05 Aug 2010 | Blanch |
Tak jsem v Praze, moje milá dítka :D
Vkládám vám slibovanou kapitolu, kterou jsem zde zapomněla.
Další dílek vložím zřejmě v neděli, abych udržela víkendový termín, ale zároveň to nebylo hned záhy po tomto díle, i když i tak to bude docela natěsno :).
Omlouvám se, systém mě zkrátka odmítal poslouchat a neuložil mi tento díl, což málem způsobilo, že jsem si vytrhala všechny vlasy.
Vkládám vám slibovanou kapitolu, kterou jsem zde zapomněla.
Další dílek vložím zřejmě v neděli, abych udržela víkendový termín, ale zároveň to nebylo hned záhy po tomto díle, i když i tak to bude docela natěsno :).
Omlouvám se, systém mě zkrátka odmítal poslouchat a neuložil mi tento díl, což málem způsobilo, že jsem si vytrhala všechny vlasy.
Sezení a nic nedělání za stolem na odboru záhad Harry nikdy neprospívalo.
Neměla ráda takový klid.
Dobu, kdy nebylo co dělat, jakmile dokončila všechno papírování. Kdy kolegové byli v terénu, jen ona neměla žádný případ. Nechodily jí žádné oběžníky ani depeše.
Draco, který s ní sdílel její kancelář na odboru záhad, byl zrovna v jiném patře odevzdat nějaké papíry a vzhledem k tomu, že se už půl hodiny nevracel, se tam zřejmě zdržel.
Harry ležela rozplácnutá na stole a přemýšlela, jak se do pauzy na oběd zabavit. Zbývalo jí nejméně čtyřicet pět minut.
Když ani po čtvrt hodině na nic nepřišla, zvedla se ze židle a rozhodla se trochu projít.
Bylo neuvěřitelné, že měla pro dnešek už v tak brzké době práci hotovou.
Co bude teprve dělat po zbytek dne?
Bylo teprve něco po jedenácté hodině. Čas se vlekl jako nikdy.
Po posledním dořešeném případu už se nenaskytlo nic tak náročného a poslední, co s Dracem řešili, bylo pár nenáročných krádeží zrovínka v jejich okrsku.
Případ se Stanem sice byl nebezpečný a byl místy i nechutný, ale byl plný adrenalinu a chuti dopátrat se konečně výsledku.
Byl to případ – řekněme – sen každého bystrozora. Samozřejmě když se opomene taková masivní ztráta na životech.
***
Chodby ministerstva byly jako obvykle tiché.
Zvláště v tomto odboru nebývalo zvykem, aby byly hlučné.
Nebyly zde žádné jiné kanceláře, byl tu jedinečný klid.
Smyšlená okna, která se s pravidelností řadila po celé délce zdí, způsobovala, že do chodeb vnikalo světlo, které prakticky neexistovalo.
Harry se dotkla studené zdi a jako by jí něco našeptávalo, že se má otočit.
Zprvu váhala, než si uvědomila, že ví, odkud ten šepot, který vždy slyšela pouze ona, vychází.
Nenápadně naklonila hlavu a nechal svůj zrak, aby spočinul na dveřích na konci chodby.
Kulatá klika jako by se záměrně blyštila mnohem více než běžně.
Harry otočila celou hlavu, aby se měla možnost na ten úkaz podívat zpříma.
Vážně to nebyl jen pouhopouhý klam.
Přísahala by, že to vypadalo, jako by ji vyloženě někdo vyzýval, aby se té kliky dotkla.
Znala tuhle neodbytnou touhu.
V minulosti na ni přece doplatila a nebylo to tak dávno. Sama o sobě byla teď chodícím důkazem, že není radno si s tamními silami zahrávat.
A druhou stranu… UŽ na to přece doplatila…
Ale co by jí ten prostor mohl tak udělat dnes? Horší už to přeci být nemohlo.
A Sirius – slíbila mu – aspoň v duchu – že se mu omluví. Že se vykašlala na jeho záchranu, že nenašla jiné východisko. Že už ho zřejmě nebude schopná nikdy zachránit. Tolik se mu chtěla omluvit, protože jí z toho bylo úzko a cítila se sobecky, pominula-li fakt, že se jí po něm nesmírně stýskalo.
Nehodlala to vzdát, ale teď nebylo zbytí.
