29 Oct 2009 | Blanch |
Jak moc jste překvapení? :)
Měla jsem nutkání nazvat kapitolu Dominik Hašek :D, ale odolala jsem. Nicméně zapasovat ho do obsahu by nebylo od věci :D Tak jako tak, Draco s Harrym už přece znají dost dobře pojmy z hokejové sféry, ne? :D
(pozn. Dominik Hašek má číslo dresu 39).
No, každopádně, v této kapitole je asi nejvíc "akce" za celou sérii :) a objeví se v ní taky nejvíc postav.
Snad vás nebude nudit, docela mě bavilo ji psát a je to samej dialog :D
Měla jsem nutkání nazvat kapitolu Dominik Hašek :D, ale odolala jsem. Nicméně zapasovat ho do obsahu by nebylo od věci :D Tak jako tak, Draco s Harrym už přece znají dost dobře pojmy z hokejové sféry, ne? :D
(pozn. Dominik Hašek má číslo dresu 39).
No, každopádně, v této kapitole je asi nejvíc "akce" za celou sérii :) a objeví se v ní taky nejvíc postav.
Snad vás nebude nudit, docela mě bavilo ji psát a je to samej dialog :D
Hermiona už byla ponořena do hlubokého spánku, když jí pozdě v noci probudil otec jejího nenarozeného dítěte.
Ron se svou ryšavou hlavou se nad ní ustaraně skláněl a snažil se ji jemně vzbudit.
„Rone? Co se… Co se děje?“ přimhouřila oči a hleděla na výraz v tváři, který už jí jasně prozrazoval, že to nebyla ustaranost, nýbrž vyděšenost přímo.
„Myslí, že bys měla jít do kuchyně, je tam někdo, kdo ti to vysvětlí lépe,“ polknul Ron a jeho hlas byl tak tichý, že ho Hermiona sotva slyšela.
Hnědovlasá žena se v rychlosti postavila na své nohy a přehodila přes sebe župan, zavazujíc si mašli přes vypouklé bříško.
Jaký ji čekal šok, když ve své kuchyni viděla sedět Draca Malfoye. V ten moment jí bylo jasné, že Ron vůbec nepřeháněl a že tady musí jít o něco velkého.
Nikde neviděla Harriet, tudíž si domyslela, že to souvisí s ní.
Usadila se na židli proti němu a bez jakéhokoliv slova ho pohledem vyzvala k vysvětlení.
***
Od chvíle, kdy přišli Remus se Severusem pozdě domů, spolu nepromluvili ani slovo.
Severus seděl celou noc ve své pracovně u stolu a četl si lejstra, která si přinesl domů. Občas jen hlasitě povzdechl, ale jinak svému příteli nevěnoval pozornost.
Remus nemohl jít jen tak spát, stál tiše u okna a hleděl na měsíc, který byl předzvěstí blížícího se úplňku. Rukou si masíroval spánky a nemohl se zbavit toho těžkého pocitu, který se usadil v jeho zraněném srdci.
Nevěřícně zakroutil hlavou a klesl bradou níž, načež spočinul pohledem na koberec, zamračil se, protože na něm spatřil něco, co na něm být nemělo.
Prohlédnul si pootevřené okno, které při odchodu zapomněl zavřít, a pak se naklonil nad dvě zažloutlé obálky na zemi.
Zohnul se pro ně a zvědavě je rozdělal, vytahuje stejně nažloutlé pergameny se vzkazy.
K sakru, uvolněte krb, ať se k vám můžu dostat! Je to důležité! Draco M.
Remus se zamračil a přečetl si druhý.
U Merlina! Potřebuji vaši pomoc, Harry je ve smrtelném nebezpečí! D.M.
Remus ani vteřinu neváhal a ihned bez zaklepání vletěl do Severusovy pracovny.
Ten se tak vylekal, že převrhl černý inkoust na jeden ze spisů, který měl právě rozečtený a kam si vepisoval poznámky.
„U hadích ocásků! Lupine! Zešílel jsi?!“
„Severusi!“ zmohl se jen na jediné slovo vlkodlak a hleděl na něj s němou prosbou o spolupráci.
„Co je?“ vyštěkl na něj nevraživě černovlasý profesor a podíval se na něj pohledem vraha, který seděl v Azkabanu za několikanásobnou Avadu.
