31 May 2010 | Blanch |
Mám vám k tomu psát nějaké úvody o tom, jak se stydím, že přidávám kapitolu až teď?
Vůbec se nestydím :D
Stejně mi k tomu napíšou komentář tři lidi, tak proč bych spěchala :-P
Evidentně to stejně nikdo číst nechce :DD
Ovšem... no jo no jo... těm, kterým křivdím - za to zpoždění se omlouvám, přiznám se, že tuto kapitolu jsem z většiny měla napsanou už několik měsíců, ale nebyl čas a chuť ji dokončit, pořád jsem měla něco jiného.
Ale jako autor se poměrně těším na další díl. Bude mě bavit ho psát. A taky...bude už docela zlomový.
Vůbec se nestydím :D
Stejně mi k tomu napíšou komentář tři lidi, tak proč bych spěchala :-P
Evidentně to stejně nikdo číst nechce :DD
Ovšem... no jo no jo... těm, kterým křivdím - za to zpoždění se omlouvám, přiznám se, že tuto kapitolu jsem z většiny měla napsanou už několik měsíců, ale nebyl čas a chuť ji dokončit, pořád jsem měla něco jiného.
Ale jako autor se poměrně těším na další díl. Bude mě bavit ho psát. A taky...bude už docela zlomový.
Jako první prolomil to tíživé ticho Severus Snape.
„No, tak snad tady nebudeme stagnovat jako tlustočervi pod kůrou stromu,“ jeho baryton probral všechny přítomné z letargie. „Máme jiné věci na práci, pokud mě můj bystrý úsudek neklame.“
Harry se ze všech sil držela, aby ji skrze spodní řasy nevykanuly slzy. Byť se s Oliverem Woodem už vícero nestýkala, vždy ho za školních let považovala za dobrého učitele a kamaráda. Byl to skvělý kapitán a moc milý kluk. Měla ho ráda.
Zahnala všechny chmury tam někam na samé dno myšlenek, teď nebyl čas ani místo na nějaké truchlení.
Seč nerada souhlasila, Snape měl pravdu. Museli dopadnout Stana Silničku, pokud ne dnes, tak už nikdy.
„Dobrá,“ vzdychla a podívala se na Rona tváří jeho družky, ten byl bílý jako stěna. „Všichni zaujměme pozice. Ale prvně musíme odtud dostat Pastorka. Mám nápad…“ zamyslela se na moment Harry a zašilhala pohledem po malé nádobce v kapse. Pak pevně stiskla hůlku, na kterou byla sice zvyklá pravá Hermiona, ale ne ona.
„To nemyslíš vážně,“ procedil skrze rty najednou Draco a jasně předvídaje, co se honí dívce hlavou, razantně zakroutil hlavou.
„Máš lepší nápad? Nejlepší je mít přece volavku,“ opáčila mu ihned dívka.
„Harry?“ v ten moment to došlo i Removi.
„Tak přeci jen vaše neurony spojují nějaké synapse, Evansová, to je velmi překvapující,“ popíchnul ji Severus Snape, jakmile taktéž prokoukl plán. Všichni mu věnovali nerudný pohled, ale on sám se jen jízlivě usmíval.
Nicméně Harry to brala jako největší možnou poctu, neboť to byla tak trochu skrytá lichotka, Snape právě uznal její plán za adekvátní.
Ron jako jediný ještě stále nechápal, oč tady běží.
„Jdeme…“
„Počkej, Harry, kam, že to…“ snažil se zrzek dopátral myšlence onoho nahlas nevyřčeného plánu.
Stačilo udělat pár kroků a zahnout do další chodby, odkud vycházely hlasy. Kingsley Pastorek tam se svým tajemníkem ještě stále stál a o něčem debatovali, na tvářích měli ustarané výrazy.
„Pane ministře…“ zvolala Harriet bez rozmyslu a doběhla rychle k němu.
„Slečno Grangerová?“ oplatil jí ihned.
„Ne, já jsem Harry….ehm..Evansová, mám pouze mnoholičný lektvar, pane.“
„Ah.. a jaký k tomu máte důvod…“
„Pane ministře, musíte ihned odejít. Nesmíte se do toho sálu vracet.“
Muž s tmavou pletí rozpoznal ustaraný výraz na dívčině tváří, i když tentokrát ta tvář patřila někomu jinému. Ale znal Harry moc dobře na to, aby věděl, že za tím vším něco vězí, jinak by nedělala takové ciráty.
