21 Jun 2010 | Blanch |
Tak. Tady je další dílek PW.
Snad jsem udělala radost aspoň těm, kteří to čtou :), už se pomalu blížíme k cíli.
Jen bude ještě třeba vyřešit pár nepatrných detailů :D
Ale možná - jak se znám - z pár nepatrných detailů bude dalších deset kapitol :D
Každopádně - tento díl je trochu delší a trochu víc akčnější a zlomovější a protože už jsme se zbavili tímto detektivního žánru, už nezbude nic jiného než prostor na nějakou tu romantiku :D, kterou někteří z vás po mně už delší čas somrují :D
Za případné hrubky a překlepy se omlouvám, znáte mně, po sobě si toho nevšimnu, kór když se mi to už nechce moc číst a zběžně to jen projedu.
Snad jsem udělala radost aspoň těm, kteří to čtou :), už se pomalu blížíme k cíli. Jen bude ještě třeba vyřešit pár nepatrných detailů :D
Ale možná - jak se znám - z pár nepatrných detailů bude dalších deset kapitol :D
Každopádně - tento díl je trochu delší a trochu víc akčnější a zlomovější a protože už jsme se zbavili tímto detektivního žánru, už nezbude nic jiného než prostor na nějakou tu romantiku :D, kterou někteří z vás po mně už delší čas somrují :D
Za případné hrubky a překlepy se omlouvám, znáte mně, po sobě si toho nevšimnu, kór když se mi to už nechce moc číst a zběžně to jen projedu.
Stan Silnička stále konsternovaně stál na místě a hleděl dovnitř cely takovým způsobem, že kdyby jeho zrak byl schopný založit požár, sežehl by i ty studené kameny, které tvořily strukturu pevnosti.
Tiše zavrčel a jal se přemýšlet co teď.
Pokud ta hloupá špína utekla, znamenalo to jediné. Ví, kde ho najít, takže už nebylo myslitelné, aby se zde ještě zdržoval.
Ale musel zařídit ještě poslední. Zamést za sebou všechny stopy.
Když se vydal za roh ke schodům do spodního sklepa, kde měl všechny své věci, chodbou se prohnal červený paprsek.
Ihned se otočil a v závoji za sebou spatřil ty, kteří mu byli v patách i na ministerstvu kouzel.
Adrenalin stoupl zase o kousíček nahoru a on zlostně oplatil kletbu. A přestože minul, nehodlal se dál zdržovat, jeho priority byly v tento moment zmizet, byla jich přesila. Zahnul a co nejrychleji vzal nohy na ramena.
„Za ním,“ ozvalo se dunivě uličkou a on mohl slyšet, jak se pár několika bot snaží dostat co nejblíže k němu.
Kamenné schody do sklepních prostor bral po dvou. V ruce rozhněvaně třímal hůlku a hleděl jen před sebe, aby se mu nic nepřipletlo do cesty, nevnímaje kudy vlastně běží a že minul svůj cíl a namísto toho si to šinul jednosměrnou chodbičkou dopředu.
Ti amatéři, opravdu si mysleli, že ho dostanou tak snadno?
Vběhl do velkého kruhovitého sálu s křížovou klenbou, která na každé straně plynule přestupovala v mohutné a široké pilíře, a v jehož středu dominovala obrovská kamenná studna, na níž bylo kolem dokola vyryto do hloubky kamene několik desítek run.
Zaklel.
Špatně. Vběhl do slepé uličky, nikde už nebyl žádný východ. Všude kolem byla jen kamenná zeď, byl zde cítit pach hniloby a plísně. Nádechem do plic nasakoval vlhký nepříjemný vzduch, který jako by byl cítit čpavkem.
Na chvíli se rozkašlal, ale hned se vzchopil a uvědomil si, že nesmí čekat ani vteřinu.
Neměl jak utéci. Nedalo se odtud přemístit, byla to kdysi vězeňská pevnost.
Jednorázové přenášedlo ztratilo svou moc, když ho použil a nebyl čas z něčeho udělat další.
Nezbývalo mu než jediné, připravit se k boji.
Zaujal pozici za jedním ze sloupů a vyčkával, jak se ty hlasy dostávaly k němu blíž a blíž.
Jako první do místnosti podobné ambitu vběhl Draco, který ještě stále vypadal jako sám ministr kouzel.
Očekával útok, a tak ho kletba přímo mířená na něj nepřekvapila.
Zkušeně odskočil stranou, schovávaje se za jeden z pilířů. Napřáhl hůlku a útok mu vrátil.
Když slyšel, jak ostatní jeho kolegové vbíhají dovnitř, zhluboka vykřikl: „Protego maxima,“ a vytvořil kolem sebe a vstupu zlatavý štít.
„Kryjte se,“ zvolal, když dovnitř vběhla Harriet, teď už ve své skutečné podobě, a za ní ostatní účastníci tohoto haló tažení na zlé přeživší smrtijedy.
„Ty!“ vyjekl zhnuseně mladík s uhrovitými tvářemi a vyslal proti Harry jednu ze svých neodpustitelných kleteb, ale ta díky pohotovosti Remuse, který ji stáhnul k zemi a následovně za pilíř, nezaznamenala ani škrábnutí.
„Harry, není ti nic?“ zašeptal Draco v obavách a už dávno nedbal na to, že zní až nepřirozeně přecitlivěle.
„Jsem v pořádku…“
„Proč na něj nezaútočíme, je nás víc…“ ozvalo se z úst Ronalda Weasleyho. Pak se zadíval takovým podivným pohledem na místo ke studni. „To jsou runy…“
„Tak jasnozřivé, Weasley...Vám nic neunikne,“ procedil skrze úzké rty Snape a teprve teď si všichni všimli, že se za pilířem s nimi krčí taky.
Avšak v jeho hlasu nebyla ta tradiční trpkost, kterou si užíval, když jí ponižoval své studenty nebo lidi kolem sebe.
Ron na něj vrhnul nerudný pohled.
Ale pak pokračoval v tom, co mu přišlo na mysl. „Co dělá takový magický artefakt uprostřed tohohle hnusnýho vězení?“
„Artefakt? Vždyť je to jen studna, Rone…“ zopakovala po něm dívka.
„Přemýšlej, Harry… Runy jsou něco magického. Pojí se s kouzelníkovou magií, někdy tvoří magii samostatně. Mají větší sílu než jenom jako nějaké staré písmo. Právě to, že jsou tak staré a téměř už nepoužívané, jsou tak mocné. Dnes už jim málokdo rozumí, většinou se je učí doma jen kouzelníci s dlouhou čistokrevnou linií, je to něco jako odkaz, ale v minulosti byly hodně důležité a častokrát i nebezpečné, proto se je neučíme.“
„Ale Hermiona přece měla runy…“ někdo za Harrietinými zády si nenápadně oddechnul.
