02 Jul 2010 | Blanch |
Takže jak jsem slíbila...víkendy jsou obnoveny, přináším další díl Pretty woman.
Hmm...asi pro některá z vás bude zase nudný, ale vězte, že i tyhle drobnosti je třeba řešit, aby povídka dostala trochu skutečnější a reálnější nádech. V normálním životě byste to taky nepřešli jen tak.
Snad tam nemám nějaké větší hrubky, kdyby ano, hlaste prosím.
Není vám trochu líto Remuse? Já ho nikdy nebrala nějak extra, ale od té doby, co o něm píši, jsem ho dokonce i sama začala trošku litovat, i když mučednicky bych se od toho netopýra taky nechala terorizovat :D
Hmm...asi pro některá z vás bude zase nudný, ale vězte, že i tyhle drobnosti je třeba řešit, aby povídka dostala trochu skutečnější a reálnější nádech. V normálním životě byste to taky nepřešli jen tak. Snad tam nemám nějaké větší hrubky, kdyby ano, hlaste prosím.
Není vám trochu líto Remuse? Já ho nikdy nebrala nějak extra, ale od té doby, co o něm píši, jsem ho dokonce i sama začala trošku litovat, i když mučednicky bych se od toho netopýra taky nechala terorizovat :D
V Doupěti se to za ta léta vůbec nezměnilo.
Vše bylo při starém. Všechen nábytek tak, jak si ho Harry ze svých mladých let pamatovala, tolik obdivované hodiny ukazující, co právě členové rodiny dělají, byť už o několik ručiček ochuzenější, byly také stále na svém místě.
Ale přeci jen se dnešního večera v tomto domě něco změnilo.
Pochmurná nálada.
Z jindy veselého a přelidněného domu se dnes stalo sídlo tryzny.
Paní Weasleyová seděla v obývacím pokoji na sedačce a horoucně k sobě tiskla svou dceru, která usedavě plakala. S láskyplnou něžností jí vplétala své prsty do vlasů a jako malé dítě ji utěšovala a broukala jí do ucha uklidňující tóny písničky, kterou měla ráda jako malá.
Ginny ji pevně držela kolem pasu, zatímco hlasité a štkavé steny se ztrácely v objemném hrudníku Molly Weasleyové.
Harry, která stála opodál, s tíhou na svém srdci sledovala průběh žalu bývalé přítelkyně.
Nebylo se čemu divit. Vypadalo to, že ona a Oliver Wood si plánovali mnohem zářivější budoucnost a bystrozorka, přestože to nebyla přímo její vina, se cítila provinile za to, že nedopadli Stana Silničku dřív.
Pokud by se tak stalo, jistě by zabránila zbytečné Oliverovy smrti a nynějšímu zármutku v rodině Weasleyových.
Artur Weasley se objevil ve dveřích jako stín. Podíval se s melancholickým úsměvem na rtech na Harriet a poplácal ji po rameni jako by přesně věděl, na co právě myslela.
Pan Weasley měl vždy šestý smysl, co se týkalo pocitů druhých.
Harry pokrčila obočí, když mu pohled vrátila, načež se zabodla zrakem do zcela jistě zajímavého vzoru károvaného koberce.
„Není to tvá vina,“ zašeptal pak Artur přesně ta slova, která dívka potřebovala slyšet. „Byla to jen shoda okolností, které nemohl nikdo očekávat. Kdyby to nebyl Oliver, byl by to někdo jiný. Důležité je, že jste ho dopadli. Mohlo umřít mnohem více lidí. Měla bys být na sebe hrdá. Však Ginny už to nějak zvládne, vždycky to bylo silné děvče.“
Harry pomyslela na všechny útrapy, kterými musela Ginevra projít, počínaje posednutím Voldemorta přes ignoraci, kterou v posledních letech měla dennodenně na stole od Harryho až po poslední událost.
Ne, Ginny taky neměla dvakrát snadný život.
Jako by se jí osud vysmíval.