„N-nic,“ zadrhnul se Remus.
Tohle zřejmě ani nemělo cenu.
„Tak chtěl jsi něco?“ zavrčel znovu Snape a otočil se k němu zády.
„Vlastně jen, že jdu ven…“
„Fajn!“ odsekl podrážděně Severus a dál už Remuse nevnímal. „Příště mě kvůli takovým blbostem neruš!“
Ten už nehodlal promarnit ani minutu, podávaje si z věšáku svůj ošuntělý plášť a hůlku ze stolku.
Jejich bytem se rozlehlo hlasité prásknutí dveřmi, za kterými se nakonec Remus přemístil ke Grimmauldovu náměstí 12.
***
Hermiona seděla zaraženě za stolem, hleděla z Draca na Rona a po tvářích se jí koulely slzy.
„Musíme něco udělat. Rychle musíme!“
„Ty rozhodně ne, Hermiono,“ napomenul ji zostra Ron. „Já a Draco půjdeme Harry hledat, ty zůstaneš tady.“
„Já nemůžu jen tak nečinně přihlížet. Je to moje nejlepší kamarádka! Nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo!“
„A já zase nemůžu dopustit, aby se v tvém stavu stalo něco tobě, Hermiono,“ zahřměl autoritativně Ronald Weasley a ukázal na ni prstem.
Hermiona se z plna hrdla rozbrečela, „Já chci být užitečná! Nech mě něco udělat!“
„Najdi nějaké lektvary, které by se nám mohly hodit. Nadělala jsi jich přece spoustu už za války. A pokus se zkontaktovat Remuse se Snapem a ministerstvo. Kohokoliv, kdo by mohl pomoci!“
Draco už svou nervozitu nedokázal dál skrývat. Zatímco Hermiona hledala v zásobách lektvary pro případné použití, on v ruce žmoulal zabalené přenášedlo, které použila Harriet k přepravě.
Po chvilce mladá žena přiklusala i s koženou tašku plnou skleněných flakónků.
„Jsou popsané, moc s nimi netřeste, jsou tam tři explozivní a třaskavé lektvary, které jsou citlivé na prudké pohyby. Máte tam i léčivé odvary a ..a… Doušek živé smrti,“ polknula Hermiona a snad se i za to zastyděla.
„Ty u sebe máš zakázané lektvary, Grangerová?“ zachraptěl Draco a vypadalo to, že než aby se posmíval, ji místo toho trochu obdivoval.
„No, ano, za války se hodilo všechno.“
„Překvapuješ mě. Ale teď už nebudeme ztrácet čas,“ pokusil se zaznít pevně a odhodlaně, nenechaje na sobě znát obavy. „Díky za pomoc!“
„To je snad samozřejmost, je to moje nejlepší kamarádka, je jako moje sestra! Prosím tě, Draco, zachraňte ji odtamtud. Pomozte jí, slib mi, že ji zachráníte a přivedete živou a zdravou.“
„Slibuji!“ opáčil jí a dodal tím přesvědčení i sobě. „Nenechám ji v rukách toho bídáka! Weasley, jdeme, nemáme čas,“ vybalil z váčku přenášedlo a poklepal na něj hůlkou, jako to předtím udělala Evansová, „rychle, dotkni se ho. Za chvilku bude aktivní!“
***
Stan Silnička měl jasný plán.
Zabití ministra kouzel bylo jeho součástí. Zprvu se hodlal zbavit všeho ohrožení, zbavil se tolika bystrozorů a zajistil si pravidelný přísun informací přímo od zdroje. Podle informací té děvky, která ho obalamutila, věděl, kde dneska ministra najde. Měl jeho rozpis akcí na celý měsíc.
Tento den si vybral už dávno. Nadační akce v kruhu smetánky a slavných osobností, famfrpálovými hráči počínaje, politiky konče, byla ideálním momentem. Na takových akcích se většinou všichni opijí, je tam hluk a je tam příliš pohybu a lidí na to, aby si ho někdo mezi hosty všiml.
Pozvánku si „vypůjčil“ od nebožtíka, který byl mezi aristokraty, byť nižší třídy, pozván taky. Měl tu smůlu, že se mu připletl do cesty v nevhodnou dobu. Stejně tak si propůjčil jeho podobu. Jen tiše doufal, že nikdo nebude vyžadovat jeho společnost.