Podpatky, i když nebyly nijak vysoké, s hlasitým klapáním začaly ťukat o vykachlíčkovanou podlahu.
Třpyt kulaté kliky vábil.
Prosil, zvolával, přemlouval…
Šepot za dveřmi byl čím dál hlasitější a zvučnější.
Jako by volal její jméno.
Harry…
Harry…
Prsty jemně přejely po leštěné mosazi.
Harryetin odraz sám o sobě vypadal jako výzva. Jako by její vlastní obraz v klice otvíral ústa a šeptal: „Vstup… Nemáš co ztratit!“
Ten pohled – tolik známý – vyvolal vzpomínky.
Kulatá místnost s několika dveřmi byla jako častokrát se opakující špatný sen.
Harry věděla, kam zamířit, přestože se jí skýtal pohled na několik dveří.
Věděla, co bude následovat, jakmile vstoupí, a tak si tolik známým kouzlem označila dveře a na nich se objevilo veliké a zářivé X, které dávalo znát, kudy vstoupila.
Známý pocit déjá vu obklopil všechny její smysly.
Nebylo to správné.
Nebo bylo?
Sirius si to přeci zasloužil. Stačilo by jen pár slov.
Nebylo tady žádné riziko. Už ne. Tím si přeci jen podstoupila minule.
Sama sebe nepřestala přesvědčovat o tom, že dnes vše bude jinak. Tentokrát se jen omluví a bude doufat, že její kmotr za závěrem ji pochopí. Že uslyší její omluvu.
A příslib, že se v budoucnu k jeho záchraně zase vrátí a něco vymyslí.
***
Jakmile Draco odevzdal složky a prohodil pár slov s několika svými předešlými spolupracovníky, zamířil zpět na své stanovisko.
Měl v plánu Harry pozvat na vydatný oběd a poté se s ní tajně vytratit někam do zakázaných míst, kde by si ukradl pár vzrušujících chvilek.
Když ale dorazil do jejich kanceláře, byla prázdná.
Zřejmě už ji nezastihl, a tak se vydal zase stejnou trajektorií, kterou přišel.
No, zdálo se, že mu před odjezdem tedy nezbývalo nic jiného, než zanechat své snoubence vzkaz.
Snad to pochopí.
***
Zelený zrak se upíral na bod, od něhož se ozývaly hlasy.
Oblouk v každém vždy vyvolával zimomření a v Harry taktéž, tím spíš, že jako jedna z mála slyšela ty hlasy – ty, které neslyšel prozatím nikdo kromě Lenky Láskorádové, přesto přistoupila několik kroků blíž, aby jí její kmotr tam vzadu mohl slyšet.
„Siriusi,“ oslovila ho jemně a doufala, že šepot, který slyšela, utichne a on ji odpoví.
Avšak nic takového se nestalo. Uštěbetané hlasy dál šveholily jeden přes druhý a závěs kolem obloku se jemně vzdouval.
„Siriusi, zopakovala hlasitěji. „Slyšíš mě? Ozvi se, prosím,“ zkusila to černovláska znovu a tentokrát nepřetrhla nit svého monologu. „Přišla jsem se ti omluvit. Já vím, že jsem slíbila, že ti pomůžu, že tě odtamtud dostanu, ale nevím jak. Jak vidíš, zkusila jsem to před několika měsíci, ale nepovedlo se mi to. Nemám absolutní představu, co mám dělat. Kdybys mi poradil, stačilo by jediné slůvko, možná bych byla schopná s tím něco udělat, ale takto… Jsem bezmocná. Nevím, co s tím. Moc bych tě chtěla zpátky. Chtěla bych, abys tu byl, abychom zase byli spolu. Abys mě podpořil. Abys tady byl pro Remuse, ten to zejména teď potřebuje,“ na chvilku se odmlčela a vzdychla. Pak zase zašeptala, „Tolik mi chybíš. Nám všem…“
„Ale já to nevzdám, Čmuchale, slyšíš, já na něco přijdu. V budoucnu snad něco vymyslím a dostanu tě ven, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám,“ přimhouřila oči, ale znělo to jako by sama nevěřila onomu tvrzení.
A jako by tomu sám Merlin chtěl, nevědomky se prstem otřela o samotný závěs a minulost se rozhodla, že by bylo nejlepší, kdyby se znovu opakovala.
KŘACH!