Harry si odfrkla. „Hrdá na co přesně? Že jsem ho nechala, aby ublížil tolika lidem?“
„Ty nejsi Bůh, Harry, a nemůžeš si na něj ani hrát. To, co se stalo, byla pouze jeho volba. Ty jsi netahala za nitky a nikoho nenutila, aby bral životy. Každý je svým pánem. A zabíjet lidi je špatné. Stan Silnička to neměl v hlavě v pořádku, ale to už není tvá vina. Dělala jsi, co bylo v tvých silách a opovaž se o tom pochybovat,“ zmáčkl její rameno a jeho modré upřímné oči se vpily do těch smaragdových. „Svět není spravedlivé místo, ale musíme se naučit v něm žít. Nesmíš se vinit za něco, co jsi nemohla ovlivnit. Je to smutné, ale je to tak.“
***
Když ten samý večer Harry seděla v kuchyni u čaje a po její pravici seděl Draco, pozoruje, jak jeho přítelkyně nepřítomně hledí na dno hrnku, všechno, o čem chtěla mluvit jí najednou přišlo nebetyčně triviální.
Pak se vytrhla z té letargie jako by ji v ten moment píchla včela.
„Jak to bude dál?“ zeptala se potichu a obrátila se na Draca.
„Co tím myslíš?“
„Zase jsme tu zůstali jen my dva. Lina je opět se svou sestrou a vrátí se do práce, Remus je se Snapem a ty máš zase svůj život zpátky. Už tady nemusíš se mnou dál žít.“
„Asi jsem se přeslechl,“ zazněl ledový tón z úst bývalého zmijozelského prince, „ale skoro to znělo jako bys mě odtud vyhazovala.“
„Vůbec ne,“ opáčila Harry dychtivě až málem převrhla hrnek s čajem. „Jen si prostě nejsem jistá tím, jestli to, co mezi námi je, není jen výsledek tvého zúženého výběru. Možná jsi neměl na vybranou a prostě…“
Draco plácl dlaní do stolu a zamračil se, „Chceš tím snad říct, že jsem si s tebou začal jen proto, že jsem neměl s kým jiným šukat, Evansová?“
Harry razance a podrážděnost jeho hlasu na chvilku vyděsila. Nečekala tak přehnanou reakci. Spíš nějaké pichlavé a typicky sarkastické poznámky.
„To nemyslíš vážně,“ pokračoval Draco a pak ukázal prstem na její prsteníček. „Myslíš, že bych si tě pověsil na krk jen z takové rozmařilosti? Možná, že mám rád sex, Evansová, ale ne natolik, abych kvůli němu z dlouhé kratochvíle obětoval svoji svobodu!“
Harry se mírně usmála.
Draco si to zřejmě neuvědomoval, ale prakticky jí právě vyznal hluboké city. Chtělo se jí jedovatě poznamenat něco o chování Malfoyů, ale nechtěla hada dráždit bosou nohou.
„Nepřemýšlel si někdy nad tím, kdo jsem? Nebo spíš kdo jsem byla?“
„Co záleží na tom, kdo jsi byla? Nejsme už dost staří na to, abychom zapomněli na minulost, na všechny křivdy, když můžeme spolu prožít budoucnost?“
„Slyšet tohle z tvých úst je opravdu neuvěřitelné. Ještě před půl rokem by ses mi vysmál. Zní to skoro romanticky,“ zelené oči hrály pobavením, ale zároveň polichocením.
„Řekni to na rovinu. `Byl si hňup, Malfoyi!´“ zadeklamoval Draco a zkřivil koutek úst.
Harry se rozesmála. Draco opravdu ušel velký kus cesty. Už dávno nemohla o něm říct, že je to ten namyšlený a rozmazlený zmetek, jakým býval.
„Byl si hňup, Malfoyi!“ sklonila hlavu. Pak pokračovala. „Ale co když to není minulost. Nemohl si přeci počítat s tím, že už navždy zůstanu takto. Co když se zítra, za měsíc, za pět let nebo za pět minut něco stane a ze mě zase bude jen ten hlupák Potty, se kterým si musel vyprovokovat kdejakou potyčku.“
Draco se na chvilku zarazil. Měla pravdu. Nad tím nikdy nepřemýšlel. Tak nějak doufal, že už vše zůstane tak, jak je. Ale jak se musí cítit ona? Celý život byla mužem a najednou se z ní stala žena. Třeba ještě pořád doufá, že bude zase tím, kým byla.