„Já ale přeci nemohu, je to nadace na…“ Zase ten výraz. „Co se děje?“
„Stan Silnička, pane, ten vrah, je tady. Za někoho se vydává a chce vás zabít.“
„Co, ale to…“
„Pane, věnoval byste mi pár svých vlasů…“
„Ach tak,“ usmál se najednou ministr kouzel. Ihned pochopil její záměr.
„Harry, ty chceš vzít na sebe jeho podobu?“ došlo najednou všechno i Ronovi, který sledoval výjev před sebou jako zařezaný.
„Ne, to razantně odmítám!“ najednou před Harry předstoupil „převlečený“ Draco a rozpřáhnul ruce. „Nedovolím, aby ses znovu stala obětí. Nemyslíš, že už toho máš za sebou dost? Navíc si ještě zesláblá a… ani nemáš svoji hůlku a…“ najednou si uvědomil, jak moc najevo dává své city přede všemi a zrovna i před Snapem, a obrátil, „… A k čemu nám bude taková volavka, jenom to zkazíš a celá tahle akce přijde vniveč. Žádné takové, Po…Evansová, já půjdu…“
„Vy jste kdo, mladý muži?“ optal se zvědavě ministr.
„Draco Malfoy, pane ministře, k vašim službám, věrný služebník,“ zadeklamoval, až se Remus v povzdálí rozesmál.
Kingsley Pastorek na něj hleděl vyjeveně a nevěděl, zda se má smát nebo být potěšen či snad mít obavy.
„Kingsley, neboj, on to zvládne,“ jako by mu četl myšlenky Remus. „Zvládl už mnohem horší věci.“
Draco ne zrovna ochoten v duchu poděkoval tomu zablešenému vlkodlakovi, že se ho zastal. Ovšem v nitru si pomyslel něco o tom, že to ale přece vůbec neznamená, že by ho respektoval, že? Pouze zrovna ve stejnou chvíli měli stejné zájmy a jejich záměry se slučovaly.
„Dobrá… Harry?“ podíval se Pastorek na bystrozorku a ta s poměrně větším váháním, pod tíhou pádných argumentů, musela přikývnout, neboť Draco měl tak trochu pravdu.
A tu jeho dramatickou hru o zlém a ambiciózním Malfoyovi mu stejně nespolkla. A pochybovala, že někdo v této chodbě vůbec.
„Asi byste se měl převléci, pane…“
***
Draco Malfoy proplouval davem jako ledoborec oceánem plným ledovců.
Na tváři měl svůj pyšný výraz, který by u Pastorka sice budil povzbuzení, nicméně naštěstí si toho nikdo nevšímal.
Nenápadně po očku kontroloval situaci kolem sebe.
Na konci sálu nenápadně postával zbytek jeho skupiny a rádoby nezaujatě se bavil, nedávaje najevo, že o něčem ví.
Jako první si pohybu všiml Remus.
„Náš přítel se zřejmě rozhodl, že je čas…“ poznamenal nenápadným stylem, aby to vypadalo jako poznatek běžné konverzace.
A měl pravdu.
Když se tvář Hermiony Grangerové s duší Harriet Evansové otočila, spatřila muže zhruba ve středních letech se s poloprázdnou sklenicí šampaňského, jak se se zarputilým výrazem snaží opisovat stejnou trajektorii, kterou se vydal Draco s vizáží Pastorka.
„Vypadá to, že to bude on,“ potvrdila onu Removu teorii. „Draco si toho také všiml,“ sledovala výraz „ministra“ a najednou si uvědomila, že jim Draco vede Stana Silničku přímo pod nos a nenápadně jí zrakem naznačuje, jaký má záměr.
„Chce ho odvést na chodbu,“ špitla ke zbytku zúčastněných. „Pojďte, rychle,“ popohnala ostatní, aby tam byli dřív než oni.
Nenápadně, seč spěšným krokem, se přesunuli pryč ze sálu. Harriet po očku sledovala, zda si toho „převlečený“ Stan nevšiml a když usoudila, že jeho zájem je až příliš upřený na bod svého plánu, nenápadně na Draca – teď paradoxně s tmavou pletí - kývla.
Údajný ministr kouzel dělal, že si svého pozorovatele a pronásledovatele vůbec nevšiml a v poklidném kroku mířil dál k východu ze sálu.