***
Když se Harry probudila, nebetyčně ji bolela hlava. Myslela si, že se jí rozskočí.
Všude kolem ní byly sutiny.
Když se ohlédla za sebe, spatřila několik tmavých cihel, které kdysi bývaly součásti stěny, na zemi, jak si tak nehybně leží a dávají najevo, že důvod jejich absence ve zdi není jen tak ledajaký.
Harry si zajela rukou na bolavé místo na hlavě.
A ihned ztuhla.
Přístup k otevřené ráně, která mírně krvácela, což samo o sobě bylo děsivé, byl až příliš jednoduchý.
Moc jednoduchý.
Čekala husté dlouhé vlasy, které jí zabrání tomu, aby se ihned ostala k poraněnému místu na týlu hlavy. Namísto toho nahmatala krátké prameny, které neposlušně trčely do všech stran.
Motala se jí hlava a její zrak byl rozostřený, přestože měla na očích kontaktní čočky.
Věděla však jediné – co nejdříve se musí dostat do rukou ošetřovatelů.
A pak – pak bude řešit tenhle problém.
***
Líbám tě, ty protivná a zatraceně vzrušující harpyje,
vzhledem k tomu, že pro ministerstvo a okolní svět jsem byl doposud mrtvý a můj majetek přešel po dědičném právu do vlastnictví příbuzných ze strany mého otce, které jsem dokonce v životě neviděl, tak budu kvůli vyřizování několik dní mimo.
Možná i týden.
Jelikož nejsou vůbec z Londýna, ale bydlí v jakémsi zapadákově, jehož jméno jsem zapomněl ihned poté, co jsem si ho našel na mapě, je třeba vyřídit formality s tamními úřady a osobně jim oznámit, že jejich chlebodárce je stále naživu a nehodlá se dělit o jediný svrček.
Jakožto Malfoy předpokládám, že i tato linie je stále dost majetná na to, aby jí obnos naší rodiny nikterak nechyběl. A kdyby ano, tak jim po našem vysvětlím, že jim opravdu chybět nebude.
Až se vrátím, tak na mě snad bude čekat dobrá večeře a zahřátá postel a pokud ne, budeš litovat, Evansová, protože jen na tebe pomyslím, mám chuť tě přeh…
… Co jsem to chtěl…
Zkrátka se vrátím za několik dní.
Nečekej dnes na mě.
Se vší malfoyovskou náklonností,
líbá tě tvůj nažhavený budoucí manžel
Draco Malfoy
Dlouhé prsty chvíli něžně přejížděly přes okraj papíru a smaragdové oči se s láskou dívaly na obsah sdělení.
Přestože byl Draco tak protivný i v dopisech, bylo naprosto jasné, že to byla pouze póza, kterou se snažil udržet jako správný Malfoy.
Ve skutečnosti, když člověk četl mezi řádky, tak sděloval své životní lásce, že se těší, až se vrátí a že k ní cítí hluboké city.
Jako obvykle to sdělil po svém. Jen se už nesnažil byl tolik gentleman jako kdysi.
Ale to nebylo tolik důležité, když člověk věděl, co je podstatou všeho toho sdělení.
Následoval hluboký povzdech.
A do krbu, ve kterém plápolal oheň, po chvíli vpadl nažloutlý papír a slova, jež bývala jeho arsenálem, se ztratila stejně jako pára nad kotlíkem Nevilla Longbottoma, když zkazil jeden ze svých lektvarů.
***
Zrcadla byla vždy neúprosná.
Jen v posledních dnech byla neúprosnější než kdykoliv dřív. Zvlášť co se týkalo jedné konkrétní osoby.
Smaragdové duhovky se se zdánlivým klidem pozorovaly v zrcadle, které jim sdělovalo, že to, co vidí, je opravdu odraz, který je adekvátní originálu stojícímu před ním.
Jedna slza skanula po tváři a jakmile se dostala na okraj brady, spadla přímo na koberec s naprosto nudným vzorem, který byl na Grimmauldově náměstí několik desítek let.
Hrubé a opálené dlaně si otřely tváře, které už dávno nezdobil make-up.
Nebyl důvod.
Harry na sebe hleděl s takovou nenávistí, které ještě nikdy nečelil.
Poprvé v životě se nenáviděl za to, čím je. Kým je.
Bál se.
Bál se budoucnosti.
Bál se svých citů.