To by pak ale znamenalo, že už s ním nechce být?
„Hodláš se v brzké době přeměnit zpátky, nebo mi tím chceš naznačit, že už o mě nestojíš?“ zeptal se jednoduše.
„Nikoliv. Ale takové věci se mi zkrátka honí hlavou. Jestli jsi někdy uvažoval nad tím, kdo jsem. Kým bych zase mohla být. Co když je to jen dočasné? Co kdyby sis mě vzal a já se po svatbě zase změnila v muže? Neměl jsi nikdy obavy?“
„Popravdě jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Chceš mě snad odehnat? Chceš být zase Harry Potter?“ jeho hlas zněl nakřáple, přesto se snažil udržet zdánlivost toho, že je nad věcí a tento rozhovor ho vůbec nevyvádí z míry.
Harry chytila jeho dlaň do své. „Abych byla upřímná, mám od Snapea potvrzené, že už se to nedá vzít zpátky. Tedy prozatím. Nepovedlo se mu pro mě ještě vyvinout žádný lék, který by mi zase vrátil mé staré tělo… A sama už jsem přesvědčená o tom, že to ani nechci.“
„No tak o co tady jde,“ skočil jí do řeči Draco. „V tom případě to všechno ulehčuje, nemyslíš? Nemusíme nad tím ani uvažovat.“
„Jde o princip.“
„Na principy ti kašlu, Evansová!“
„Budeš mi taky říkat příjmením, když budeš naštvaný, až budeme svoji?“ popíchla ho a ještě víc sevřela jeho dlaň.
„Zřejmě,“ procedil přes zuby. „Moc se upínáš na to, co bylo. No a co. Tak jsi zatracený Harry Potter. Smířil jsem se s tím já a ty víš, že to už něco znamená. Smiř se s tím i ty. Jsi se zatraceným Dracem Malfoyem, nevšiml jsem si, že by ti to dělalo potíže a teď nejde o to, jestli máš reprodukční orgány uvnitř nebo zvenčí, proklatě. Vezmu si bývalého chlapce, který zabil ty-víš-koho ani neví sám jak, není to ironie? Díky Merlinovi už jím nebudeš, takže něco takového nás nemusí zajímat.“
„Možná máš pravdu. Zřejmě mě nově nabyté hormony nutí nad tím přemýšlet.“
„Malfoyové mají vždycky pravdu!“
„Přesně tuhle odpověď jsem čekala,“ rozesmála se z plna hrdla Harry a posléze byla umlčena rty svého budoucího manžela.
Pak se k romantické hře přidaly i nenechavé ruce a zcela jistě poněkud oživlejší kus anatomie spodní části Dracova těla, který se o ni začal přes látku chtivě otírat.
Jeho jazyk byl všude. Na uších, na krku, na klíční kosti. Ruce putovaly přes pas nahoru až k jejímu bujnějšímu poprsí.
Harry hlasitě vzdychla a nechala se do toho žáru zcela dobrovolně stáhnout.
Tahle noc ještě skýtala zajímavé možnosti…
***
Remus seděl sám a opuštěný v obývacím pokoji a smutně hleděl do zdi naproti sobě.
Od té doby, co se jim podařilo dopadnout Stana Silničku se Severus málokdy ukazoval doma.
Většinou o něm slyšel jen z doslechu od jiných, sem tam se o něm dozvěděl něco z novin, ale jejich kontakt byl tak minimální, že sám sebe začal přesvědčovat o tom, že to není tím, že by Severus neměl zájem, ale tím, že má moc práce.
Přeci jen mu nechával doma krátké vzkazy. Byť byly den ode dne kratší a cizejší a už se v nich neobjevovala žádná přívětivá slova.
Ale co by kdo chtěl po studeném čumáku Severovi Snapeovi, no ne?
Byl zkrátka moc zaneprázdněn. Oficiálně.
Musel poskytnout plno rozhovorů, podstoupit nemálo autogramiád. Navíc se stal právoplatným a uznávaným členem akademie věd, věnoval se nadále svému výzkumu a chodil na schůze s lektvaristy, jejichž jména se kdysi učil ve škole z knih.