„Ano, ale ne jako hlavní předmět, zvolila si je a navíc se neučí tyhle runy, učí se jen základní gramatiku a historické překlady. Dneska se původní runy už neučí, protože mnozí už dávno zapomněli, jakou mají sílu. Tohle musí něco znamenat. Nevěřím na náhody. Zvlášť na takovém místě. Navíc na myslánce jsou přece taky runy. Na všech důležitých a mocných artefaktech jsou runy. Chrání je, dávají jim magický potenciál. Tohle je…zvláštní místo…“ otřepal se. „Necítíš se tady divně? Nemyslím v budově jako takové, ta je sama o sobě hrozná, ale tahle místnost konkrétně, něco tady není v pořádku.“
„Ron má pravdu,“ přidal se k němu Remus, který se taktéž zaměřil na text na studni. „Nevidím na to, jsme příliš daleko, ale je tam něco napsáno. A taky to cítím. Cítím tady magii a ještě… Ještě něco jiného,“ polknul.
Harry se otočila na Snapea, který měl zamyšlený výraz a posléze i na Draca, který se mračil a přikyvoval.
Takže ona byla jediná, kdo to necítil? Jistě, z tohoto místa měla husí kůži, ale to by měl přece každý. Nic víc v tom nebylo. Mohl to způsobit fakt, že zde byla vězněná?
Nicméně věřila slovům svého kamaráda a něco na tom bylo. Bylo by to až příliš náhod najednou.
„Copak sebranko, došla vám energie?“ zazvučelo sálem a hned na to se chrochtavý smích doplahočil až k uším bystrozorky.
„Upoutám jeho pozornost,“ usoudil nakonec zrzek, „a vy ho dostaňte, slyšíte?“
„Rone, ne!“ křikla hlasitě Harriet, ale než ho stačila zastavit, vyběhl jako střela ze svého úkrytu přímo do rány Stana Silničky.
„Expeliarmus,“ křikl, ale paprsek smrtijeda minul a místo toho jedna z jeho kleteb s přesností trefila jeho hrudník a on několik metrů odletěl zpátky, načež ho zastavila zeď a on se svalil v bezvědomí na zem.
„Rone!“
„Mdloby na tebe!“ křikl Draco a podařilo se mu v tentýž moment zasáhnout Stana, který upustil hůlku a zavrávoral dozadu, přesto však neomdlel, jak měl.
„Mdloby na tebe,“ zopakovala Harry vztekle se slzami v očích a snažila se nemyslet na to, že její nejlepší kamarád by mohl být mrtvý.
Nemohla riskovat, že by ten šmejd mohl zranit někoho dalšího z jeho blízkých. Za tohle se bude smažit v pekle.
Kouzlo opět nezabralo jak mělo, Stan se vrávoravě znovu zapotácel, ale stále stál na nohách v plném vědomí.
Remus, Ron a Draco přistupovali s hůlkami blíž a blíž.
„Ex-…“ slova už nestihla být vyřčena, neboť v ten moment se Stan rychlostí blesku sklonil k zemi, sebral svou hůlku a zamířil na Harry se slovy, „Avada k…“
„Aranya exuma!“ zahřměl naplno hluboký hlas Severuse Snapea.
„Snape, ty hnusnej zrádce!“
Svět jako by se na pár vteřin zastavil.
Harry jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se schyluje k nejhoršímu, načež ji někdo odstrčil a v mžiku oka využil momentu překvapení, viděla, jak těsně kolem ní proletěl paprsek oslnivého světla a zabořil se do středu hrudníku jejich protivníka. Jak síla kletby způsobila, že jeho tělo odhodila přímo na okraj záhadné studny.
Stan, ještě ne zcela přemožen se zlomyslně ušklíbl, chtě svůj útok oplatit, ale jak si kletba vybrala daň na jeho energii, neudržel rovnováhu, překulil se dozadu a nečekaně se po zádech zřítil přímo do černé hluboké temné jámy poseté ornamenty magických run.
Všichni přihlížející se v ten moment zarazili a poslouchali zvuk padajícího těla, které nakonec s hlasitým křupnutím dopadlo na dno studny.
Tento pád by nemohl nikdo přežít, podle všeho byl tedy vrah potrestán a dopaden.
I když ne podle plánu.
Zlomil si vaz.
„D-děkuji…“ špitla konsternovaně černovláska a s hlubokou vděčností pohlédla do tváře svého bývalého profesora lektvarů. Hned na to se rychle zvedla a přesunula se k Ronovu tělu.
Dýchal ztěžka a mělce, byl studený a bledý, nehýbal se, ale žil.
Harry sice nebyla školená ošetřovatelka, ale pár léčivých kouzel ze školení bystrozorů znala, i když nemohla trvale pomoci, prozatím musela stačit.
Severus Snape se k díku jemu mířenému vůbec nevyjádřil.
Přistoupil se zájmem ke studni a prsty se dotknul jejích okrajů. Zamračil se.
Draco taktéž přistoupil ke Snapeovi a prsty přejel po runách, které byly ze strany, „Herja reisa brenna hefna ryðja setta selja bőlverk byrgir hraesvelg mjőllnin. Hér heitir úlfr hestr dvergr álfr nánagarm…“
„Ty tomu rozumíš?“ zahleděl se překvapeně Severus na Draca, který plynule předčítal v anglosaském runovém futhorku.
Draco bývalého ředitele své koleje okázale ignoroval a jak postupoval ve čtení s novými a novými slovy obcházel studnu dokola. „Rádsrin forseti dømir yagdrasil góin grafvőllud,“ dokončil okruh a stejně tak i obsah vzkazu.
„Co je tam?“ zeptala se jediná žena v místnosti.
„Je to hrobka.“
„Cože?“ zaznělo trojhlasně s překvapením.
„Nerozumím úplně všemu. Ale píše se tam, co by se mělo dělat s nečistými. Jsou to pouze slovesa, ale nemají zrovna kladný charakter. Píše se tu, že moudrý předseda soudu rozhodne a odsoudí trestané na šibenici k smrti,“ pak se koukl trochu stranou a teprve teď si všichni zároveň s ním všimli dalšího architektonického prvku. „Vidíte ten obelisk? Ten nápis… Hlidskjalf. Znamená to síň se vstupní branou. Myslím si, že tady uklízeli těla mrtvých vězňů.“
„Proto ten špatný pocit. Proto to tady tak páchne… Můj ty Merline,“ když si tohle Harry uvědomila, na chvilku pocítila nutnost zvracet, ale udržela to v sobě a snažila se nemyslet na to, že je zrovna v obrovské pevnosti nacucané smrtí nevinných lidí a přímo v místnosti, kde se necitelně a bez zájmu uklízela mrtvá těla. Bez řádných pohřbů, motliteb, prostě je jen svrhli na dno hluboké studny. Odsoudili je za něco, za co nemohli a nechali je tady shnít.
