u něj věděl, že to není touha po vzdoru, nýbrž že jádro pudla je právě v tom, že jeho srdce překypuje láskou a chutí pomáhat.
Ale ani tak svému kmotrovi nepomohl, že?
Proč nedokázal pro jednou věřit jemu a nenechal to na něm?
Harry byl odjakživa hodně nerozvážný a spontánní a často si tím jen přitěžoval, protože nedokázal odhadnout situaci.
Pastorek si naivně myslel, že za ta léta praxe, co byl bystrozorem, se už naučil, kdy je lepší počkat a kdy ne.
Evidentně se mýlil.
Chápal jeho pohnutky, nicméně právě proto měl být Harry trpělivý. Nikdy není nic zadarmo a bylo dokázáno, že více hlav více ví.
Jeho haló akce na záchranu kmotra už mu začínaly mírně zvedat tlak.
Dal si načas, než se plně uklidnil a pokračoval. „Už bych si měl začít zvykat na to, že udílet rady zrovna tobě přichází poněkud vniveč. Alespoň máš zpátky svou podobu a identitu. Nesmíme to brát tak zoufale…“
Smutný pohled smaragdových očí však říkal něco jiného. Jejich majitel vzdychl. „Nerozumíte tomu. Já už nechci být Harry Potter. Mně to tak vyhovovalo.“
„Já to chápu. Ví to už někdo další?“
„Ne. Ale nemám odvahu to říct Dracovi. My dva…“
„Vím, že jste se měli brát, na to nezapomínám,“ podotknul ministr a odstrčil stranou nějaké papíry, aby se lokty mohl opřít o stůl. „Je mi jasné, že to mění celou situaci!“
„Netuším, co mám dělat. Podělala… Totiž podělal jsem to. Zničil jsem si život. Zničil jsem ho nám oběma. Draco o mě takhle už nebude stát.“
„Víš co, vezmi si pár dní volna. Stejně teď pro vás nemám žádný případ. Kdybych tě zde nutně potřeboval, pošlu ti sovu. Vezmi si volno a všechno si v klidu promysli.“
Párkrát ho poplácal po rameni a snažil se ho uklidnit, přestože v něm samotném to trochu vřelo. Stejně se to míjelo účinkem a nebylo na tom nic překvapivého.
Harry tím v zásadě uškodil jen sobě, nikomu jinému. Vypadalo to, že protentokrát si ani neodnesl žádné vážnější zranění, než jak tomu bylo minule.
Nakonec se Harry zvedl ze židle, když v tom ho za ruku uchopil Kingsley. „A neměj obavy. Láska nespočívá jen ve fyzické přitažlivosti. Možná tě mladý Malfoy mile překvapí.“
„O tom silně pochybuji,“ sklopil mladík s havraními vlasy oči k zemi.
Pak vyšel rovnou ke dveřím. Ještě, než za sebou zabouchnul, otočil se na muže za stolem, „Pane ministře…“
Oslovený zdvihl hlavu.
„Díky…“ procedil smutně Harry.
„Za co?“ optal se Kingsley, zatímco se mračil.
„Že se na mě nezlobíte…“
„Co mám s tebou dělat, Harry,“ chápavě se usmál. Ale jeho mysl říkala něco jiného.
Kdyby to zformulovala do slov, řekla by něco jako: `Zasloužil by sis čtyřicet šest na prdel!´
***
Harry si sice vzal volno, jak mu bylo doporučeno, ale ne přesně tak, jak si Kingsley představoval.
Ráno co ráno se vracel do své kancelář na odboru záhad.
Ráno co ráno se tajně vloupával k oblouku a dotýkal se ho na různých místech, poněvadž doufal, že ho zase přemění nazpět.
Ovšem snaha se míjela účinkem.
Jako by ten oblouk fungoval jen tehdy. Jako by záměrně nereagoval na nynější Harryho podněty.
Byl to osud?
Nějaká vyšší moc?
Někdo tomu tak chtěl?
Někdo za obloukem?
Jakou vlastně oblouk měl doopravdy sílu? Dodnes to nikdo neprobádal a nezjistil. Nikdo na tomto patře ani mimo něj nikdy nevypátral, co je jeho obsahem, proč tady vlastně je. A když se o to někdo pokusil, ničeho nedosáhl.
A Harry byl první v historii, komu se stalo něco tak významného jako je změna pohlaví.