Po dlouhé době si oblékl společenský hábit.
Rozhlížel se kolem.
Na konci vyzdobeného sálu velkého jako famfrpálové hříště v Bradavicích, bylo pódium a na něm hrála známá skupina Sudiček svůj nejnovější hit. Otřásl se. Dostavil se jeho známý pocit melofobie. Nechápal, co lidi na hudbě, ať už jakékoliv, mají.
Všude kolem bylo plno známých osobností. Reportéři, mezi nimi i Rita Holoubková, členové Starostolce, zpěváci, herci, sportovci. Dokonce i členové aristokratických rodin, jejichž příbuzní kdysi bojovali po boku Temného pána.
Stan si posměšně odfrknul. „Pokrytci!“
Při myšlence, že si hrají na šlechetné dárce, kteří věnují část svého jmění pro dobrou věc, se mu dělalo zle.
Podal si od číšníka, který zrovna prošel kolem, z podnosu šampaňské a znechuceně si z křišťálové sklenice usrknul.
Osoba, kterou však hledal, pořád nikde nebyla.
Kingsley Pastorek zřejmě někde něco důležitého řešil a nebyl k dosažení. Ale on přece nikam nespěchal, noc byla mladá a on vlastně taky.
Zásoby mnoholičného lektvaru v kapse mu umožňovaly účastnit se klidně až do rána.
A pak se zčista jasna..jako blesk za bílého dne zjevil objekt jeho pokřiveného zájmu přímo před zraky všech.
Kingsley Pastorek stoupal po schůdcích na pódium.
Sudičky právě ukončily svou novou píseň a organizátor toho všeho se chystal promluvit k davu.
Stanovi se na tváři rozlil spokojený úsměv.
Měl ho na mušce. Teď bude stačit si pouze počkat na správnou příležitost, vetřít se do ministrovy společnosti, odlákat ho někam bokem a zabít ho, nebo mu nenápadně nalít do pití jed, který se mu příhodně válel na dně kapsy.
Muž s tmavší pletí se chopil mikrofonu. Na všechny přítomné pod pódiem se zářivě usmál a posléze se rozpovídal.
„Vážení přátelé, je mi ctí vám oznámit, že na našem kontě se nyní skví již třicet devět tisíc galeonů. Jsem hrdý na to, že vy, stejně jako já, toužíte pomoci všem zdravotně indisponovaným lidem našeho kouzelnického světa. Pracovníci svatého Munga jsou vám stejně vděční jako já. Dnešní večer ještě zdaleka nekončí, ukažte všem, že je ve vás kus šlechetnosti a přispějte svým spoluobčanům, kteří neměli takové štěstí jako vy sami. Peníze budou využity na dobrou věc a umožní všem postiženým nepříznivosti osudu prožít mnohem kvalitnější život. Děkuji také naši známé skupině Sudičky, že přijala v rámci této akce dobročinnosti pozvání a věnovala nemalou částku do našeho fondu. Přeji vám všem příjemnou zábavu, pokračujme, pijme, hodujme, bavme se…“
Stan si znuděně prohlížel nehty na rukou, které ani nepatřily jemu.
Takové patetické nemožné žvásty. To ten břídil ani nemohl myslet vážně.
Slova nadace, šlechetnost, vděčnost, dobročinnost, byla na jeho žaludek příliš. Kdyby se chtěl zbytečně prozradit, začal by dávno dávit obsah svého žaludku, ale pro dnešní večer musel dělat, že je jedním z nich.
***
Když se Harry probrala z hluboké mdloby, kterou na ni uvalil ten zmetek, byla dezorientovaná. Cítila pod sebou chlad a páchlo to hnilobou všude okolo. Během vteřiny si uvědomila, že je stále v cele. Ale tentokrát nad ní nikdo nestál a podle všeho taky dokázala určit, že Stan ani není přítomen.
Možná to byl jen přelud, možná se jí to jen zdálo nebo si to namlouvala, ale jako by slyšela, jak říkal, že má něco na práci. Nicméně i kdyby to byla pravda, netušila co.