Na dně té studny musely být hromady kostí a rozpadlých vězeňských mundúrů.
Když se podívala na Remuse, stále majíc na klíně hlavu zraněného a bezvědomého Ronalda, všimla si, že se značně třese.
Netušila, zda to bylo rozlícením, smutkem, nenávistí či snad tím zápachem nebo zimnicí, protože tady dole bylo opravdu vlhko a chladno, ale nezdál se být vůbec v pořádku.
Opatrně přistupoval blíže, aby mohl sám na vlastní kůži ohmatat minulost, která by mu byla přisouzena, kdyby se narodil o několik desetiletí dříve.
Měl lesklé oči, bylo poznat, že zadržoval slzy.
Harry cítila, jak jeho emoce proplouvají vzduchem přímo k ní a zarývají se jí pod kůži. Cítila to natolik intenzivně, že se sama začala třást.
Ruce, nohy, celé tělo, dokonce se s ní třásl i Ron.
Třásl se Draco se Severuse Snapem u studny, třáslo se všechno kolem. Až si najednou uvědomila, že to není ona, kdo se třese, ale že je to podlaha, stěny, všechno kolem.
Z kamenných zdí se začaly sypat rozdrolené kamínky.
To způsoboval Remus.
Čím blíž přistupoval ke studni, tím více se celá místnost třásla.
„Lupine, přestaň, pohřbíš nás tady zaživa!“ razantně zasyčel Snape jako právoplatný člen zmijozelského klanu.
Ale Remus nemohl přestat.
I když mu to bylo nepříjemné, nějaká síla ho táhla ke studni. Chtěl se jí jen dotknout. Letmo, prvním článkem svého ukazováčku.
Pohladit tohle posvátné místo a složit poklonu všem těm, kteří v minulosti za přežití jeho rasy museli trpět a svými činy zrovna jemu jako jednomu z potomků vlkodlačí krve, i když nedobrovolnému, dali takto svobodu.
Zem se třásla ještě mnohem více než předtím. Ale vypadalo to, že nosníky strop udrží na místě. Přesto to byl nepříjemný pocit, když všem na hlavu padaly kusy kamenů a hlíny.
Už zbývalo jen pár centimetrů.
Natahoval ruku, aby konečně dosáhl kýženému cíli.
Špičkami prstů se otřel o studený kámen studny.
Všechno kolem se na moment utišilo, aby se v zápětí ještě s větší rezonancí začala třást celá studna i s budovou okolo.
Všichni přítomní si kryli temena hlav ještě před větším přívalem špičatých a ostrých kamenů vypadávajících ze stěn a stropu. Všichni, až na Remuse, který zkoprněle stál na místě, maje ruku stále položenou na studni, zatímco jí z jeho těla do studny putovala neznámá síla, která se formovala do modrého světla a s milimetrovou přesností zapadala do run v obvodu vstupu studny.
„Remusi!“ zavolal někdo, ale v tom šrumu nebylo téměř nic slyšet.
Modré oslnivé světlo ozářilo místnost a najednou se něco podivného začalo linout z otvoru ve studni a místnost se ponořila do prazvláštní modravé mlhy, s níž přicházelo i cosi dalšího průsvitného a neznámé konzistence.
S každou sekundou se toho ze studny rojilo víc a víc. V místnosti se ještě o pár stupňů ochladilo a úkaz doprovázel děsivý hluk. Jako by někdo sténal. A nejeden člověk, ale rovnou celá armáda.
Bylo to jako scéna z nějakého hororu.
Jako by někoho vedli na popravu.
To něco vypadalo jako…
„Co je to?“ zeptala se překvapeně Harry a její hlas se lámal pod strachem, že se tohle místo co nevidět zhroutí a oni tady budou všichni zasypáni zaživa. Pevně v náručí držela bezvědomého Rona a vlastním tělem se ho snažila chránit od sutin, které na ně ještě stále nepřestaly padat.
„To jsou… D-duchové,“ oznámil prostě teď už zase blonďatý Zmijozel, jehož podoba se během posledních událostí opět vrátila do normálu a bez mrknutí sledoval, jak se roj bílé mlhoviny tvarující obrysy lidí kupí přímo kousek od něj a každý jedinec najednou získává konkrétní podobu.
Z otvoru, který byl zřejmě léty zapečetěn kouzlem, se najednou dostávaly tucty, kopy nevinných duší, které byly odsouzeny prožít svůj posmrtný život v magické kleci.
Teprve teď se byl schopný Remus odpojit od studny. Neznámá síla jím proplula tam a zpátky a dodala dostatečnou energii portálu, aby mohla propustit uvězněné duše na svobodu.
Trvalo to několik desítek minut, zatímco všichni nehybně sledovali, jak se kruhová místnost plní nebožtíky, kteří získávali svou pravou podobu a mezi nimiž mohli spatřit různé druhy ras, jako byli kentauři, upíři s velkými špičáky a i obyčejně vypadající lidé, což byli zřejmě vlkodlaci, jeden z nich připlul těsně k Removi.
I když už byl pouze duchem, na jeho vrásčité tváři byla vidět léta utrpení. Smutně se usmál a svou nepevnou rukou se jakoby jemně otřel o Remův obličej.
„Děkujeme,“ prohlásil vděčně. „Díky tobě, bratře, budeme konečně schopni dosáhnout odpočinku.“
Remus na něj dojatě hleděl. Jeho oči byly zalité slzami a jako by chtěl ten nepřímý dotek pocítit, snažil se položit svou dlaň z masa a kostí na tu z mlhovinové emulze.
Pochopil. A s ním i ostatní ještě žijící přítomní.
Byl zde jediný kříženec. Jedině on mohl svým druhům dát volnost. Portál byl chráněný, aby z něj nikdo neunikl, ale nikdo nepočítal s tím, že na tuto půdu jednou vstoupí svobodný vlkodlak a bude schopný ostatním uvězněným dát svobodu, kterou si zaslouží.
Deus ex machina.
Jejich vlastní medicína. Pomyslel si Remus. Jak ironické to bylo.
Samotný tolik nenáviděný fakt, který dříve lidé neuměli přijmout, dopomohl tomu, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost.
„Ale teď je na čase odplata,“ pokračoval dál duch muže ve středních letech, který vypadal, jako by ze dne na den zestárl o půl století. Se všemi těmi podmínkami, které byly všechny křížené druhy lidí v dávných dobách nuceny trpět, nebylo vůbec divu.