Věděl, že minstr najal pár svých lidí, aby se oblouku začali okrajově věnovat právě kvůli změně, která se s Harrym udala, ale prozatím tomu ještě stále nevěnovali tolik pozornosti.
A proto se bývalý Nebelvír tolik snažil dozvědět aspoň něco.
Proč oblouk přestal fungovat?
Proč z něj tehdy udělal ženu a teď muže? A proč ho nepromění znovu?
Měl to na svědomí fakt, že zde chodil cíleně?
Co tehdy hrálo hlavní roli, když se oblouk rozhodl změnit jeho DNA?
Krev? Když se praštil, vždycky krvácel, nebylo tomu tak?
Ale háček byl v tom, že to nebyla příčina, nýbrž důsledek. Krev spustil až právě onen pád, který pro změnu zase vyvolal oblouk.
Ale za zkoušku to přece stálo…
Když už páté ráno Harry stál před obloukem, byl připraven na vše a v levé ruce držel napřaženou hůlku…
Pokud to ani dnes už nemělo vyjít, rozhodl se, že se snahou o přeměnu skončí. Představa toho, že bude muset čelit následkům své do nebe volající hlouposti, ho děsila při každém vstávání.
Koneckonců se měl zrovna dnes vrátit Draco domů.
Té konfrontace s ním se bál nejvíce.
V posledních dnech si přehrával veškeré možné scénáře, které by mezi nimi mohly proběhnout, ale k jeho smůle ani jeden nebyl pozitivní a neměl šťastný konec.
Zatnul zuby a jemně procedil: „Sectusempra…“ ale jen tak, aby sám sobě příliš neublížil.
Čekaje, co se bude dít, sledoval, jak se napříč jeho dlaní začala objevovat tenká krvavá řezná rána. Sykl.
Pak napřáhl ruku a celou krvavou plochou se dotknul kamenného oblouku a poté i závěsu v něm.
Postřehl, že šepotavé hlasy se zničehonic začaly být hlasitější. Překrývaly jeden druhý, až se po chvilce zdálo, že téměř křičí.
Pak náhle všechno ustalo.
Harry s divoce bušícím srdcem strnule stál a nadějí, že se něco významného stane.
Pět vteřin, deset, třicet, minutu, dvě minuty, pět minut…
Ale nic se nestalo.
Bezmocně padl na kolena a hlasitě zakřičel, „PROČ!“
Nic už nemělo cenu.
***
„Harry?“ tolik známý hlas Draca Malfoye se rozléhal halou.
Blonďák si zvesela kráčel po chodbě, jako by se mu přihodilo něco velmi pozitivního.
Za doprovodu pískotu uložil na zem zavazadlo s nějakými věcmi, a pak šel rovnou do kuchyně, očekávaje slavnostní večeři, kterou si v dopisech přímo vyžádal.
Když však do kuchyně dorazil, setkal se pouze s dřezem plným neumytého nádobí.
Nikde žádná pečeně nebo aspoň brambory. Žádný pudink nebo jakýkoliv jiný dezert.
Byl zvyklý, že ho Harry záměrně neposlouchala na slovo, což byla urážka cti Malfoye, ale nebyl zvyklý na to, že by byla až tak nelidská. V jádru doufal, že mu udělá aspoň palačinky nebo něco jednoduššího, protože o jejích citech si byl víc než jistý.
Těšil se na to, že po týdnu zase uvidí přívětivou tvář. Že ji obejme, políbí, společně povečeří a pak prožijí další z jejich vášnivých nocí.
Nechtěl malovat čerty na zeď, ale už teď se mu zdálo, že tady něco nehraje.
Harry nikdy nenechávala kuchyň neuklizenou.
„Harry?“ zavolal Draco znova, tentokrát mnohem hlasitěji.
Nedostávalo se mu však stále žádné odpovědi.
Když prohledal jejich komnaty, nezbývalo mu, než zkusit přijímací salónek.
Jak jinak.
Jakmile se postavil do širokých dveří a opřel se o zárubně dveří, spatřil chomáč černých vlasů, jak se neúspěšně schovává za opěradlem křesla.
Usmál se.
Bylo možné, že Harry usnula, a proto jej neslyšela. Mohl by ji překvapit tím, že ji zezadu obejme a políbí.
Když si však nakročil, aby tak učinil, křeslo se najednou obrátilo čelem k němu a on tak mohl spatřit tvář svého někdejšího soka.