Největším překvapením však pro Rema bylo, když jeho příteli přišel dopis z Bradavic od Minervy McGonagallové.
Lupin věděl, že by ho neměl číst a jeho čest na něj pokřikovala, ať to nedělá, ale nikdy by ze Severuse nedostal, o co jde, neboť stejně nikdy nebyl doma.
Otevřel ho, i když se za sebe styděl, že tomu pokušení neodolal.
Minerva ho v něm přemlouvala, ať neodchází ze školy. Stálo v něm, že se Severus ucházel o místo ve Flamelově vědeckém ústavu, což bylo jeho snem po celých třiačtyřicet let jeho existence.
Remus věděl, že konečně dosáhl svých snů, měl být na něj hrdý, to v jádru vlastně i byl, ale pocit samoty uvnitř jeho srdce mu napovídal, že Severův úspěch a jeho přítomnost jsou jako zásada a kyselina a špatně se snášejí.
Nicméně fakt, že chtěl po tolika letech odejít ze školy a nechat Minervu ve štychu, s ním zatřásl asi nejvíc.
Co se to se Severusem za tu dobu stalo?
Vždycky byl necitelný bastard, ale nikdy nikoho z blízkých nezradil. Ne doopravdy.
Ještě nedávno byl relativně milý, předcházel si jeho zájem. Začali spolu bydlet. A pak najednou začalo jít všechno z kopce. Začali se sami sobě oddalovat. Práce pro něj začala být majoritním faktorem. Začal všechny kolem sebe přehlížet a šel přes mrtvoly za tím, co chtěl jen on sám, nehledě na to, že za sebou nechává zraněná srdce.
Rema by zajímalo, zda-li by v tomto případě Severuse přemluvil samotný Albus Brumbál. Ale v situaci, v jaké byli, už si nebyl jistý ani tím.
Možná, že bylo načase dát tomu netopýrovi ultimátum.
Ale nebyl by to Remus Lupin, aby neměl strach z toho, že si Severus vybere práci místo něj. A něco mu říkalo, že to nebyl jen pocit, ale že to opravdu udělá.
Byl příliš zbabělý na to, aby ten krok udělal. Ale nesnášel už tu ignoraci příliš dlouho?
Začal Severus Snape trpět manýry hvězdy prahnoucí po pozornosti a uznání? Tím, co vždycky neférově vyčítal Harrymu?
Kde se tohle všechno v něm vzalo? A kdy přesně tento zlom proběhl?
Zvedl se z křesla a zašel si nalít něco tvrdšího do sklenice. Tahle noc bude zřejmě ještě dlouhá a nelítostná.
Vše bylo při starém. Všechen nábytek tak, jak si ho Harry ze svých mladých let pamatovala, tolik obdivované hodiny ukazující, co právě členové rodiny dělají, byť už o několik ručiček ochuzenější, byly také stále na svém místě.
Ale přeci jen se dnešního večera v tomto domě něco změnilo.
Pochmurná nálada.
Z jindy veselého a přelidněného domu se dnes stalo sídlo tryzny.
Paní Weasleyová seděla v obývacím pokoji na sedačce a horoucně k sobě tiskla svou dceru, která usedavě plakala. S láskyplnou něžností jí vplétala své prsty do vlasů a jako malé dítě ji utěšovala a broukala jí do ucha uklidňující tóny písničky, kterou měla ráda jako malá.
Ginny ji pevně držela kolem pasu, zatímco hlasité a štkavé steny se ztrácely v objemném hrudníku Molly Weasleyové.
Harry, která stála opodál, s tíhou na svém srdci sledovala průběh žalu bývalé přítelkyně.
Nebylo se čemu divit. Vypadalo to, že ona a Oliver Wood si plánovali mnohem zářivější budoucnost a bystrozorka, přestože to nebyla přímo její vina, se cítila provinile za to, že nedopadli Stana Silničku dřív.
Pokud by se tak stalo, jistě by zabránila zbytečné Oliverovy smrti a nynějšímu zármutku v rodině Weasleyových.