Její smysly zbystřily ve chvíli, kdy zpoza vzdálené chodby zaslechla nějaký prazvláštní zvuk. Žaludek jako by se jí scvrknul…
***
Hlasité a otravné bušení na dveře donutilo Severuse Snapea vstát a jít ke dveřím.
„Koho to sem čerti nesou v tuhle zatracenou dobu!“ ulevil si zlostně. Moc dobře věděl, že Remus to být nemohl, ten by neměl důvod klepat do vlastního bytu.
Však osoba, která za dveřmi stála, když je otevřel, tu by nikdy nečekal.
„Slečna Grangerová, jaké překvapení!“ neodolal své jízlivosti, aby se prodrala na povrch.
„Profesore! Musíte nám pomoci!“
„Musím?“
„Musíte! Je doma Remus?“
„Je pryč!“
„Ale tohle..tohle je důležité! Harry… Ron a Draco jsou v nebezpečí. Draco se k vám nemohl dostat, byli jste někde pryč! Stejně tak ministr nebyl k sehnání, tak to s Ronem vzali na vlastní bedra a teď… teď se tam může dít cokoliv. Prosím, profesore, najděte Remuse, musíte nám pomoci! Je to otázka života a smrti!“
Severuse, jako by začalo něco nepříjemně bolet, pokrčil obočí. „Pojďte dál, Grangerová. Uklidněte se a posaďte se. Všechno mi v klidu řekněte!“ vyzval ji ke vstupu a nabídnul jí křeslo u stolku v obýváku, na kterém ležel nějaký nepořádek.
„Tak začněte!“ nařídil ji, jako by byla zase jeho studentkou a vzal do ruky odložené papíry, když v tom si všiml, co na nich bylo napsáno.
„Draco…“ šeptnul. „U Salazara!“ pak se podíval vyděšeně na ženu v pokročilejším stádiu těhotenství a jako by teprve teď uvěřil onomu tvrzení, ji donutil mu všechno do puntíku vylíčit.
Nakonec začal chodit z jedné strany na druhou a přemýšlel, jak z téhle patálie ven. Kdyby se jednalo jen o Evansovou, mávnul by nad tím rukou. Ale jeho kmotřence v takovém srabu nechat nemohl. Navíc se do té situace hodlal angažovat i…
„Kde je Remus?“ optala se znovu bezradně dívka.
„Já jsem takový idiot!“ zanadával sám sobě muž, ignoruje přítomnost Hermiony a jejího dotazu.
Nakonec ale odpověděl: „Řekl, že jde někam ven, ale myslím, že šel za Dracem!“
„Ale Draco už je dávno tam!“
„Musíme je najít, všechny!“ zvolal odhodlaně. „Znáte heslo ke vstupu do Blackova domu?“
„J-jistě…“
„Jdeme!“
***
Prázdná hala, kuchyň, obývák Grimmauldova náměstí 12.. To svědčilo pouze o jednom. Draco už tady dávno nebyl.
Remus se usadil zoufale do křesla v přijímacím salónu a svěsil hlavu.
Ten blázen se rozhodl konat na vlastní pěst. Kde je má teď oba dva hledat? A co vůbec šlo? Byl vyděšený. Horší než znát krutou pravdu je vždy nevědět, co se děje.
Nemohl tady jen tak sedět a čekat, že všechno dobře dopadne, když zněl v oněch vzkazech Draco tak naléhavě.
Vůbec netušil, co má dělat.
Cuknul hlavou, když se ve dveřích zjevila plavovlasá dívka.
„Hledáte Draca Malfoye nebo Harriet?“ optala se a její klidný hlas se v moment, kdy se Remus zatvářil ztrápeně, přeměnil do tónu, který jasně dával najevo, že je jí jasné, že tady něco nehraje.
Přece jenom ji Malfoy, i když se dobře snažil zakrýt pravdu, neobalamutil. Něco se muselo stát.
„Víte, kde jsou?“ zabarvení Remova dotazu se slučovalo s nadějí.
„Harriet je v té pevnosti, kde ten smrtijed držel mou sestru. Zřejmě. Pan Malfoy říkal, že se nemusíme bát, že je to součást plánu. Děje se něco?“
„A Draco? Kam šel Draco?“ optal se rovnou Remus, vstávaje a ignoruje Linin strachující se dotaz.
„Já, já nevím. Nic neříkal, jen jsem slyšela, jak někam odcestoval krbem, nic víc nevím, přísahám!“ roztřásla se.