Bál se, že jeho zlomené srdce už se nikdy neslepí v celek.
Bál se vysvětlování.
Bál se změn.
Bál se samoty.
Bál se výčitek.
Bál se odmítnutí.
Bál se času, který neúprosně utíkal a věstil brzký příjezd JEHO...
Bál se ho.
Bál se reakcí.
Bál se posměšků.
Bál se, že jeho city nejsou tak hluboké, jak tvrdil.
Bál se, že ON to zkrátka nepochopí.
Bál se…
A zřejmě opodstatněně.
Neměla ráda takový klid.
Dobu, kdy nebylo co dělat, jakmile dokončila všechno papírování. Kdy kolegové byli v terénu, jen ona neměla žádný případ. Nechodily jí žádné oběžníky ani depeše.
Draco, který s ní sdílel její kancelář na odboru záhad, byl zrovna v jiném patře odevzdat nějaké papíry a vzhledem k tomu, že se už půl hodiny nevracel, se tam zřejmě zdržel.
Harry ležela rozplácnutá na stole a přemýšlela, jak se do pauzy na oběd zabavit. Zbývalo jí nejméně čtyřicet pět minut.
Když ani po čtvrt hodině na nic nepřišla, zvedla se ze židle a rozhodla se trochu projít.
Bylo neuvěřitelné, že měla pro dnešek už v tak brzké době práci hotovou.
Co bude teprve dělat po zbytek dne?
Bylo teprve něco po jedenácté hodině. Čas se vlekl jako nikdy.
Po posledním dořešeném případu už se nenaskytlo nic tak náročného a poslední, co s Dracem řešili, bylo pár nenáročných krádeží zrovínka v jejich okrsku.
Případ se Stanem sice byl nebezpečný a byl místy i nechutný, ale byl plný adrenalinu a chuti dopátrat se konečně výsledku.
Byl to případ – řekněme – sen každého bystrozora. Samozřejmě když se opomene taková masivní ztráta na životech.
Chodby ministerstva byly jako obvykle tiché.
Zvláště v tomto odboru nebývalo zvykem, aby byly hlučné.
Nebyly zde žádné jiné kanceláře, byl tu jedinečný klid.
Smyšlená okna, která se s pravidelností řadila po celé délce zdí, způsobovala, že do chodeb vnikalo světlo, které prakticky neexistovalo.
Harry se dotkla studené zdi a jako by jí něco našeptávalo, že se má otočit.
Zprvu váhala, než si uvědomila, že ví, odkud ten šepot, který vždy slyšela pouze ona, vychází.
Nenápadně naklonila hlavu a nechal svůj zrak, aby spočinul na dveřích na konci chodby.
Kulatá klika jako by se záměrně blyštila mnohem více než běžně.
Harry otočila celou hlavu, aby se měla možnost na ten úkaz podívat zpříma.
Vážně to nebyl jen pouhopouhý klam.
Přísahala by, že to vypadalo, jako by ji vyloženě někdo vyzýval, aby se té kliky dotkla.
Znala tuhle neodbytnou touhu.
V minulosti na ni přece doplatila a nebylo to tak dávno. Sama o sobě byla teď chodícím důkazem, že není radno si s tamními silami zahrávat.
A druhou stranu… UŽ na to přece doplatila…
Ale co by jí ten prostor mohl tak udělat dnes? Horší už to přeci být nemohlo.
A Sirius – slíbila mu – aspoň v duchu – že se mu omluví. Že se vykašlala na jeho záchranu, že nenašla jiné východisko. Že už ho zřejmě nebude schopná nikdy zachránit. Tolik se mu chtěla omluvit, protože jí z toho bylo úzko a cítila se sobecky, pominula-li fakt, že se jí po něm nesmírně stýskalo.
Nehodlala to vzdát, ale teď nebylo zbytí.
Podpatky, i když nebyly nijak vysoké, s hlasitým klapáním začaly ťukat o vykachlíčkovanou podlahu.
Třpyt kulaté kliky vábil.
Prosil, zvolával, přemlouval…
Šepot za dveřmi byl čím dál hlasitější a zvučnější.
Jako by volal její jméno.
Harry…
Harry…
Prsty jemně přejely po leštěné mosazi.
Harryetin odraz sám o sobě vypadal jako výzva. Jako by její vlastní obraz v klice otvíral ústa a šeptal: „Vstup… Nemáš co ztratit!“
Ten pohled – tolik známý – vyvolal vzpomínky.