Jakmile opustil místnost, muž ve středních letech alias Stan Silnička, se kolem sebe opatrně rozhlédnul a posléze opsal stejnou trajektorii jako muž předtím.
V přítmí chodby bylo sotva znatelné, že ministr kouzel stojí opodál na chodbě, ale Stan si byl jeho přítomnost více než vědom.
Na chvilku se zastavil, když pocítil menší tlak ve své kůži. Zřejmě už vyprchával účinek mnoholičného lektvaru, ale v tento moment už mu to bylo úplně jedno, neboť byl kousíček od dosažení svého cíle a už mu nic nezabránilo v tom, aby dokončil to, proč sem dnes přišel.
Zlotřile se pro sebe usmál a ve své kapse nahmatal hůlku.
Během toho, kdy pociťoval, jak se jeho tělo začíná proměňovat, se krok sum krok šinul do chodby před sebou.
V moment, kdy už jeho tělo bylo téměř zase jeho tělem, se Kingsley Pastorek otočil a podíval se zpříma na něj.
Draco se rozhodl, že jeho pozornost přesune na sebe, „Přejete si?“ zamžoural do tmy a klidně tam dál postával, zatímco muž naproti němu najednou zdvihl ruku, v níž třímal hůlku a namířil jí přímo na něj.
„Ava-…“
„Expeliarmus!“ ozvalo se z protějšího rohu a ze stínu vystoupila postava a blížila se s napřaženou rukou přímo k němu.
Najednou se z druhé strany po jeho boku objevil další pohyb. Zpoza rohu vystoupil někdo další a ze země sebral jeho hůlku.
„Tohle, hádám, ti nepatří,“ ticho rozsekl dívčí hlas a Harry, třímajíc teď v levačce svou vlastní hůlku, ho propíchla pohledem, který kdyby mohl zabíjet, tak je Stan Silnička na místě rozčtvrcený jako telecí maso u mudlovského řezníka.
„Css…“ zasyčel Silnička a všechny si nebezpečně prohlížel. Byl příliš zahleděný do sebe, než aby přemýšlel nad tím, že by se mohl dostat do podobné patálie.
„Pouta na te-…“ přidal se k ostatním třetí barytonový hlas Severuse Snapea, ale už nestačil říct více…
Stan Silnička se výsměšně rozchechtal, pak v ruce stiskl něco, co připomínalo starý medailón, a během dalších tří sekund hlasité PUK prozradilo, že ho přenášedlo přeneslo pryč.
„U sta Merlinů! Já věděla, že to bylo nějak moc jednoduché! Rychle za ním! Určitě bude u sebe…“
Skupina pěti lidí se v mžiku přesunula k nejbližšímu východu na ulici, protože bez přenášedla se na ministerstvu kouzel nedalo přemisťovat.
Poté se vzduchem prohnalo pětkrát hlasité PRÁSK. A to následovalo tolik známé PUK.
***
Když Harry na vlastní kůži znovu pocítila tu známou atmosféru jejího předešlého vězení, naskočila jí husí kůže.
Draco s Ronem si toho všimli a hned na to se podívali na sebe se vzájemným pochopením v očích.
Postupovali tiše a opatrně.
Harry, tentokrát už jistější s vlastní hůlkou v pravačce, se nakláněla do všech stran a snažila se zaslechnout byť jen drobný pohyb, slůvko.
Počítal Stan Silnička s tím, že ho tady najdou? A byl zde vůbec?
„On neví, že jsem se dostala ven,“ zašeptala směrem k Ronovi a Dracovi. „Možná mě bude hledat v cele.“
„Taky mě to napadlo,“ zaznělo unisono od mladíků.
Pak dodal Ron, „Pokud si dobře pamatuji, byla to cela s popisným číslem čtyřicet jedna,“ pak se nad něčím zamyslel, „co je tohle vlastně za budovu? Azkaban?“
Harry i Draco pokrčili rameny, ale odpověď přišla zcela z nečekaného zdroje.
„Nejsi daleko od pravdy,“ podotknul strnule Remus a stále docela konsternovaně hleděl na zdi kolem. „Před několika sty lety, když ještě nebyly přijaty některé ze zákonů, které dnes chrání mnohé kouzelníky, a společnost nebyla schopná přijmout jiné druhy lidí, tato pevnost sloužila něco jako záchytka. Prakticky to bylo vězení, ale usvědčení nebyli ani vrazi, ani zloději, ani žádní kriminálníci…“
„Co myslíte tím jiní…?“ zamračil se Ron.