„Omlouvám se, že na vás zvyšuji hlas. Ale je to důležité.“
„Opravdu nevím…“
„U sta hromů!“
„Co se děje? Neděste mě, je něco s Harriet?“ Lina se kousla do rtu.
„Nebojte se, to se vyřeší. Nemějte obavy, pouze potřebuju najít Draca Malfoye. Běžte si zase lehnout. Já…“
V zápalu konverzace si Remus, ani Lina, nevšimli zvuku v zátiší a že do místnosti vstoupili další hosté.
„Remusi…“ zaznělo unisono.
Severus, Hermiona a Remus Lupin si vyměnili významné pohledy.
Tohle už vážně zavánělo průšvihem.
Ron se svou ryšavou hlavou se nad ní ustaraně skláněl a snažil se ji jemně vzbudit.
„Rone? Co se… Co se děje?“ přimhouřila oči a hleděla na výraz v tváři, který už jí jasně prozrazoval, že to nebyla ustaranost, nýbrž vyděšenost přímo.
„Myslí, že bys měla jít do kuchyně, je tam někdo, kdo ti to vysvětlí lépe,“ polknul Ron a jeho hlas byl tak tichý, že ho Hermiona sotva slyšela.
Hnědovlasá žena se v rychlosti postavila na své nohy a přehodila přes sebe župan, zavazujíc si mašli přes vypouklé bříško.
Jaký ji čekal šok, když ve své kuchyni viděla sedět Draca Malfoye. V ten moment jí bylo jasné, že Ron vůbec nepřeháněl a že tady musí jít o něco velkého.
Nikde neviděla Harriet, tudíž si domyslela, že to souvisí s ní.
Usadila se na židli proti němu a bez jakéhokoliv slova ho pohledem vyzvala k vysvětlení.
Od chvíle, kdy přišli Remus se Severusem pozdě domů, spolu nepromluvili ani slovo.
Severus seděl celou noc ve své pracovně u stolu a četl si lejstra, která si přinesl domů. Občas jen hlasitě povzdechl, ale jinak svému příteli nevěnoval pozornost.
Remus nemohl jít jen tak spát, stál tiše u okna a hleděl na měsíc, který byl předzvěstí blížícího se úplňku. Rukou si masíroval spánky a nemohl se zbavit toho těžkého pocitu, který se usadil v jeho zraněném srdci.
Nevěřícně zakroutil hlavou a klesl bradou níž, načež spočinul pohledem na koberec, zamračil se, protože na něm spatřil něco, co na něm být nemělo.
Prohlédnul si pootevřené okno, které při odchodu zapomněl zavřít, a pak se naklonil nad dvě zažloutlé obálky na zemi.
Zohnul se pro ně a zvědavě je rozdělal, vytahuje stejně nažloutlé pergameny se vzkazy.
K sakru, uvolněte krb, ať se k vám můžu dostat! Je to důležité! Draco M.
Remus se zamračil a přečetl si druhý.
U Merlina! Potřebuji vaši pomoc, Harry je ve smrtelném nebezpečí! D.M.
Remus ani vteřinu neváhal a ihned bez zaklepání vletěl do Severusovy pracovny.
Ten se tak vylekal, že převrhl černý inkoust na jeden ze spisů, který měl právě rozečtený a kam si vepisoval poznámky.
„U hadích ocásků! Lupine! Zešílel jsi?!“
„Severusi!“ zmohl se jen na jediné slovo vlkodlak a hleděl na něj s němou prosbou o spolupráci.
„Co je?“ vyštěkl na něj nevraživě černovlasý profesor a podíval se na něj pohledem vraha, který seděl v Azkabanu za několikanásobnou Avadu.
„N-nic,“ zadrhnul se Remus.
Tohle zřejmě ani nemělo cenu.
„Tak chtěl jsi něco?“ zavrčel znovu Snape a otočil se k němu zády.
„Vlastně jen, že jdu ven…“
„Fajn!“ odsekl podrážděně Severus a dál už Remuse nevnímal. „Příště mě kvůli takovým blbostem neruš!“
Ten už nehodlal promarnit ani minutu, podávaje si z věšáku svůj ošuntělý plášť a hůlku ze stolku.