Pokynul ke svým spolutrpitelům a jeho zrak spočinul někde na okraji „brány“. Ti přikývli a několik z nich znovu sestoupilo o kus níže, kde se ještě někdo viditelně krčil.
Během následujících vteřin mohl Remus a ostatní už vidět, jak několik z oněch duchů s sebou táhnout dalšího. Avšak ten protestoval. Zmítal se a cukal sebou a snažil se dostat ze spárů těch průhledných rukou. Marně.
Až se celý dostal na odiv všem, pak Harry hlasitě zvolala, „Stan Silnička!“
A byl to on.
Portál, kterým propadl dolů, z něj udělal na dobro jednoho z duchů. Nebýt Remusovy záchrany, zřejmě by s ostatními zůstal v tom nekonečném nebytí dole.
„Byl si shledán vinným ve všech bodech viny; proti lidskosti, usebrání na cti, ukojení svých krvavých tužeb, ze zabití... Nelišíš se ničím od svých předků, byli stejně zlí a zkažení jako jsi ty, tvá duše je černá a nezaslouží si nadále přežívat v klidu,“ hlas ducha zněl ještě mohutněji než sytý baryton Severuse Snapea, který za celou dobu neřekl vůbec nic a jen zaujatě přihlížel. „Proto budiž rozhodnuto, že tvá duše bude už navěky zapečena na dně tohoto očistce. Zaplatíš za vše, co spáchali tobě rovní, jejichž arogance vzala život mnoha nevinným lidem!“
Harry jako by cítila, že ten duch ví, o čem mluví. Jakoby ze Stana vycítil, co všechno provedl a komu ublížil.
Bylo to jako by byla někde u Starostolce a tam na trestné lavici seděl obžalovaný čekající na svůj rozsudek.
Desítky průsvitných duchů se tyčilo nad bezradnou tváří Stana Silničky snažícího se stále oprostit ze sevření a rozhodovalo o jeho posmrtném osudu.
Možná byl Azkaban děsivý, ale dokud Harriet nepoznala tuto pevnost, myslela si, že děsivějšího místa není.
A teď, když ten duch naznačoval, co se bude dít, polilo ji mrazení.
Očistec. Navěky. Zapečetěná duše.
Věděla, kam tohle všechno směřuje.
Ale nikterak nepociťovala lítost s tím, kterého to čekalo.
Byla to otázka několika vteřin, než se všichni duchové semkli k sobě a s pomalým plutím vzduchem se přibližovali k odsouzenému smrtijedovi.
Pak se pohromadě najednou rychlostí blesku vrhli na jeho nehmotné tělo a stáhli ho dovnitř do té černočerné hloubky za přítomnosti hlasitého rykotu a proseb.
Ozvěna Stanova hlasu ještě několik sekund poté rezonovala skrze studnu do klenutého sálu.
Bylo slyšet několik hřmotných nadávek, a pak najednou vše utichlo jako by se po všech slehla zem.
Oslnivá emulze se pomalu vypařovala a místo ní najednou z ničeho nic ze stropu do místnosti začalo prosvítat čistě bílé jasné světlo.
Studna se znovu začala jemně třást a tentokrát namísto strhaných tváří a postav v mundůrech se z ní linul pouze jakýsi zlatavý poloprůhledný prach a ve vší objemnosti mířil přímo do středu toho jasného světla, které jej přívětivě pohlcovalo.
Harry zaujatě sledovala úkaz před sebou a s najednou jí naskočila husí kůže.
Pochopila, co to znamená a než to stačila říct nahlas, předběhl ji Draco.
„Duše došly svého klidu,“ prohlásil s úctou a mhouřil očima před oslnivým světlem.
Všichni přítomní jen konsternovaně stáli a sledovali co se děje, dokud to všechno neskončilo.
Nakonec – jako konečné umocnění celé té satisfakce – se i studna začala na místě rozpadat, aby se nakonec celá zřítila do svých hlubin.
***
Ron dřímal na lůžku u svatého munga.
Hermiona seděla vedle něj na židli a držela ho za ruku, zatímco tou druhou si hladila své bříško v pokročilejším stádiu.
Harry seděla naproti ní a četla si dnešní výtisk Denního věštce, na jehož titulní straně bylo prohlášení ministra kouzel o dopadení notoricky hledaného vraha a smrtijeda Stana Silničky.
Harry i Draco se odmítali tiskovky účastnit, přestože většinu zásluh Kingsley Pastorek přisoudil právě jim, ale stejně tak i ostatním, kteří u toho byli.
Harry ve své podobě netoužila po žádné slávě a už vůbec se kdekoliv zviditelňovat.
Draco už dávno pochopil, že i když si to vždycky vnitřně namlouval, tak přílišná pozornost nebyla nic pro něj. Byl za svůj klid rád a konečně byl také rád, že už se nemusel nadále skrývat.
Remus, jako společností nevítaný vlkodlak, se od slávy oprostil úplně.
Neměl rád, když se příliš otřásalo jeho činy, které ve skutečnosti z nelidské bestie díky jeho heroickým zásluhám udělaly ve vší lidské pokryteckosti hrdinu.
Neměl na to žaludek.
Avšak Severus Snape opět nejvíce aspiroval z dalšího svého úspěchu, neboť to byla právě jeho kletba, která vraha srazila na dno studny.
Byl to další kousíček skládačky, který postačil k tomu, aby byl již plně mediálně známý a uznávaný nejen v poli vědy, ale také jako správný hrdina, který učinil spravedlnosti za dost.
Harry složila noviny na stolek u postele a nevěřícně kroutila hlavou.
Jako obvykle si pisálci vymysleli plno diametrálně odlišných příběhů, jak od začátku vlastně probíhalo a co za tím vším bylo skryto a na ty pravé výpovědi, které nepřekrucovaly pravdu, nebrali žádné ohledy.
Novináři se zkrátka nikdy nezmění.
Důležité bylo, že případ byl vyřešen, vrah dopaden a společnost ušetřena dalších vražd.
Jeden obrovský kámen, který tížil Harriet Evansovou na jejím srdci, byl nyní sňat.
Přála si, aby teď po jejím boku seděl Draco, aby ho mohla také chytit za ruku jako Hermiona Rona, ale ten měl teď nějaká vyřizování kolem své údajné smrti.
Přeci jen byl stále pro všechny nebožtík.
Harry se koukla na Rona a usmála se.
Lékouzelnice jí při jeho přesunu říkala, že díky jejím léčitelským formulím je na tom mnohem lépe, než by byl.
Byla moc ráda, že je relativně v pořádku.