Tutam byly dlouhé černé vlasy. Tutam byly ženské proporce a s nimi i jemnější vzezření.
Jediné, co se nezměnilo, byly ty oči.
S obrovskou provinilostí se na něj upíraly a prosily o odpuštění.
Ticho mezi sivým a nefritovým pohledem by se dalo krájet na obrovské kusy.
Jeden mladík si přeměřoval toho druhého, ale ani jeden neměl odvahu cokoliv říct.
Dracovi mimoděk klesla čelist a když už měl otevřená ústa, po chvíli zaklel.
„Salazare!“
Harry netušil, jak tohle prohlášení okomentovat. Čekal cokoliv – nadávky, řev, kletby, urážky, ale nic tak prostého a trefného.
„Řekni mi, že to, co vidím, není pravda. Že se mi to zdá. Že sním a ještě jsem se neprobudil,“ pronesl potichu blonďák a překřížil si ruce na hrudník, maje v obličeji vyzývající výraz.
„To bych lhal,“ opáčil zklamaně černovlasý mladík a vstal.
Draco se zhluboka nadechl, „V tom případě… Myslím, že už je načase, abych se odstěhoval.“
Harry zaskočený tak náhlou reakcí – ne, že by ji sám nečekal – neudržel své emoce pod pokličkou a zkřivil bolestivě rty. Oči mu podezřele zvlhly, ale stále se snažil nevyznít příliš hystericky.
Naprosto chápal Dracovo rozhodnutí.
„Draco…“
„Potřebuješ to vysvětlit? Nejsem buzna, Pottere. Jsi chlap a já prostě s mužskýma nešukám. Doufám, že jsem to vysvětlil dost srozumitelně.“
„Draco,“ oslovil ho znovu něžně Harry a přejel dlaní po jeho rameni…
Tohle prohlášení opravdu bolelo.
„Nesahej na mě!“ křikl tentokrát Draco a agresivně odhodil jeho dlaň ze svého ramena. „Odcházím,“ oznámil prostě a v tu ránu byl pryč.
A s ním i jeho věci.
Jejich minulost, jejich budoucnost, jejich city, jejich láska, vše, co dělalo z Harryho života to nejkrásnější.
Takže zase jako dřív – dva rivalové.
Potter a Malfoy.
Tohle byla jeho odpověď.
Harry si musel přiznat, že tento scénář ho opravdu nenapadl.
Pouze bolest uvnitř jeho srdce byla mnohem větší, než si dokázal představit.
Miloval ho.
Stejně silně jako předtím a nezáleželo na tom, zda je žena nebo muž.
Draco se nezměnil, to jen on.
Ta láska tam totiž byla vždycky.
Jen ne vždy měla možnost rozvíjet se a sílit.
A stejně tak – umřít.
***
Kingsley Pastorek ještě večer stále seděl za svým stolem a podepisoval nějaké důležité dokumenty, když se ho rozhodl navštívit nečekaný host.
Klika na dveřích se pohnula a do přítmí kanceláře vstoupila vysoká silueta.
„Přejete si?“ oslovil Pastorek hosta.
„Vy jste ministr kouzel?“ optal se hlas, který byl muži velmi povědomý.
„Ano, jsem…“
„U Merlinových vousů… Kingsley?!“
„Kdo jste?“ optal se zvědavě bývalý bystrozor a v moment, kdy příchozí přistoupil až k jeho stolu, se chytil šokovaně za hrudník.
„To není možné!“ zvolal jako nepříčetný.
„Tohle jsem chtěl říct já!“ zasmál se zvonivý hlas a pak ještě prohlásil, „Ty a ministr. U všech skřítků. Máti, podrž mě! To je teda gól!“
Mladík před ním stál s výrazem ve tváři, který jasně dával najevo, že tuhle změnu neplánoval.
Jakmile mu vylíčil, co se stalo, chvíli na sebe mlčky hleděli a přeměřovali si jeden druhého. Harry na Pastorka hleděl s lítostí a utrpením v očích, zatímco Pastorek na něj hleděl odevzdaně s pocitem, že malému dítěti by bylo jednodušší vysvětlit, že nemá něco dělat.