„Upíři, skřeti, kentauři a v neposlední řadě kouzelníci trpící lykantropií,“ dodal chladně Severus Snape svým učitelským tónem.
Ron si zase připadal jako na hodině lektvarů.
„To je odporné! Tak nelidské…“ zaševelila rozčíleně Harriet popuzená, že svému vzteku nemůže dát větší prostor, aby nevzbudila Stanovu pozornost.
„Ještě v devatenáctém a na přelomu dvacátého století byli tito lidé odchytávání a zavíráni zde. Míšená krev druhů byla trestná, i když za ni člověk nemohl. Lidé se báli toho, čemu nerozuměli, a tak to raději uschovali do Pandořiny skříňky, aby se od toho oprostili. Trvalo dlouhá léta, než vlkodlaci a upíři a jiní získali svá vlastní práva. Bylo s nimi zacházeno jako s trestanci a zbytek svého života pak prožili v těchto celách, kde se o ně většinou nikdo nestaral, takže délka jejich života byla v průměru třetinová než jaká by ve skutečnosti byla. Takže všichni, kdo byli jiní utíkali před zákonem a schovávali se.“
„To je tak barbarské…“ procedil Ron a otřepal se nad myšlenkou, že by kvůli takové malichernosti muset být zavřený v cele jako potulné zvíře.
„Kdybys dával v hodinách historie kouzel pozor, Weasley, dávno bys to věděl,“ odfrknul si pobaveně Draco. A však s hloubkou Kingsleyho hlasu to nevyznělo tak povýšeně jako jindy.
„Této budově se říkalo Exitus…“ dodal Remus a jeho tvář byla zkřivená soucitem.
Když si Draco všiml pokrčeného obočí Rona, dopomohl mu k pochopení. „Smrt.Konec.“
Hnědovlasý muž ve středních letech si zhluboka oddechl a sledoval, jak se veškerá pozornost Harriet a Rona soustřeďovala jen na jeho slova, „Správně. Protože když někdo vstoupil dovnitř, už nikdy nevyšel živý. Zemřel tady. Konec prověří skutky. Exitus acta probat.“
Teprve teď si Evansová uvědomila, čím čpí ony zdi kolem ní. Když zde byla, že na ni dýchala smrt ze všech stran. Duše mrtvých nevinných lidí jí dělaly společnost, možná nad ní bděly a ona o tom ani nevěděla.
Projela jí zimnice, až se otřásla. Tohle zjištění způsobilo, že pocítila v žaludku nevolnost a něco způsobilo, že jí na malý moment po tolika dlouhých letech projela ukrytou jizvou menší pichlavá bolest.
Nebyl čas nad tím přemýšlet. Musela se soustředit na případ.
„Jdeme k mé cele!“ rozhodla panovačně.
***
„Krucinál! Co to bylo? Jak o mně věděli? Kdo to byl? Ten jeden… znám ho…“ Stan Silnička plný vzteku, zatímco zamířil k celé své zajatkyně, aby si na ní mohl vybít vztek, hudroval jako husa před popravou. V ruce držel hůlku – tentokrát svou. Přeci jen s ní byl více spjatý, i když z té druhé cítil sálat víc magie a připadala mu nasáklá obrovskou silou.
Teď ta lůza uvidí, čeho všeho je schopný.
Takhle mu zkazit plány.
Pastorek už mohl být dávno mrtvý a jemu by se uvolnila cesta k dalším zločinům, shromáždil by všechny přeživší smrtijedy, vybudoval novou armádu a splnil to, co si jeho Pán předsevzal.
„Ale já to tak nenechám, můj pane, oni za to zaplatí, všichni. Společně pročistíme kouzelnický svět od mudlovských šmejdů a mudlů. Nastolíme vládu čisté krve. Bude to nádhera!“ hrdelně se rozchechtal. „Budete na mě pyšný,“ mlel si svoje jako úplný blázen, nevnímaje, že ten, ke komu se takzvaně modlí, je už dávno po smrti.
Díky hlubokému smíchu si ani nevšiml, že cela, před kterou se zrovna zastavil, je otevřená… a…
„Prázdná? Co to-“ stiskl hruběji svou hůlku, až mu klouby na prstech zbělaly a špinavé nehty se mu zaryly do masa. Pak kopnul do dveří od cely, až se rozletěly a v moment, kdy se vytočily přes devadesát stupňů, vyskočily z pantu.