Zezačátku měl pouze vysoké horečky a jeho dvaačtyřiceti stupňovou horečku museli lékouzelníci srážet po mudlovském způsobu, neboť nic nezabíralo, ale v konečném důsledku vyvázl téměř bez zranění. Pouze s pár odřeninami, zlomenou holení a s těžším otřesem mozku.
Ale hojil se dobře a na léčbu odpovídal hodně přívětivě. Bude to otázka několika dní, než ho zase dají dohromady a on se vrátí ke své milované ženě.
***
Možná, že nyní ten život konečně bude spět mnohem lepším směrem.
Černovláska se zahleděla se na prstýnek na své levačce a vzdychla.
Ještě tady stále bylo pár překážek, které bylo třeba přeskočit.
Ale dnes ještě ne, byla příliš unavená na to, aby sdělila Dracovi vše, co měla na srdci, ale už brzy – nebylo nikdy dobré všechno odkládat na neurčito.
Tiše zavrčel a jal se přemýšlet co teď.
Pokud ta hloupá špína utekla, znamenalo to jediné. Ví, kde ho najít, takže už nebylo myslitelné, aby se zde ještě zdržoval.
Ale musel zařídit ještě poslední. Zamést za sebou všechny stopy.
Když se vydal za roh ke schodům do spodního sklepa, kde měl všechny své věci, chodbou se prohnal červený paprsek.
Ihned se otočil a v závoji za sebou spatřil ty, kteří mu byli v patách i na ministerstvu kouzel.
Adrenalin stoupl zase o kousíček nahoru a on zlostně oplatil kletbu. A přestože minul, nehodlal se dál zdržovat, jeho priority byly v tento moment zmizet, byla jich přesila. Zahnul a co nejrychleji vzal nohy na ramena.
„Za ním,“ ozvalo se dunivě uličkou a on mohl slyšet, jak se pár několika bot snaží dostat co nejblíže k němu.
Kamenné schody do sklepních prostor bral po dvou. V ruce rozhněvaně třímal hůlku a hleděl jen před sebe, aby se mu nic nepřipletlo do cesty, nevnímaje kudy vlastně běží a že minul svůj cíl a namísto toho si to šinul jednosměrnou chodbičkou dopředu.
Ti amatéři, opravdu si mysleli, že ho dostanou tak snadno?
Vběhl do velkého kruhovitého sálu s křížovou klenbou, která na každé straně plynule přestupovala v mohutné a široké pilíře, a v jehož středu dominovala obrovská kamenná studna, na níž bylo kolem dokola vyryto do hloubky kamene několik desítek run.
Zaklel.
Špatně. Vběhl do slepé uličky, nikde už nebyl žádný východ. Všude kolem byla jen kamenná zeď, byl zde cítit pach hniloby a plísně. Nádechem do plic nasakoval vlhký nepříjemný vzduch, který jako by byl cítit čpavkem.
Na chvíli se rozkašlal, ale hned se vzchopil a uvědomil si, že nesmí čekat ani vteřinu.
Neměl jak utéci. Nedalo se odtud přemístit, byla to kdysi vězeňská pevnost.
Jednorázové přenášedlo ztratilo svou moc, když ho použil a nebyl čas z něčeho udělat další.
Nezbývalo mu než jediné, připravit se k boji.
Zaujal pozici za jedním ze sloupů a vyčkával, jak se ty hlasy dostávaly k němu blíž a blíž.
Jako první do místnosti podobné ambitu vběhl Draco, který ještě stále vypadal jako sám ministr kouzel.
Očekával útok, a tak ho kletba přímo mířená na něj nepřekvapila.
Zkušeně odskočil stranou, schovávaje se za jeden z pilířů. Napřáhl hůlku a útok mu vrátil.
Když slyšel, jak ostatní jeho kolegové vbíhají dovnitř, zhluboka vykřikl: „Protego maxima,“ a vytvořil kolem sebe a vstupu zlatavý štít.
„Kryjte se,“ zvolal, když dovnitř vběhla Harriet, teď už ve své skutečné podobě, a za ní ostatní účastníci tohoto haló tažení na zlé přeživší smrtijedy.
„Ty!“ vyjekl zhnuseně mladík s uhrovitými tvářemi a vyslal proti Harry jednu ze svých neodpustitelných kleteb, ale ta díky pohotovosti Remuse, který ji stáhnul k zemi a následovně za pilíř, nezaznamenala ani škrábnutí.
„Harry, není ti nic?“ zašeptal Draco v obavách a už dávno nedbal na to, že zní až nepřirozeně přecitlivěle.
„Jsem v pořádku…“
„Proč na něj nezaútočíme, je nás víc…“ ozvalo se z úst Ronalda Weasleyho. Pak se zadíval takovým podivným pohledem na místo ke studni. „To jsou runy…“
„Tak jasnozřivé, Weasley...Vám nic neunikne,“ procedil skrze úzké rty Snape a teprve teď si všichni všimli, že se za pilířem s nimi krčí taky.
Avšak v jeho hlasu nebyla ta tradiční trpkost, kterou si užíval, když jí ponižoval své studenty nebo lidi kolem sebe.
Ron na něj vrhnul nerudný pohled.
Ale pak pokračoval v tom, co mu přišlo na mysl. „Co dělá takový magický artefakt uprostřed tohohle hnusnýho vězení?“
„Artefakt? Vždyť je to jen studna, Rone…“ zopakovala po něm dívka.
„Přemýšlej, Harry… Runy jsou něco magického. Pojí se s kouzelníkovou magií, někdy tvoří magii samostatně. Mají větší sílu než jenom jako nějaké staré písmo. Právě to, že jsou tak staré a téměř už nepoužívané, jsou tak mocné. Dnes už jim málokdo rozumí, většinou se je učí doma jen kouzelníci s dlouhou čistokrevnou linií, je to něco jako odkaz, ale v minulosti byly hodně důležité a častokrát i nebezpečné, proto se je neučíme.“
„Ale Hermiona přece měla runy…“ někdo za Harrietinými zády si nenápadně oddechnul.
„Ano, ale ne jako hlavní předmět, zvolila si je a navíc se neučí tyhle runy, učí se jen základní gramatiku a historické překlady. Dneska se původní runy už neučí, protože mnozí už dávno zapomněli, jakou mají sílu. Tohle musí něco znamenat. Nevěřím na náhody. Zvlášť na takovém místě. Navíc na myslánce jsou přece taky runy. Na všech důležitých a mocných artefaktech jsou runy. Chrání je, dávají jim magický potenciál. Tohle je…zvláštní místo…“ otřepal se. „Necítíš se tady divně? Nemyslím v budově jako takové, ta je sama o sobě hrozná, ale tahle místnost konkrétně, něco tady není v pořádku.“
„Ron má pravdu,“ přidal se k němu Remus, který se taktéž zaměřil na text na studni. „Nevidím na to, jsme příliš daleko, ale je tam něco napsáno. A taky to cítím. Cítím tady magii a ještě… Ještě něco jiného,“ polknul.