Pak soucitně nadhodil. „Harry?“
„Pohnojil jsem to,“ klesl zničeně na židli před Pastorkovým stolem, aniž by čekal na výzvu. „Všechno…“
„Harry…“ Pastorek viděl, jak jej to vnitřně užírá a věděl, že nemá cenu se do těch čerstvých ran více nořit. Harry tímto potrestal sám sebe a největším trestem pro něj byl fakt – stejně jako při první přeměně – že už je to definitivní. Tedy vypadal, že s nynější situací není nikterak spokojen.
„Už podruhé jsem neuposlechl vaší rady.“
„Zase…“ zakroutil hlavou muž s temnou pletí a vložil si obličej do dlaní.
Promnul si obličej.
Někdy mu tento dospělý muž opravdu přišel jako puberťák, který dělá věci jen proto, aby vzdoroval. Ale u něj věděl, že to není touha po vzdoru, nýbrž že jádro pudla je právě v tom, že jeho srdce překypuje láskou a chutí pomáhat.
Ale ani tak svému kmotrovi nepomohl, že?
Proč nedokázal pro jednou věřit jemu a nenechal to na něm?
Harry byl odjakživa hodně nerozvážný a spontánní a často si tím jen přitěžoval, protože nedokázal odhadnout situaci.
Pastorek si naivně myslel, že za ta léta praxe, co byl bystrozorem, se už naučil, kdy je lepší počkat a kdy ne.
Evidentně se mýlil.
Chápal jeho pohnutky, nicméně právě proto měl být Harry trpělivý. Nikdy není nic zadarmo a bylo dokázáno, že více hlav více ví.
Jeho haló akce na záchranu kmotra už mu začínaly mírně zvedat tlak.
Dal si načas, než se plně uklidnil a pokračoval. „Už bych si měl začít zvykat na to, že udílet rady zrovna tobě přichází poněkud vniveč. Alespoň máš zpátky svou podobu a identitu. Nesmíme to brát tak zoufale…“
Smutný pohled smaragdových očí však říkal něco jiného. Jejich majitel vzdychl. „Nerozumíte tomu. Já už nechci být Harry Potter. Mně to tak vyhovovalo.“
„Já to chápu. Ví to už někdo další?“
„Ne. Ale nemám odvahu to říct Dracovi. My dva…“
„Vím, že jste se měli brát, na to nezapomínám,“ podotknul ministr a odstrčil stranou nějaké papíry, aby se lokty mohl opřít o stůl. „Je mi jasné, že to mění celou situaci!“
„Netuším, co mám dělat. Podělala… Totiž podělal jsem to. Zničil jsem si život. Zničil jsem ho nám oběma. Draco o mě takhle už nebude stát.“
„Víš co, vezmi si pár dní volna. Stejně teď pro vás nemám žádný případ. Kdybych tě zde nutně potřeboval, pošlu ti sovu. Vezmi si volno a všechno si v klidu promysli.“
Párkrát ho poplácal po rameni a snažil se ho uklidnit, přestože v něm samotném to trochu vřelo. Stejně se to míjelo účinkem a nebylo na tom nic překvapivého.
Harry tím v zásadě uškodil jen sobě, nikomu jinému. Vypadalo to, že protentokrát si ani neodnesl žádné vážnější zranění, než jak tomu bylo minule.
Nakonec se Harry zvedl ze židle, když v tom ho za ruku uchopil Kingsley. „A neměj obavy. Láska nespočívá jen ve fyzické přitažlivosti. Možná tě mladý Malfoy mile překvapí.“
„O tom silně pochybuji,“ sklopil mladík s havraními vlasy oči k zemi.
Pak vyšel rovnou ke dveřím. Ještě, než za sebou zabouchnul, otočil se na muže za stolem, „Pane ministře…“
Oslovený zdvihl hlavu.
„Díky…“ procedil smutně Harry.
„Za co?“ optal se Kingsley, zatímco se mračil.
„Že se na mě nezlobíte…“
„Co mám s tebou dělat, Harry,“ chápavě se usmál. Ale jeho mysl říkala něco jiného.
Kdyby to zformulovala do slov, řekla by něco jako: `Zasloužil by sis čtyřicet šest na prdel!´
Harry si sice vzal volno, jak mu bylo doporučeno, ale ne přesně tak, jak si Kingsley představoval.
Ráno co ráno se vracel do své kancelář na odboru záhad.
Ráno co ráno se tajně vloupával k oblouku a dotýkal se ho na různých místech, poněvadž doufal, že ho zase přemění nazpět.
Ovšem snaha se míjela účinkem.