Kulatá místnost s několika dveřmi byla jako častokrát se opakující špatný sen.
Harry věděla, kam zamířit, přestože se jí skýtal pohled na několik dveří.
Věděla, co bude následovat, jakmile vstoupí, a tak si tolik známým kouzlem označila dveře a na nich se objevilo veliké a zářivé X, které dávalo znát, kudy vstoupila.
Známý pocit déjá vu obklopil všechny její smysly.
Nebylo to správné.
Nebo bylo?
Sirius si to přeci zasloužil. Stačilo by jen pár slov.
Nebylo tady žádné riziko. Už ne. Tím si přeci jen podstoupila minule.
Sama sebe nepřestala přesvědčovat o tom, že dnes vše bude jinak. Tentokrát se jen omluví a bude doufat, že její kmotr za závěrem ji pochopí. Že uslyší její omluvu.
A příslib, že se v budoucnu k jeho záchraně zase vrátí a něco vymyslí.
Jakmile Draco odevzdal složky a prohodil pár slov s několika svými předešlými spolupracovníky, zamířil zpět na své stanovisko.
Měl v plánu Harry pozvat na vydatný oběd a poté se s ní tajně vytratit někam do zakázaných míst, kde by si ukradl pár vzrušujících chvilek.
Když ale dorazil do jejich kanceláře, byla prázdná.
Zřejmě už ji nezastihl, a tak se vydal zase stejnou trajektorií, kterou přišel.
No, zdálo se, že mu před odjezdem tedy nezbývalo nic jiného, než zanechat své snoubence vzkaz.
Snad to pochopí.
Zelený zrak se upíral na bod, od něhož se ozývaly hlasy.
Oblouk v každém vždy vyvolával zimomření a v Harry taktéž, tím spíš, že jako jedna z mála slyšela ty hlasy – ty, které neslyšel prozatím nikdo kromě Lenky Láskorádové, přesto přistoupila několik kroků blíž, aby jí její kmotr tam vzadu mohl slyšet.
„Siriusi,“ oslovila ho jemně a doufala, že šepot, který slyšela, utichne a on ji odpoví.
Avšak nic takového se nestalo. Uštěbetané hlasy dál šveholily jeden přes druhý a závěs kolem obloku se jemně vzdouval.
„Siriusi, zopakovala hlasitěji. „Slyšíš mě? Ozvi se, prosím,“ zkusila to černovláska znovu a tentokrát nepřetrhla nit svého monologu. „Přišla jsem se ti omluvit. Já vím, že jsem slíbila, že ti pomůžu, že tě odtamtud dostanu, ale nevím jak. Jak vidíš, zkusila jsem to před několika měsíci, ale nepovedlo se mi to. Nemám absolutní představu, co mám dělat. Kdybys mi poradil, stačilo by jediné slůvko, možná bych byla schopná s tím něco udělat, ale takto… Jsem bezmocná. Nevím, co s tím. Moc bych tě chtěla zpátky. Chtěla bych, abys tu byl, abychom zase byli spolu. Abys mě podpořil. Abys tady byl pro Remuse, ten to zejména teď potřebuje,“ na chvilku se odmlčela a vzdychla. Pak zase zašeptala, „Tolik mi chybíš. Nám všem…“
„Ale já to nevzdám, Čmuchale, slyšíš, já na něco přijdu. V budoucnu snad něco vymyslím a dostanu tě ven, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám,“ přimhouřila oči, ale znělo to jako by sama nevěřila onomu tvrzení.
A jako by tomu sám Merlin chtěl, nevědomky se prstem otřela o samotný závěs a minulost se rozhodla, že by bylo nejlepší, kdyby se znovu opakovala.
KŘACH!
Když se Harry probudila, nebetyčně ji bolela hlava. Myslela si, že se jí rozskočí.
Všude kolem ní byly sutiny.
Když se ohlédla za sebe, spatřila několik tmavých cihel, které kdysi bývaly součásti stěny, na zemi, jak si tak nehybně leží a dávají najevo, že důvod jejich absence ve zdi není jen tak ledajaký.
Harry si zajela rukou na bolavé místo na hlavě.
A ihned ztuhla.
Přístup k otevřené ráně, která mírně krvácela, což samo o sobě bylo děsivé, byl až příliš jednoduchý.