***
Hlasitý rámus se rozlehl přes všechny chodby a díky akustice zavibroval až k uším pěti vetřelců jakoby stáli přímo u místa, kde se to stalo.
Harry, Severus, Remus, Ron a Draco se zastavili a vyměnili si pohledy.
„Slyšeli jste to?“ zašeptal Ron. „Aby ne, co?“
„Měli jsme pravdu. Je tam,“ opáčil Draco.
A všichni jako na povel zdvihli pevně své hůlky a vyšli vstříc střetnutí.
„No, tak snad tady nebudeme stagnovat jako tlustočervi pod kůrou stromu,“ jeho baryton probral všechny přítomné z letargie. „Máme jiné věci na práci, pokud mě můj bystrý úsudek neklame.“
Harry se ze všech sil držela, aby ji skrze spodní řasy nevykanuly slzy. Byť se s Oliverem Woodem už vícero nestýkala, vždy ho za školních let považovala za dobrého učitele a kamaráda. Byl to skvělý kapitán a moc milý kluk. Měla ho ráda.
Zahnala všechny chmury tam někam na samé dno myšlenek, teď nebyl čas ani místo na nějaké truchlení.
Seč nerada souhlasila, Snape měl pravdu. Museli dopadnout Stana Silničku, pokud ne dnes, tak už nikdy.
„Dobrá,“ vzdychla a podívala se na Rona tváří jeho družky, ten byl bílý jako stěna. „Všichni zaujměme pozice. Ale prvně musíme odtud dostat Pastorka. Mám nápad…“ zamyslela se na moment Harry a zašilhala pohledem po malé nádobce v kapse. Pak pevně stiskla hůlku, na kterou byla sice zvyklá pravá Hermiona, ale ne ona.
„To nemyslíš vážně,“ procedil skrze rty najednou Draco a jasně předvídaje, co se honí dívce hlavou, razantně zakroutil hlavou.
„Máš lepší nápad? Nejlepší je mít přece volavku,“ opáčila mu ihned dívka.
„Harry?“ v ten moment to došlo i Removi.
„Tak přeci jen vaše neurony spojují nějaké synapse, Evansová, to je velmi překvapující,“ popíchnul ji Severus Snape, jakmile taktéž prokoukl plán. Všichni mu věnovali nerudný pohled, ale on sám se jen jízlivě usmíval.
Nicméně Harry to brala jako největší možnou poctu, neboť to byla tak trochu skrytá lichotka, Snape právě uznal její plán za adekvátní.
Ron jako jediný ještě stále nechápal, oč tady běží.
„Jdeme…“
„Počkej, Harry, kam, že to…“ snažil se zrzek dopátral myšlence onoho nahlas nevyřčeného plánu.
Stačilo udělat pár kroků a zahnout do další chodby, odkud vycházely hlasy. Kingsley Pastorek tam se svým tajemníkem ještě stále stál a o něčem debatovali, na tvářích měli ustarané výrazy.
„Pane ministře…“ zvolala Harriet bez rozmyslu a doběhla rychle k němu.
„Slečno Grangerová?“ oplatil jí ihned.
„Ne, já jsem Harry….ehm..Evansová, mám pouze mnoholičný lektvar, pane.“
„Ah.. a jaký k tomu máte důvod…“
„Pane ministře, musíte ihned odejít. Nesmíte se do toho sálu vracet.“
Muž s tmavou pletí rozpoznal ustaraný výraz na dívčině tváří, i když tentokrát ta tvář patřila někomu jinému. Ale znal Harry moc dobře na to, aby věděl, že za tím vším něco vězí, jinak by nedělala takové ciráty.
„Já ale přeci nemohu, je to nadace na…“ Zase ten výraz. „Co se děje?“
„Stan Silnička, pane, ten vrah, je tady. Za někoho se vydává a chce vás zabít.“
„Co, ale to…“
„Pane, věnoval byste mi pár svých vlasů…“
„Ach tak,“ usmál se najednou ministr kouzel. Ihned pochopil její záměr.
„Harry, ty chceš vzít na sebe jeho podobu?“ došlo najednou všechno i Ronovi, který sledoval výjev před sebou jako zařezaný.