Jako by ten oblouk fungoval jen tehdy. Jako by záměrně nereagoval na nynější Harryho podněty.
Byl to osud?
Nějaká vyšší moc?
Někdo tomu tak chtěl?
Někdo za obloukem?
Jakou vlastně oblouk měl doopravdy sílu? Dodnes to nikdo neprobádal a nezjistil. Nikdo na tomto patře ani mimo něj nikdy nevypátral, co je jeho obsahem, proč tady vlastně je. A když se o to někdo pokusil, ničeho nedosáhl.
A Harry byl první v historii, komu se stalo něco tak významného jako je změna pohlaví.
Věděl, že minstr najal pár svých lidí, aby se oblouku začali okrajově věnovat právě kvůli změně, která se s Harrym udala, ale prozatím tomu ještě stále nevěnovali tolik pozornosti.
A proto se bývalý Nebelvír tolik snažil dozvědět aspoň něco.
Proč oblouk přestal fungovat?
Proč z něj tehdy udělal ženu a teď muže? A proč ho nepromění znovu?
Měl to na svědomí fakt, že zde chodil cíleně?
Co tehdy hrálo hlavní roli, když se oblouk rozhodl změnit jeho DNA?
Krev? Když se praštil, vždycky krvácel, nebylo tomu tak?
Ale háček byl v tom, že to nebyla příčina, nýbrž důsledek. Krev spustil až právě onen pád, který pro změnu zase vyvolal oblouk.
Ale za zkoušku to přece stálo…
Když už páté ráno Harry stál před obloukem, byl připraven na vše a v levé ruce držel napřaženou hůlku…
Pokud to ani dnes už nemělo vyjít, rozhodl se, že se snahou o přeměnu skončí. Představa toho, že bude muset čelit následkům své do nebe volající hlouposti, ho děsila při každém vstávání.
Koneckonců se měl zrovna dnes vrátit Draco domů.
Té konfrontace s ním se bál nejvíce.
V posledních dnech si přehrával veškeré možné scénáře, které by mezi nimi mohly proběhnout, ale k jeho smůle ani jeden nebyl pozitivní a neměl šťastný konec.
Zatnul zuby a jemně procedil: „Sectusempra…“ ale jen tak, aby sám sobě příliš neublížil.
Čekaje, co se bude dít, sledoval, jak se napříč jeho dlaní začala objevovat tenká krvavá řezná rána. Sykl.
Pak napřáhl ruku a celou krvavou plochou se dotknul kamenného oblouku a poté i závěsu v něm.
Postřehl, že šepotavé hlasy se zničehonic začaly být hlasitější. Překrývaly jeden druhý, až se po chvilce zdálo, že téměř křičí.
Pak náhle všechno ustalo.
Harry s divoce bušícím srdcem strnule stál a nadějí, že se něco významného stane.
Pět vteřin, deset, třicet, minutu, dvě minuty, pět minut…
Ale nic se nestalo.
Bezmocně padl na kolena a hlasitě zakřičel, „PROČ!“
Nic už nemělo cenu.
„Harry?“ tolik známý hlas Draca Malfoye se rozléhal halou.
Blonďák si zvesela kráčel po chodbě, jako by se mu přihodilo něco velmi pozitivního.
Za doprovodu pískotu uložil na zem zavazadlo s nějakými věcmi, a pak šel rovnou do kuchyně, očekávaje slavnostní večeři, kterou si v dopisech přímo vyžádal.
Když však do kuchyně dorazil, setkal se pouze s dřezem plným neumytého nádobí.
Nikde žádná pečeně nebo aspoň brambory. Žádný pudink nebo jakýkoliv jiný dezert.
Byl zvyklý, že ho Harry záměrně neposlouchala na slovo, což byla urážka cti Malfoye, ale nebyl zvyklý na to, že by byla až tak nelidská. V jádru doufal, že mu udělá aspoň palačinky nebo něco jednoduššího, protože o jejích citech si byl víc než jistý.
Těšil se na to, že po týdnu zase uvidí přívětivou tvář. Že ji obejme, políbí, společně povečeří a pak prožijí další z jejich vášnivých nocí.
Nechtěl malovat čerty na zeď, ale už teď se mu zdálo, že tady něco nehraje.
Harry nikdy nenechávala kuchyň neuklizenou.
„Harry?“ zavolal Draco znova, tentokrát mnohem hlasitěji.