Moc jednoduchý.
Čekala husté dlouhé vlasy, které jí zabrání tomu, aby se ihned ostala k poraněnému místu na týlu hlavy. Namísto toho nahmatala krátké prameny, které neposlušně trčely do všech stran.
Motala se jí hlava a její zrak byl rozostřený, přestože měla na očích kontaktní čočky.
Věděla však jediné – co nejdříve se musí dostat do rukou ošetřovatelů.
A pak – pak bude řešit tenhle problém.
Líbám tě, ty protivná a zatraceně vzrušující harpyje,
vzhledem k tomu, že pro ministerstvo a okolní svět jsem byl doposud mrtvý a můj majetek přešel po dědičném právu do vlastnictví příbuzných ze strany mého otce, které jsem dokonce v životě neviděl, tak budu kvůli vyřizování několik dní mimo.
Možná i týden.
Jelikož nejsou vůbec z Londýna, ale bydlí v jakémsi zapadákově, jehož jméno jsem zapomněl ihned poté, co jsem si ho našel na mapě, je třeba vyřídit formality s tamními úřady a osobně jim oznámit, že jejich chlebodárce je stále naživu a nehodlá se dělit o jediný svrček.
Jakožto Malfoy předpokládám, že i tato linie je stále dost majetná na to, aby jí obnos naší rodiny nikterak nechyběl. A kdyby ano, tak jim po našem vysvětlím, že jim opravdu chybět nebude.
Až se vrátím, tak na mě snad bude čekat dobrá večeře a zahřátá postel a pokud ne, budeš litovat, Evansová, protože jen na tebe pomyslím, mám chuť tě přeh…
… Co jsem to chtěl…
Zkrátka se vrátím za několik dní.
Nečekej dnes na mě.
Se vší malfoyovskou náklonností,
líbá tě tvůj nažhavený budoucí manžel
Draco Malfoy
Dlouhé prsty chvíli něžně přejížděly přes okraj papíru a smaragdové oči se s láskou dívaly na obsah sdělení.
Přestože byl Draco tak protivný i v dopisech, bylo naprosto jasné, že to byla pouze póza, kterou se snažil udržet jako správný Malfoy.
Ve skutečnosti, když člověk četl mezi řádky, tak sděloval své životní lásce, že se těší, až se vrátí a že k ní cítí hluboké city.
Jako obvykle to sdělil po svém. Jen se už nesnažil byl tolik gentleman jako kdysi.
Ale to nebylo tolik důležité, když člověk věděl, co je podstatou všeho toho sdělení.
Následoval hluboký povzdech.
A do krbu, ve kterém plápolal oheň, po chvíli vpadl nažloutlý papír a slova, jež bývala jeho arsenálem, se ztratila stejně jako pára nad kotlíkem Nevilla Longbottoma, když zkazil jeden ze svých lektvarů.
Zrcadla byla vždy neúprosná.
Jen v posledních dnech byla neúprosnější než kdykoliv dřív. Zvlášť co se týkalo jedné konkrétní osoby.
Smaragdové duhovky se se zdánlivým klidem pozorovaly v zrcadle, které jim sdělovalo, že to, co vidí, je opravdu odraz, který je adekvátní originálu stojícímu před ním.
Jedna slza skanula po tváři a jakmile se dostala na okraj brady, spadla přímo na koberec s naprosto nudným vzorem, který byl na Grimmauldově náměstí několik desítek let.
Hrubé a opálené dlaně si otřely tváře, které už dávno nezdobil make-up.
Nebyl důvod.
Harry na sebe hleděl s takovou nenávistí, které ještě nikdy nečelil.
Poprvé v životě se nenáviděl za to, čím je. Kým je.
Bál se.
Bál se budoucnosti.
Bál se svých citů.
Bál se, že jeho zlomené srdce už se nikdy neslepí v celek.
Bál se vysvětlování.
Bál se změn.
Bál se samoty.
Bál se výčitek.
Bál se odmítnutí.
Bál se času, který neúprosně utíkal a věstil brzký příjezd JEHO...
Bál se ho.
Bál se reakcí.
Bál se posměšků.
Bál se, že jeho city nejsou tak hluboké, jak tvrdil.
Bál se, že ON to zkrátka nepochopí.
Bál se…
A zřejmě opodstatněně.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 210x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.