„Ne, to razantně odmítám!“ najednou před Harry předstoupil „převlečený“ Draco a rozpřáhnul ruce. „Nedovolím, aby ses znovu stala obětí. Nemyslíš, že už toho máš za sebou dost? Navíc si ještě zesláblá a… ani nemáš svoji hůlku a…“ najednou si uvědomil, jak moc najevo dává své city přede všemi a zrovna i před Snapem, a obrátil, „… A k čemu nám bude taková volavka, jenom to zkazíš a celá tahle akce přijde vniveč. Žádné takové, Po…Evansová, já půjdu…“
„Vy jste kdo, mladý muži?“ optal se zvědavě ministr.
„Draco Malfoy, pane ministře, k vašim službám, věrný služebník,“ zadeklamoval, až se Remus v povzdálí rozesmál.
Kingsley Pastorek na něj hleděl vyjeveně a nevěděl, zda se má smát nebo být potěšen či snad mít obavy.
„Kingsley, neboj, on to zvládne,“ jako by mu četl myšlenky Remus. „Zvládl už mnohem horší věci.“
Draco ne zrovna ochoten v duchu poděkoval tomu zablešenému vlkodlakovi, že se ho zastal. Ovšem v nitru si pomyslel něco o tom, že to ale přece vůbec neznamená, že by ho respektoval, že? Pouze zrovna ve stejnou chvíli měli stejné zájmy a jejich záměry se slučovaly.
„Dobrá… Harry?“ podíval se Pastorek na bystrozorku a ta s poměrně větším váháním, pod tíhou pádných argumentů, musela přikývnout, neboť Draco měl tak trochu pravdu.
A tu jeho dramatickou hru o zlém a ambiciózním Malfoyovi mu stejně nespolkla. A pochybovala, že někdo v této chodbě vůbec.
„Asi byste se měl převléci, pane…“
Draco Malfoy proplouval davem jako ledoborec oceánem plným ledovců.
Na tváři měl svůj pyšný výraz, který by u Pastorka sice budil povzbuzení, nicméně naštěstí si toho nikdo nevšímal.
Nenápadně po očku kontroloval situaci kolem sebe.
Na konci sálu nenápadně postával zbytek jeho skupiny a rádoby nezaujatě se bavil, nedávaje najevo, že o něčem ví.
Jako první si pohybu všiml Remus.
„Náš přítel se zřejmě rozhodl, že je čas…“ poznamenal nenápadným stylem, aby to vypadalo jako poznatek běžné konverzace.
A měl pravdu.
Když se tvář Hermiony Grangerové s duší Harriet Evansové otočila, spatřila muže zhruba ve středních letech se s poloprázdnou sklenicí šampaňského, jak se se zarputilým výrazem snaží opisovat stejnou trajektorii, kterou se vydal Draco s vizáží Pastorka.
„Vypadá to, že to bude on,“ potvrdila onu Removu teorii. „Draco si toho také všiml,“ sledovala výraz „ministra“ a najednou si uvědomila, že jim Draco vede Stana Silničku přímo pod nos a nenápadně jí zrakem naznačuje, jaký má záměr.
„Chce ho odvést na chodbu,“ špitla ke zbytku zúčastněných. „Pojďte, rychle,“ popohnala ostatní, aby tam byli dřív než oni.
Nenápadně, seč spěšným krokem, se přesunuli pryč ze sálu. Harriet po očku sledovala, zda si toho „převlečený“ Stan nevšiml a když usoudila, že jeho zájem je až příliš upřený na bod svého plánu, nenápadně na Draca – teď paradoxně s tmavou pletí - kývla.
Údajný ministr kouzel dělal, že si svého pozorovatele a pronásledovatele vůbec nevšiml a v poklidném kroku mířil dál k východu ze sálu.
Jakmile opustil místnost, muž ve středních letech alias Stan Silnička, se kolem sebe opatrně rozhlédnul a posléze opsal stejnou trajektorii jako muž předtím.
V přítmí chodby bylo sotva znatelné, že ministr kouzel stojí opodál na chodbě, ale Stan si byl jeho přítomnost více než vědom.
Na chvilku se zastavil, když pocítil menší tlak ve své kůži. Zřejmě už vyprchával účinek mnoholičného lektvaru, ale v tento moment už mu to bylo úplně jedno, neboť byl kousíček od dosažení svého cíle a už mu nic nezabránilo v tom, aby dokončil to, proč sem dnes přišel.