Harry se otočila na Snapea, který měl zamyšlený výraz a posléze i na Draca, který se mračil a přikyvoval.
Takže ona byla jediná, kdo to necítil? Jistě, z tohoto místa měla husí kůži, ale to by měl přece každý. Nic víc v tom nebylo. Mohl to způsobit fakt, že zde byla vězněná?
Nicméně věřila slovům svého kamaráda a něco na tom bylo. Bylo by to až příliš náhod najednou.
„Copak sebranko, došla vám energie?“ zazvučelo sálem a hned na to se chrochtavý smích doplahočil až k uším bystrozorky.
„Upoutám jeho pozornost,“ usoudil nakonec zrzek, „a vy ho dostaňte, slyšíte?“
„Rone, ne!“ křikla hlasitě Harriet, ale než ho stačila zastavit, vyběhl jako střela ze svého úkrytu přímo do rány Stana Silničky.
„Expeliarmus,“ křikl, ale paprsek smrtijeda minul a místo toho jedna z jeho kleteb s přesností trefila jeho hrudník a on několik metrů odletěl zpátky, načež ho zastavila zeď a on se svalil v bezvědomí na zem.
„Rone!“
„Mdloby na tebe!“ křikl Draco a podařilo se mu v tentýž moment zasáhnout Stana, který upustil hůlku a zavrávoral dozadu, přesto však neomdlel, jak měl.
„Mdloby na tebe,“ zopakovala Harry vztekle se slzami v očích a snažila se nemyslet na to, že její nejlepší kamarád by mohl být mrtvý.
Nemohla riskovat, že by ten šmejd mohl zranit někoho dalšího z jeho blízkých. Za tohle se bude smažit v pekle.
Kouzlo opět nezabralo jak mělo, Stan se vrávoravě znovu zapotácel, ale stále stál na nohách v plném vědomí.
Remus, Ron a Draco přistupovali s hůlkami blíž a blíž.
„Ex-…“ slova už nestihla být vyřčena, neboť v ten moment se Stan rychlostí blesku sklonil k zemi, sebral svou hůlku a zamířil na Harry se slovy, „Avada k…“
„Aranya exuma!“ zahřměl naplno hluboký hlas Severuse Snapea.
„Snape, ty hnusnej zrádce!“
Svět jako by se na pár vteřin zastavil.
Harry jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se schyluje k nejhoršímu, načež ji někdo odstrčil a v mžiku oka využil momentu překvapení, viděla, jak těsně kolem ní proletěl paprsek oslnivého světla a zabořil se do středu hrudníku jejich protivníka. Jak síla kletby způsobila, že jeho tělo odhodila přímo na okraj záhadné studny.
Stan, ještě ne zcela přemožen se zlomyslně ušklíbl, chtě svůj útok oplatit, ale jak si kletba vybrala daň na jeho energii, neudržel rovnováhu, překulil se dozadu a nečekaně se po zádech zřítil přímo do černé hluboké temné jámy poseté ornamenty magických run.
Všichni přihlížející se v ten moment zarazili a poslouchali zvuk padajícího těla, které nakonec s hlasitým křupnutím dopadlo na dno studny.
Tento pád by nemohl nikdo přežít, podle všeho byl tedy vrah potrestán a dopaden.
I když ne podle plánu.
Zlomil si vaz.
„D-děkuji…“ špitla konsternovaně černovláska a s hlubokou vděčností pohlédla do tváře svého bývalého profesora lektvarů. Hned na to se rychle zvedla a přesunula se k Ronovu tělu.
Dýchal ztěžka a mělce, byl studený a bledý, nehýbal se, ale žil.
Harry sice nebyla školená ošetřovatelka, ale pár léčivých kouzel ze školení bystrozorů znala, i když nemohla trvale pomoci, prozatím musela stačit.
Severus Snape se k díku jemu mířenému vůbec nevyjádřil.
Přistoupil se zájmem ke studni a prsty se dotknul jejích okrajů. Zamračil se.
Draco taktéž přistoupil ke Snapeovi a prsty přejel po runách, které byly ze strany, „Herja reisa brenna hefna ryðja setta selja bőlverk byrgir hraesvelg mjőllnin. Hér heitir úlfr hestr dvergr álfr nánagarm…“
„Ty tomu rozumíš?“ zahleděl se překvapeně Severus na Draca, který plynule předčítal v anglosaském runovém futhorku.
Draco bývalého ředitele své koleje okázale ignoroval a jak postupoval ve čtení s novými a novými slovy obcházel studnu dokola. „Rádsrin forseti dømir yagdrasil góin grafvőllud,“ dokončil okruh a stejně tak i obsah vzkazu.
„Co je tam?“ zeptala se jediná žena v místnosti.
„Je to hrobka.“
„Cože?“ zaznělo trojhlasně s překvapením.
„Nerozumím úplně všemu. Ale píše se tam, co by se mělo dělat s nečistými. Jsou to pouze slovesa, ale nemají zrovna kladný charakter. Píše se tu, že moudrý předseda soudu rozhodne a odsoudí trestané na šibenici k smrti,“ pak se koukl trochu stranou a teprve teď si všichni zároveň s ním všimli dalšího architektonického prvku. „Vidíte ten obelisk? Ten nápis… Hlidskjalf. Znamená to síň se vstupní branou. Myslím si, že tady uklízeli těla mrtvých vězňů.“
„Proto ten špatný pocit. Proto to tady tak páchne… Můj ty Merline,“ když si tohle Harry uvědomila, na chvilku pocítila nutnost zvracet, ale udržela to v sobě a snažila se nemyslet na to, že je zrovna v obrovské pevnosti nacucané smrtí nevinných lidí a přímo v místnosti, kde se necitelně a bez zájmu uklízela mrtvá těla. Bez řádných pohřbů, motliteb, prostě je jen svrhli na dno hluboké studny. Odsoudili je za něco, za co nemohli a nechali je tady shnít.
Na dně té studny musely být hromady kostí a rozpadlých vězeňských mundúrů.
Když se podívala na Remuse, stále majíc na klíně hlavu zraněného a bezvědomého Ronalda, všimla si, že se značně třese.
Netušila, zda to bylo rozlícením, smutkem, nenávistí či snad tím zápachem nebo zimnicí, protože tady dole bylo opravdu vlhko a chladno, ale nezdál se být vůbec v pořádku.
Opatrně přistupoval blíže, aby mohl sám na vlastní kůži ohmatat minulost, která by mu byla přisouzena, kdyby se narodil o několik desetiletí dříve.