Jejich bytem se rozlehlo hlasité prásknutí dveřmi, za kterými se nakonec Remus přemístil ke Grimmauldovu náměstí 12.
Hermiona seděla zaraženě za stolem, hleděla z Draca na Rona a po tvářích se jí koulely slzy.
„Musíme něco udělat. Rychle musíme!“
„Ty rozhodně ne, Hermiono,“ napomenul ji zostra Ron. „Já a Draco půjdeme Harry hledat, ty zůstaneš tady.“
„Já nemůžu jen tak nečinně přihlížet. Je to moje nejlepší kamarádka! Nemůžu dopustit, aby se jí něco stalo!“
„A já zase nemůžu dopustit, aby se v tvém stavu stalo něco tobě, Hermiono,“ zahřměl autoritativně Ronald Weasley a ukázal na ni prstem.
Hermiona se z plna hrdla rozbrečela, „Já chci být užitečná! Nech mě něco udělat!“
„Najdi nějaké lektvary, které by se nám mohly hodit. Nadělala jsi jich přece spoustu už za války. A pokus se zkontaktovat Remuse se Snapem a ministerstvo. Kohokoliv, kdo by mohl pomoci!“
Draco už svou nervozitu nedokázal dál skrývat. Zatímco Hermiona hledala v zásobách lektvary pro případné použití, on v ruce žmoulal zabalené přenášedlo, které použila Harriet k přepravě.
Po chvilce mladá žena přiklusala i s koženou tašku plnou skleněných flakónků.
„Jsou popsané, moc s nimi netřeste, jsou tam tři explozivní a třaskavé lektvary, které jsou citlivé na prudké pohyby. Máte tam i léčivé odvary a ..a… Doušek živé smrti,“ polknula Hermiona a snad se i za to zastyděla.
„Ty u sebe máš zakázané lektvary, Grangerová?“ zachraptěl Draco a vypadalo to, že než aby se posmíval, ji místo toho trochu obdivoval.
„No, ano, za války se hodilo všechno.“
„Překvapuješ mě. Ale teď už nebudeme ztrácet čas,“ pokusil se zaznít pevně a odhodlaně, nenechaje na sobě znát obavy. „Díky za pomoc!“
„To je snad samozřejmost, je to moje nejlepší kamarádka, je jako moje sestra! Prosím tě, Draco, zachraňte ji odtamtud. Pomozte jí, slib mi, že ji zachráníte a přivedete živou a zdravou.“
„Slibuji!“ opáčil jí a dodal tím přesvědčení i sobě. „Nenechám ji v rukách toho bídáka! Weasley, jdeme, nemáme čas,“ vybalil z váčku přenášedlo a poklepal na něj hůlkou, jako to předtím udělala Evansová, „rychle, dotkni se ho. Za chvilku bude aktivní!“
Stan Silnička měl jasný plán.
Zabití ministra kouzel bylo jeho součástí. Zprvu se hodlal zbavit všeho ohrožení, zbavil se tolika bystrozorů a zajistil si pravidelný přísun informací přímo od zdroje. Podle informací té děvky, která ho obalamutila, věděl, kde dneska ministra najde. Měl jeho rozpis akcí na celý měsíc.
Tento den si vybral už dávno. Nadační akce v kruhu smetánky a slavných osobností, famfrpálovými hráči počínaje, politiky konče, byla ideálním momentem. Na takových akcích se většinou všichni opijí, je tam hluk a je tam příliš pohybu a lidí na to, aby si ho někdo mezi hosty všiml.
Pozvánku si „vypůjčil“ od nebožtíka, který byl mezi aristokraty, byť nižší třídy, pozván taky. Měl tu smůlu, že se mu připletl do cesty v nevhodnou dobu. Stejně tak si propůjčil jeho podobu. Jen tiše doufal, že nikdo nebude vyžadovat jeho společnost.
Po dlouhé době si oblékl společenský hábit.
Rozhlížel se kolem.
Na konci vyzdobeného sálu velkého jako famfrpálové hříště v Bradavicích, bylo pódium a na něm hrála známá skupina Sudiček svůj nejnovější hit. Otřásl se. Dostavil se jeho známý pocit melofobie. Nechápal, co lidi na hudbě, ať už jakékoliv, mají.