Zlotřile se pro sebe usmál a ve své kapse nahmatal hůlku.
Během toho, kdy pociťoval, jak se jeho tělo začíná proměňovat, se krok sum krok šinul do chodby před sebou.
V moment, kdy už jeho tělo bylo téměř zase jeho tělem, se Kingsley Pastorek otočil a podíval se zpříma na něj.
Draco se rozhodl, že jeho pozornost přesune na sebe, „Přejete si?“ zamžoural do tmy a klidně tam dál postával, zatímco muž naproti němu najednou zdvihl ruku, v níž třímal hůlku a namířil jí přímo na něj.
„Ava-…“
„Expeliarmus!“ ozvalo se z protějšího rohu a ze stínu vystoupila postava a blížila se s napřaženou rukou přímo k němu.
Najednou se z druhé strany po jeho boku objevil další pohyb. Zpoza rohu vystoupil někdo další a ze země sebral jeho hůlku.
„Tohle, hádám, ti nepatří,“ ticho rozsekl dívčí hlas a Harry, třímajíc teď v levačce svou vlastní hůlku, ho propíchla pohledem, který kdyby mohl zabíjet, tak je Stan Silnička na místě rozčtvrcený jako telecí maso u mudlovského řezníka.
„Css…“ zasyčel Silnička a všechny si nebezpečně prohlížel. Byl příliš zahleděný do sebe, než aby přemýšlel nad tím, že by se mohl dostat do podobné patálie.
„Pouta na te-…“ přidal se k ostatním třetí barytonový hlas Severuse Snapea, ale už nestačil říct více…
Stan Silnička se výsměšně rozchechtal, pak v ruce stiskl něco, co připomínalo starý medailón, a během dalších tří sekund hlasité PUK prozradilo, že ho přenášedlo přeneslo pryč.
„U sta Merlinů! Já věděla, že to bylo nějak moc jednoduché! Rychle za ním! Určitě bude u sebe…“
Skupina pěti lidí se v mžiku přesunula k nejbližšímu východu na ulici, protože bez přenášedla se na ministerstvu kouzel nedalo přemisťovat.
Poté se vzduchem prohnalo pětkrát hlasité PRÁSK. A to následovalo tolik známé PUK.
Když Harry na vlastní kůži znovu pocítila tu známou atmosféru jejího předešlého vězení, naskočila jí husí kůže.
Draco s Ronem si toho všimli a hned na to se podívali na sebe se vzájemným pochopením v očích.
Postupovali tiše a opatrně.
Harry, tentokrát už jistější s vlastní hůlkou v pravačce, se nakláněla do všech stran a snažila se zaslechnout byť jen drobný pohyb, slůvko.
Počítal Stan Silnička s tím, že ho tady najdou? A byl zde vůbec?
„On neví, že jsem se dostala ven,“ zašeptala směrem k Ronovi a Dracovi. „Možná mě bude hledat v cele.“
„Taky mě to napadlo,“ zaznělo unisono od mladíků.
Pak dodal Ron, „Pokud si dobře pamatuji, byla to cela s popisným číslem čtyřicet jedna,“ pak se nad něčím zamyslel, „co je tohle vlastně za budovu? Azkaban?“
Harry i Draco pokrčili rameny, ale odpověď přišla zcela z nečekaného zdroje.
„Nejsi daleko od pravdy,“ podotknul strnule Remus a stále docela konsternovaně hleděl na zdi kolem. „Před několika sty lety, když ještě nebyly přijaty některé ze zákonů, které dnes chrání mnohé kouzelníky, a společnost nebyla schopná přijmout jiné druhy lidí, tato pevnost sloužila něco jako záchytka. Prakticky to bylo vězení, ale usvědčení nebyli ani vrazi, ani zloději, ani žádní kriminálníci…“
„Co myslíte tím jiní…?“ zamračil se Ron.
„Upíři, skřeti, kentauři a v neposlední řadě kouzelníci trpící lykantropií,“ dodal chladně Severus Snape svým učitelským tónem.
Ron si zase připadal jako na hodině lektvarů.
„To je odporné! Tak nelidské…“ zaševelila rozčíleně Harriet popuzená, že svému vzteku nemůže dát větší prostor, aby nevzbudila Stanovu pozornost.