Měl lesklé oči, bylo poznat, že zadržoval slzy.
Harry cítila, jak jeho emoce proplouvají vzduchem přímo k ní a zarývají se jí pod kůži. Cítila to natolik intenzivně, že se sama začala třást.
Ruce, nohy, celé tělo, dokonce se s ní třásl i Ron.
Třásl se Draco se Severuse Snapem u studny, třáslo se všechno kolem. Až si najednou uvědomila, že to není ona, kdo se třese, ale že je to podlaha, stěny, všechno kolem.
Z kamenných zdí se začaly sypat rozdrolené kamínky.
To způsoboval Remus.
Čím blíž přistupoval ke studni, tím více se celá místnost třásla.
„Lupine, přestaň, pohřbíš nás tady zaživa!“ razantně zasyčel Snape jako právoplatný člen zmijozelského klanu.
Ale Remus nemohl přestat.
I když mu to bylo nepříjemné, nějaká síla ho táhla ke studni. Chtěl se jí jen dotknout. Letmo, prvním článkem svého ukazováčku.
Pohladit tohle posvátné místo a složit poklonu všem těm, kteří v minulosti za přežití jeho rasy museli trpět a svými činy zrovna jemu jako jednomu z potomků vlkodlačí krve, i když nedobrovolnému, dali takto svobodu.
Zem se třásla ještě mnohem více než předtím. Ale vypadalo to, že nosníky strop udrží na místě. Přesto to byl nepříjemný pocit, když všem na hlavu padaly kusy kamenů a hlíny.
Už zbývalo jen pár centimetrů.
Natahoval ruku, aby konečně dosáhl kýženému cíli.
Špičkami prstů se otřel o studený kámen studny.
Všechno kolem se na moment utišilo, aby se v zápětí ještě s větší rezonancí začala třást celá studna i s budovou okolo.
Všichni přítomní si kryli temena hlav ještě před větším přívalem špičatých a ostrých kamenů vypadávajících ze stěn a stropu. Všichni, až na Remuse, který zkoprněle stál na místě, maje ruku stále položenou na studni, zatímco jí z jeho těla do studny putovala neznámá síla, která se formovala do modrého světla a s milimetrovou přesností zapadala do run v obvodu vstupu studny.
„Remusi!“ zavolal někdo, ale v tom šrumu nebylo téměř nic slyšet.
Modré oslnivé světlo ozářilo místnost a najednou se něco podivného začalo linout z otvoru ve studni a místnost se ponořila do prazvláštní modravé mlhy, s níž přicházelo i cosi dalšího průsvitného a neznámé konzistence.
S každou sekundou se toho ze studny rojilo víc a víc. V místnosti se ještě o pár stupňů ochladilo a úkaz doprovázel děsivý hluk. Jako by někdo sténal. A nejeden člověk, ale rovnou celá armáda.
Bylo to jako scéna z nějakého hororu.
Jako by někoho vedli na popravu.
To něco vypadalo jako…
„Co je to?“ zeptala se překvapeně Harry a její hlas se lámal pod strachem, že se tohle místo co nevidět zhroutí a oni tady budou všichni zasypáni zaživa. Pevně v náručí držela bezvědomého Rona a vlastním tělem se ho snažila chránit od sutin, které na ně ještě stále nepřestaly padat.
„To jsou… D-duchové,“ oznámil prostě teď už zase blonďatý Zmijozel, jehož podoba se během posledních událostí opět vrátila do normálu a bez mrknutí sledoval, jak se roj bílé mlhoviny tvarující obrysy lidí kupí přímo kousek od něj a každý jedinec najednou získává konkrétní podobu.
Z otvoru, který byl zřejmě léty zapečetěn kouzlem, se najednou dostávaly tucty, kopy nevinných duší, které byly odsouzeny prožít svůj posmrtný život v magické kleci.
Teprve teď se byl schopný Remus odpojit od studny. Neznámá síla jím proplula tam a zpátky a dodala dostatečnou energii portálu, aby mohla propustit uvězněné duše na svobodu.
Trvalo to několik desítek minut, zatímco všichni nehybně sledovali, jak se kruhová místnost plní nebožtíky, kteří získávali svou pravou podobu a mezi nimiž mohli spatřit různé druhy ras, jako byli kentauři, upíři s velkými špičáky a i obyčejně vypadající lidé, což byli zřejmě vlkodlaci, jeden z nich připlul těsně k Removi.
I když už byl pouze duchem, na jeho vrásčité tváři byla vidět léta utrpení. Smutně se usmál a svou nepevnou rukou se jakoby jemně otřel o Remův obličej.
„Děkujeme,“ prohlásil vděčně. „Díky tobě, bratře, budeme konečně schopni dosáhnout odpočinku.“
Remus na něj dojatě hleděl. Jeho oči byly zalité slzami a jako by chtěl ten nepřímý dotek pocítit, snažil se položit svou dlaň z masa a kostí na tu z mlhovinové emulze.
Pochopil. A s ním i ostatní ještě žijící přítomní.
Byl zde jediný kříženec. Jedině on mohl svým druhům dát volnost. Portál byl chráněný, aby z něj nikdo neunikl, ale nikdo nepočítal s tím, že na tuto půdu jednou vstoupí svobodný vlkodlak a bude schopný ostatním uvězněným dát svobodu, kterou si zaslouží.
Deus ex machina.
Jejich vlastní medicína. Pomyslel si Remus. Jak ironické to bylo.
Samotný tolik nenáviděný fakt, který dříve lidé neuměli přijmout, dopomohl tomu, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost.
„Ale teď je na čase odplata,“ pokračoval dál duch muže ve středních letech, který vypadal, jako by ze dne na den zestárl o půl století. Se všemi těmi podmínkami, které byly všechny křížené druhy lidí v dávných dobách nuceny trpět, nebylo vůbec divu.
Pokynul ke svým spolutrpitelům a jeho zrak spočinul někde na okraji „brány“. Ti přikývli a několik z nich znovu sestoupilo o kus níže, kde se ještě někdo viditelně krčil.
Během následujících vteřin mohl Remus a ostatní už vidět, jak několik z oněch duchů s sebou táhnout dalšího. Avšak ten protestoval. Zmítal se a cukal sebou a snažil se dostat ze spárů těch průhledných rukou. Marně.
Až se celý dostal na odiv všem, pak Harry hlasitě zvolala, „Stan Silnička!“
A byl to on.
Portál, kterým propadl dolů, z něj udělal na dobro jednoho z duchů. Nebýt Remusovy záchrany, zřejmě by s ostatními zůstal v tom nekonečném nebytí dole.