Artur Weasley se objevil ve dveřích jako stín. Podíval se s melancholickým úsměvem na rtech na Harriet a poplácal ji po rameni jako by přesně věděl, na co právě myslela.
Pan Weasley měl vždy šestý smysl, co se týkalo pocitů druhých.
Harry pokrčila obočí, když mu pohled vrátila, načež se zabodla zrakem do zcela jistě zajímavého vzoru károvaného koberce.
„Není to tvá vina,“ zašeptal pak Artur přesně ta slova, která dívka potřebovala slyšet. „Byla to jen shoda okolností, které nemohl nikdo očekávat. Kdyby to nebyl Oliver, byl by to někdo jiný. Důležité je, že jste ho dopadli. Mohlo umřít mnohem více lidí. Měla bys být na sebe hrdá. Však Ginny už to nějak zvládne, vždycky to bylo silné děvče.“
Harry pomyslela na všechny útrapy, kterými musela Ginevra projít, počínaje posednutím Voldemorta přes ignoraci, kterou v posledních letech měla dennodenně na stole od Harryho až po poslední událost.
Ne, Ginny taky neměla dvakrát snadný život.
Jako by se jí osud vysmíval.
Harry si odfrkla. „Hrdá na co přesně? Že jsem ho nechala, aby ublížil tolika lidem?“
„Ty nejsi Bůh, Harry, a nemůžeš si na něj ani hrát. To, co se stalo, byla pouze jeho volba. Ty jsi netahala za nitky a nikoho nenutila, aby bral životy. Každý je svým pánem. A zabíjet lidi je špatné. Stan Silnička to neměl v hlavě v pořádku, ale to už není tvá vina. Dělala jsi, co bylo v tvých silách a opovaž se o tom pochybovat,“ zmáčkl její rameno a jeho modré upřímné oči se vpily do těch smaragdových. „Svět není spravedlivé místo, ale musíme se naučit v něm žít. Nesmíš se vinit za něco, co jsi nemohla ovlivnit. Je to smutné, ale je to tak.“
Když ten samý večer Harry seděla v kuchyni u čaje a po její pravici seděl Draco, pozoruje, jak jeho přítelkyně nepřítomně hledí na dno hrnku, všechno, o čem chtěla mluvit jí najednou přišlo nebetyčně triviální.
Pak se vytrhla z té letargie jako by ji v ten moment píchla včela.
„Jak to bude dál?“ zeptala se potichu a obrátila se na Draca.
„Co tím myslíš?“
„Zase jsme tu zůstali jen my dva. Lina je opět se svou sestrou a vrátí se do práce, Remus je se Snapem a ty máš zase svůj život zpátky. Už tady nemusíš se mnou dál žít.“
„Asi jsem se přeslechl,“ zazněl ledový tón z úst bývalého zmijozelského prince, „ale skoro to znělo jako bys mě odtud vyhazovala.“
„Vůbec ne,“ opáčila Harry dychtivě až málem převrhla hrnek s čajem. „Jen si prostě nejsem jistá tím, jestli to, co mezi námi je, není jen výsledek tvého zúženého výběru. Možná jsi neměl na vybranou a prostě…“
Draco plácl dlaní do stolu a zamračil se, „Chceš tím snad říct, že jsem si s tebou začal jen proto, že jsem neměl s kým jiným šukat, Evansová?“
Harry razance a podrážděnost jeho hlasu na chvilku vyděsila. Nečekala tak přehnanou reakci. Spíš nějaké pichlavé a typicky sarkastické poznámky.
„To nemyslíš vážně,“ pokračoval Draco a pak ukázal prstem na její prsteníček. „Myslíš, že bych si tě pověsil na krk jen z takové rozmařilosti? Možná, že mám rád sex, Evansová, ale ne natolik, abych kvůli němu z dlouhé kratochvíle obětoval svoji svobodu!“
Harry se mírně usmála.
Draco si to zřejmě neuvědomoval, ale prakticky jí právě vyznal hluboké city. Chtělo se jí jedovatě poznamenat něco o chování Malfoyů, ale nechtěla hada dráždit bosou nohou.