„Ještě v devatenáctém a na přelomu dvacátého století byli tito lidé odchytávání a zavíráni zde. Míšená krev druhů byla trestná, i když za ni člověk nemohl. Lidé se báli toho, čemu nerozuměli, a tak to raději uschovali do Pandořiny skříňky, aby se od toho oprostili. Trvalo dlouhá léta, než vlkodlaci a upíři a jiní získali svá vlastní práva. Bylo s nimi zacházeno jako s trestanci a zbytek svého života pak prožili v těchto celách, kde se o ně většinou nikdo nestaral, takže délka jejich života byla v průměru třetinová než jaká by ve skutečnosti byla. Takže všichni, kdo byli jiní utíkali před zákonem a schovávali se.“
„To je tak barbarské…“ procedil Ron a otřepal se nad myšlenkou, že by kvůli takové malichernosti muset být zavřený v cele jako potulné zvíře.
„Kdybys dával v hodinách historie kouzel pozor, Weasley, dávno bys to věděl,“ odfrknul si pobaveně Draco. A však s hloubkou Kingsleyho hlasu to nevyznělo tak povýšeně jako jindy.
„Této budově se říkalo Exitus…“ dodal Remus a jeho tvář byla zkřivená soucitem.
Když si Draco všiml pokrčeného obočí Rona, dopomohl mu k pochopení. „Smrt.Konec.“
Hnědovlasý muž ve středních letech si zhluboka oddechl a sledoval, jak se veškerá pozornost Harriet a Rona soustřeďovala jen na jeho slova, „Správně. Protože když někdo vstoupil dovnitř, už nikdy nevyšel živý. Zemřel tady. Konec prověří skutky. Exitus acta probat.“
Teprve teď si Evansová uvědomila, čím čpí ony zdi kolem ní. Když zde byla, že na ni dýchala smrt ze všech stran. Duše mrtvých nevinných lidí jí dělaly společnost, možná nad ní bděly a ona o tom ani nevěděla.
Projela jí zimnice, až se otřásla. Tohle zjištění způsobilo, že pocítila v žaludku nevolnost a něco způsobilo, že jí na malý moment po tolika dlouhých letech projela ukrytou jizvou menší pichlavá bolest.
Nebyl čas nad tím přemýšlet. Musela se soustředit na případ.
„Jdeme k mé cele!“ rozhodla panovačně.
„Krucinál! Co to bylo? Jak o mně věděli? Kdo to byl? Ten jeden… znám ho…“ Stan Silnička plný vzteku, zatímco zamířil k celé své zajatkyně, aby si na ní mohl vybít vztek, hudroval jako husa před popravou. V ruce držel hůlku – tentokrát svou. Přeci jen s ní byl více spjatý, i když z té druhé cítil sálat víc magie a připadala mu nasáklá obrovskou silou.
Teď ta lůza uvidí, čeho všeho je schopný.
Takhle mu zkazit plány.
Pastorek už mohl být dávno mrtvý a jemu by se uvolnila cesta k dalším zločinům, shromáždil by všechny přeživší smrtijedy, vybudoval novou armádu a splnil to, co si jeho Pán předsevzal.
„Ale já to tak nenechám, můj pane, oni za to zaplatí, všichni. Společně pročistíme kouzelnický svět od mudlovských šmejdů a mudlů. Nastolíme vládu čisté krve. Bude to nádhera!“ hrdelně se rozchechtal. „Budete na mě pyšný,“ mlel si svoje jako úplný blázen, nevnímaje, že ten, ke komu se takzvaně modlí, je už dávno po smrti.
Díky hlubokému smíchu si ani nevšiml, že cela, před kterou se zrovna zastavil, je otevřená… a…
„Prázdná? Co to-“ stiskl hruběji svou hůlku, až mu klouby na prstech zbělaly a špinavé nehty se mu zaryly do masa. Pak kopnul do dveří od cely, až se rozletěly a v moment, kdy se vytočily přes devadesát stupňů, vyskočily z pantu.
Hlasitý rámus se rozlehl přes všechny chodby a díky akustice zavibroval až k uším pěti vetřelců jakoby stáli přímo u místa, kde se to stalo.
Harry, Severus, Remus, Ron a Draco se zastavili a vyměnili si pohledy.
„Slyšeli jste to?“ zašeptal Ron. „Aby ne, co?“
„Měli jsme pravdu. Je tam,“ opáčil Draco.
A všichni jako na povel zdvihli pevně své hůlky a vyšli vstříc střetnutí.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 99x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.