„Byl si shledán vinným ve všech bodech viny; proti lidskosti, usebrání na cti, ukojení svých krvavých tužeb, ze zabití... Nelišíš se ničím od svých předků, byli stejně zlí a zkažení jako jsi ty, tvá duše je černá a nezaslouží si nadále přežívat v klidu,“ hlas ducha zněl ještě mohutněji než sytý baryton Severuse Snapea, který za celou dobu neřekl vůbec nic a jen zaujatě přihlížel. „Proto budiž rozhodnuto, že tvá duše bude už navěky zapečena na dně tohoto očistce. Zaplatíš za vše, co spáchali tobě rovní, jejichž arogance vzala život mnoha nevinným lidem!“
Harry jako by cítila, že ten duch ví, o čem mluví. Jakoby ze Stana vycítil, co všechno provedl a komu ublížil.
Bylo to jako by byla někde u Starostolce a tam na trestné lavici seděl obžalovaný čekající na svůj rozsudek.
Desítky průsvitných duchů se tyčilo nad bezradnou tváří Stana Silničky snažícího se stále oprostit ze sevření a rozhodovalo o jeho posmrtném osudu.
Možná byl Azkaban děsivý, ale dokud Harriet nepoznala tuto pevnost, myslela si, že děsivějšího místa není.
A teď, když ten duch naznačoval, co se bude dít, polilo ji mrazení.
Očistec. Navěky. Zapečetěná duše.
Věděla, kam tohle všechno směřuje.
Ale nikterak nepociťovala lítost s tím, kterého to čekalo.
Byla to otázka několika vteřin, než se všichni duchové semkli k sobě a s pomalým plutím vzduchem se přibližovali k odsouzenému smrtijedovi.
Pak se pohromadě najednou rychlostí blesku vrhli na jeho nehmotné tělo a stáhli ho dovnitř do té černočerné hloubky za přítomnosti hlasitého rykotu a proseb.
Ozvěna Stanova hlasu ještě několik sekund poté rezonovala skrze studnu do klenutého sálu.
Bylo slyšet několik hřmotných nadávek, a pak najednou vše utichlo jako by se po všech slehla zem.
Oslnivá emulze se pomalu vypařovala a místo ní najednou z ničeho nic ze stropu do místnosti začalo prosvítat čistě bílé jasné světlo.
Studna se znovu začala jemně třást a tentokrát namísto strhaných tváří a postav v mundůrech se z ní linul pouze jakýsi zlatavý poloprůhledný prach a ve vší objemnosti mířil přímo do středu toho jasného světla, které jej přívětivě pohlcovalo.
Harry zaujatě sledovala úkaz před sebou a s najednou jí naskočila husí kůže.
Pochopila, co to znamená a než to stačila říct nahlas, předběhl ji Draco.
„Duše došly svého klidu,“ prohlásil s úctou a mhouřil očima před oslnivým světlem.
Všichni přítomní jen konsternovaně stáli a sledovali co se děje, dokud to všechno neskončilo.
Nakonec – jako konečné umocnění celé té satisfakce – se i studna začala na místě rozpadat, aby se nakonec celá zřítila do svých hlubin.
Ron dřímal na lůžku u svatého munga.
Hermiona seděla vedle něj na židli a držela ho za ruku, zatímco tou druhou si hladila své bříško v pokročilejším stádiu.
Harry seděla naproti ní a četla si dnešní výtisk Denního věštce, na jehož titulní straně bylo prohlášení ministra kouzel o dopadení notoricky hledaného vraha a smrtijeda Stana Silničky.
Harry i Draco se odmítali tiskovky účastnit, přestože většinu zásluh Kingsley Pastorek přisoudil právě jim, ale stejně tak i ostatním, kteří u toho byli.
Harry ve své podobě netoužila po žádné slávě a už vůbec se kdekoliv zviditelňovat.
Draco už dávno pochopil, že i když si to vždycky vnitřně namlouval, tak přílišná pozornost nebyla nic pro něj. Byl za svůj klid rád a konečně byl také rád, že už se nemusel nadále skrývat.
Remus, jako společností nevítaný vlkodlak, se od slávy oprostil úplně.
Neměl rád, když se příliš otřásalo jeho činy, které ve skutečnosti z nelidské bestie díky jeho heroickým zásluhám udělaly ve vší lidské pokryteckosti hrdinu.
Neměl na to žaludek.
Avšak Severus Snape opět nejvíce aspiroval z dalšího svého úspěchu, neboť to byla právě jeho kletba, která vraha srazila na dno studny.
Byl to další kousíček skládačky, který postačil k tomu, aby byl již plně mediálně známý a uznávaný nejen v poli vědy, ale také jako správný hrdina, který učinil spravedlnosti za dost.
Harry složila noviny na stolek u postele a nevěřícně kroutila hlavou.
Jako obvykle si pisálci vymysleli plno diametrálně odlišných příběhů, jak od začátku vlastně probíhalo a co za tím vším bylo skryto a na ty pravé výpovědi, které nepřekrucovaly pravdu, nebrali žádné ohledy.
Novináři se zkrátka nikdy nezmění.
Důležité bylo, že případ byl vyřešen, vrah dopaden a společnost ušetřena dalších vražd.
Jeden obrovský kámen, který tížil Harriet Evansovou na jejím srdci, byl nyní sňat.
Přála si, aby teď po jejím boku seděl Draco, aby ho mohla také chytit za ruku jako Hermiona Rona, ale ten měl teď nějaká vyřizování kolem své údajné smrti.
Přeci jen byl stále pro všechny nebožtík.
Harry se koukla na Rona a usmála se.
Lékouzelnice jí při jeho přesunu říkala, že díky jejím léčitelským formulím je na tom mnohem lépe, než by byl.
Byla moc ráda, že je relativně v pořádku.
Zezačátku měl pouze vysoké horečky a jeho dvaačtyřiceti stupňovou horečku museli lékouzelníci srážet po mudlovském způsobu, neboť nic nezabíralo, ale v konečném důsledku vyvázl téměř bez zranění. Pouze s pár odřeninami, zlomenou holení a s těžším otřesem mozku.
Ale hojil se dobře a na léčbu odpovídal hodně přívětivě. Bude to otázka několika dní, než ho zase dají dohromady a on se vrátí ke své milované ženě.
Možná, že nyní ten život konečně bude spět mnohem lepším směrem.
Černovláska se zahleděla se na prstýnek na své levačce a vzdychla.
Ještě tady stále bylo pár překážek, které bylo třeba přeskočit.
Ale dnes ještě ne, byla příliš unavená na to, aby sdělila Dracovi vše, co měla na srdci, ale už brzy – nebylo nikdy dobré všechno odkládat na neurčito.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 212x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.