„Nepřemýšlel si někdy nad tím, kdo jsem? Nebo spíš kdo jsem byla?“
„Co záleží na tom, kdo jsi byla? Nejsme už dost staří na to, abychom zapomněli na minulost, na všechny křivdy, když můžeme spolu prožít budoucnost?“
„Slyšet tohle z tvých úst je opravdu neuvěřitelné. Ještě před půl rokem by ses mi vysmál. Zní to skoro romanticky,“ zelené oči hrály pobavením, ale zároveň polichocením.
„Řekni to na rovinu. `Byl si hňup, Malfoyi!´“ zadeklamoval Draco a zkřivil koutek úst.
Harry se rozesmála. Draco opravdu ušel velký kus cesty. Už dávno nemohla o něm říct, že je to ten namyšlený a rozmazlený zmetek, jakým býval.
„Byl si hňup, Malfoyi!“ sklonila hlavu. Pak pokračovala. „Ale co když to není minulost. Nemohl si přeci počítat s tím, že už navždy zůstanu takto. Co když se zítra, za měsíc, za pět let nebo za pět minut něco stane a ze mě zase bude jen ten hlupák Potty, se kterým si musel vyprovokovat kdejakou potyčku.“
Draco se na chvilku zarazil. Měla pravdu. Nad tím nikdy nepřemýšlel. Tak nějak doufal, že už vše zůstane tak, jak je. Ale jak se musí cítit ona? Celý život byla mužem a najednou se z ní stala žena. Třeba ještě pořád doufá, že bude zase tím, kým byla.
To by pak ale znamenalo, že už s ním nechce být?
„Hodláš se v brzké době přeměnit zpátky, nebo mi tím chceš naznačit, že už o mě nestojíš?“ zeptal se jednoduše.
„Nikoliv. Ale takové věci se mi zkrátka honí hlavou. Jestli jsi někdy uvažoval nad tím, kdo jsem. Kým bych zase mohla být. Co když je to jen dočasné? Co kdyby sis mě vzal a já se po svatbě zase změnila v muže? Neměl jsi nikdy obavy?“
„Popravdě jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Chceš mě snad odehnat? Chceš být zase Harry Potter?“ jeho hlas zněl nakřáple, přesto se snažil udržet zdánlivost toho, že je nad věcí a tento rozhovor ho vůbec nevyvádí z míry.
Harry chytila jeho dlaň do své. „Abych byla upřímná, mám od Snapea potvrzené, že už se to nedá vzít zpátky. Tedy prozatím. Nepovedlo se mu pro mě ještě vyvinout žádný lék, který by mi zase vrátil mé staré tělo… A sama už jsem přesvědčená o tom, že to ani nechci.“
„No tak o co tady jde,“ skočil jí do řeči Draco. „V tom případě to všechno ulehčuje, nemyslíš? Nemusíme nad tím ani uvažovat.“
„Jde o princip.“
„Na principy ti kašlu, Evansová!“
„Budeš mi taky říkat příjmením, když budeš naštvaný, až budeme svoji?“ popíchla ho a ještě víc sevřela jeho dlaň.
„Zřejmě,“ procedil přes zuby. „Moc se upínáš na to, co bylo. No a co. Tak jsi zatracený Harry Potter. Smířil jsem se s tím já a ty víš, že to už něco znamená. Smiř se s tím i ty. Jsi se zatraceným Dracem Malfoyem, nevšiml jsem si, že by ti to dělalo potíže a teď nejde o to, jestli máš reprodukční orgány uvnitř nebo zvenčí, proklatě. Vezmu si bývalého chlapce, který zabil ty-víš-koho ani neví sám jak, není to ironie? Díky Merlinovi už jím nebudeš, takže něco takového nás nemusí zajímat.“
„Možná máš pravdu. Zřejmě mě nově nabyté hormony nutí nad tím přemýšlet.“
„Malfoyové mají vždycky pravdu!“
„Přesně tuhle odpověď jsem čekala,“ rozesmála se z plna hrdla Harry a posléze byla umlčena rty svého budoucího manžela.