Nedostávalo se mu však stále žádné odpovědi.
Když prohledal jejich komnaty, nezbývalo mu, než zkusit přijímací salónek.
Jak jinak.
Jakmile se postavil do širokých dveří a opřel se o zárubně dveří, spatřil chomáč černých vlasů, jak se neúspěšně schovává za opěradlem křesla.
Usmál se.
Bylo možné, že Harry usnula, a proto jej neslyšela. Mohl by ji překvapit tím, že ji zezadu obejme a políbí.
Když si však nakročil, aby tak učinil, křeslo se najednou obrátilo čelem k němu a on tak mohl spatřit tvář svého někdejšího soka.
Tutam byly dlouhé černé vlasy. Tutam byly ženské proporce a s nimi i jemnější vzezření.
Jediné, co se nezměnilo, byly ty oči.
S obrovskou provinilostí se na něj upíraly a prosily o odpuštění.
Ticho mezi sivým a nefritovým pohledem by se dalo krájet na obrovské kusy.
Jeden mladík si přeměřoval toho druhého, ale ani jeden neměl odvahu cokoliv říct.
Dracovi mimoděk klesla čelist a když už měl otevřená ústa, po chvíli zaklel.
„Salazare!“
Harry netušil, jak tohle prohlášení okomentovat. Čekal cokoliv – nadávky, řev, kletby, urážky, ale nic tak prostého a trefného.
„Řekni mi, že to, co vidím, není pravda. Že se mi to zdá. Že sním a ještě jsem se neprobudil,“ pronesl potichu blonďák a překřížil si ruce na hrudník, maje v obličeji vyzývající výraz.
„To bych lhal,“ opáčil zklamaně černovlasý mladík a vstal.
Draco se zhluboka nadechl, „V tom případě… Myslím, že už je načase, abych se odstěhoval.“
Harry zaskočený tak náhlou reakcí – ne, že by ji sám nečekal – neudržel své emoce pod pokličkou a zkřivil bolestivě rty. Oči mu podezřele zvlhly, ale stále se snažil nevyznít příliš hystericky.
Naprosto chápal Dracovo rozhodnutí.
„Draco…“
„Potřebuješ to vysvětlit? Nejsem buzna, Pottere. Jsi chlap a já prostě s mužskýma nešukám. Doufám, že jsem to vysvětlil dost srozumitelně.“
„Draco,“ oslovil ho znovu něžně Harry a přejel dlaní po jeho rameni…
Tohle prohlášení opravdu bolelo.
„Nesahej na mě!“ křikl tentokrát Draco a agresivně odhodil jeho dlaň ze svého ramena. „Odcházím,“ oznámil prostě a v tu ránu byl pryč.
A s ním i jeho věci.
Jejich minulost, jejich budoucnost, jejich city, jejich láska, vše, co dělalo z Harryho života to nejkrásnější.
Takže zase jako dřív – dva rivalové.
Potter a Malfoy.
Tohle byla jeho odpověď.
Harry si musel přiznat, že tento scénář ho opravdu nenapadl.
Pouze bolest uvnitř jeho srdce byla mnohem větší, než si dokázal představit.
Miloval ho.
Stejně silně jako předtím a nezáleželo na tom, zda je žena nebo muž.
Draco se nezměnil, to jen on.
Ta láska tam totiž byla vždycky.
Jen ne vždy měla možnost rozvíjet se a sílit.
A stejně tak – umřít.
Kingsley Pastorek ještě večer stále seděl za svým stolem a podepisoval nějaké důležité dokumenty, když se ho rozhodl navštívit nečekaný host.
Klika na dveřích se pohnula a do přítmí kanceláře vstoupila vysoká silueta.
„Přejete si?“ oslovil Pastorek hosta.
„Vy jste ministr kouzel?“ optal se hlas, který byl muži velmi povědomý.
„Ano, jsem…“
„U Merlinových vousů… Kingsley?!“
„Kdo jste?“ optal se zvědavě bývalý bystrozor a v moment, kdy příchozí přistoupil až k jeho stolu, se chytil šokovaně za hrudník.
„To není možné!“ zvolal jako nepříčetný.
„Tohle jsem chtěl říct já!“ zasmál se zvonivý hlas a pak ještě prohlásil, „Ty a ministr. U všech skřítků. Máti, podrž mě! To je teda gól!“
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 101x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.