Pak se k romantické hře přidaly i nenechavé ruce a zcela jistě poněkud oživlejší kus anatomie spodní části Dracova těla, který se o ni začal přes látku chtivě otírat.
Jeho jazyk byl všude. Na uších, na krku, na klíční kosti. Ruce putovaly přes pas nahoru až k jejímu bujnějšímu poprsí.
Harry hlasitě vzdychla a nechala se do toho žáru zcela dobrovolně stáhnout.
Tahle noc ještě skýtala zajímavé možnosti…
Remus seděl sám a opuštěný v obývacím pokoji a smutně hleděl do zdi naproti sobě.
Od té doby, co se jim podařilo dopadnout Stana Silničku se Severus málokdy ukazoval doma.
Většinou o něm slyšel jen z doslechu od jiných, sem tam se o něm dozvěděl něco z novin, ale jejich kontakt byl tak minimální, že sám sebe začal přesvědčovat o tom, že to není tím, že by Severus neměl zájem, ale tím, že má moc práce.
Přeci jen mu nechával doma krátké vzkazy. Byť byly den ode dne kratší a cizejší a už se v nich neobjevovala žádná přívětivá slova.
Ale co by kdo chtěl po studeném čumáku Severovi Snapeovi, no ne?
Byl zkrátka moc zaneprázdněn. Oficiálně.
Musel poskytnout plno rozhovorů, podstoupit nemálo autogramiád. Navíc se stal právoplatným a uznávaným členem akademie věd, věnoval se nadále svému výzkumu a chodil na schůze s lektvaristy, jejichž jména se kdysi učil ve škole z knih.
Největším překvapením však pro Rema bylo, když jeho příteli přišel dopis z Bradavic od Minervy McGonagallové.
Lupin věděl, že by ho neměl číst a jeho čest na něj pokřikovala, ať to nedělá, ale nikdy by ze Severuse nedostal, o co jde, neboť stejně nikdy nebyl doma.
Otevřel ho, i když se za sebe styděl, že tomu pokušení neodolal.
Minerva ho v něm přemlouvala, ať neodchází ze školy. Stálo v něm, že se Severus ucházel o místo ve Flamelově vědeckém ústavu, což bylo jeho snem po celých třiačtyřicet let jeho existence.
Remus věděl, že konečně dosáhl svých snů, měl být na něj hrdý, to v jádru vlastně i byl, ale pocit samoty uvnitř jeho srdce mu napovídal, že Severův úspěch a jeho přítomnost jsou jako zásada a kyselina a špatně se snášejí.
Nicméně fakt, že chtěl po tolika letech odejít ze školy a nechat Minervu ve štychu, s ním zatřásl asi nejvíc.
Co se to se Severusem za tu dobu stalo?
Vždycky byl necitelný bastard, ale nikdy nikoho z blízkých nezradil. Ne doopravdy.
Ještě nedávno byl relativně milý, předcházel si jeho zájem. Začali spolu bydlet. A pak najednou začalo jít všechno z kopce. Začali se sami sobě oddalovat. Práce pro něj začala být majoritním faktorem. Začal všechny kolem sebe přehlížet a šel přes mrtvoly za tím, co chtěl jen on sám, nehledě na to, že za sebou nechává zraněná srdce.
Rema by zajímalo, zda-li by v tomto případě Severuse přemluvil samotný Albus Brumbál. Ale v situaci, v jaké byli, už si nebyl jistý ani tím.
Možná, že bylo načase dát tomu netopýrovi ultimátum.
Ale nebyl by to Remus Lupin, aby neměl strach z toho, že si Severus vybere práci místo něj. A něco mu říkalo, že to nebyl jen pocit, ale že to opravdu udělá.
Byl příliš zbabělý na to, aby ten krok udělal. Ale nesnášel už tu ignoraci příliš dlouho?
Začal Severus Snape trpět manýry hvězdy prahnoucí po pozornosti a uznání? Tím, co vždycky neférově vyčítal Harrymu?
Kde se tohle všechno v něm vzalo? A kdy přesně tento zlom proběhl?
Zvedl se z křesla a zašel si nalít něco tvrdšího do sklenice. Tahle noc bude zřejmě ještě dlouhá a nelítostná.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 101x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.