Všude kolem bylo plno známých osobností. Reportéři, mezi nimi i Rita Holoubková, členové Starostolce, zpěváci, herci, sportovci. Dokonce i členové aristokratických rodin, jejichž příbuzní kdysi bojovali po boku Temného pána.
Stan si posměšně odfrknul. „Pokrytci!“
Při myšlence, že si hrají na šlechetné dárce, kteří věnují část svého jmění pro dobrou věc, se mu dělalo zle.
Podal si od číšníka, který zrovna prošel kolem, z podnosu šampaňské a znechuceně si z křišťálové sklenice usrknul.
Osoba, kterou však hledal, pořád nikde nebyla.
Kingsley Pastorek zřejmě někde něco důležitého řešil a nebyl k dosažení. Ale on přece nikam nespěchal, noc byla mladá a on vlastně taky.
Zásoby mnoholičného lektvaru v kapse mu umožňovaly účastnit se klidně až do rána.
A pak se zčista jasna..jako blesk za bílého dne zjevil objekt jeho pokřiveného zájmu přímo před zraky všech.
Kingsley Pastorek stoupal po schůdcích na pódium.
Sudičky právě ukončily svou novou píseň a organizátor toho všeho se chystal promluvit k davu.
Stanovi se na tváři rozlil spokojený úsměv.
Měl ho na mušce. Teď bude stačit si pouze počkat na správnou příležitost, vetřít se do ministrovy společnosti, odlákat ho někam bokem a zabít ho, nebo mu nenápadně nalít do pití jed, který se mu příhodně válel na dně kapsy.
Muž s tmavší pletí se chopil mikrofonu. Na všechny přítomné pod pódiem se zářivě usmál a posléze se rozpovídal.
„Vážení přátelé, je mi ctí vám oznámit, že na našem kontě se nyní skví již třicet devět tisíc galeonů. Jsem hrdý na to, že vy, stejně jako já, toužíte pomoci všem zdravotně indisponovaným lidem našeho kouzelnického světa. Pracovníci svatého Munga jsou vám stejně vděční jako já. Dnešní večer ještě zdaleka nekončí, ukažte všem, že je ve vás kus šlechetnosti a přispějte svým spoluobčanům, kteří neměli takové štěstí jako vy sami. Peníze budou využity na dobrou věc a umožní všem postiženým nepříznivosti osudu prožít mnohem kvalitnější život. Děkuji také naši známé skupině Sudičky, že přijala v rámci této akce dobročinnosti pozvání a věnovala nemalou částku do našeho fondu. Přeji vám všem příjemnou zábavu, pokračujme, pijme, hodujme, bavme se…“
Stan si znuděně prohlížel nehty na rukou, které ani nepatřily jemu.
Takové patetické nemožné žvásty. To ten břídil ani nemohl myslet vážně.
Slova nadace, šlechetnost, vděčnost, dobročinnost, byla na jeho žaludek příliš. Kdyby se chtěl zbytečně prozradit, začal by dávno dávit obsah svého žaludku, ale pro dnešní večer musel dělat, že je jedním z nich.
Když se Harry probrala z hluboké mdloby, kterou na ni uvalil ten zmetek, byla dezorientovaná. Cítila pod sebou chlad a páchlo to hnilobou všude okolo. Během vteřiny si uvědomila, že je stále v cele. Ale tentokrát nad ní nikdo nestál a podle všeho taky dokázala určit, že Stan ani není přítomen.
Možná to byl jen přelud, možná se jí to jen zdálo nebo si to namlouvala, ale jako by slyšela, jak říkal, že má něco na práci. Nicméně i kdyby to byla pravda, netušila co.
Její smysly zbystřily ve chvíli, kdy zpoza vzdálené chodby zaslechla nějaký prazvláštní zvuk. Žaludek jako by se jí scvrknul…
Hlasité a otravné bušení na dveře donutilo Severuse Snapea vstát a jít ke dveřím.
„Koho to sem čerti nesou v tuhle zatracenou dobu!“ ulevil si zlostně. Moc dobře věděl, že Remus to být nemohl, ten by neměl důvod klepat do vlastního bytu.
Však osoba, která za dveřmi stála, když je otevřel, tu by nikdy nečekal.
„Slečna Grangerová, jaké překvapení!“ neodolal své jízlivosti, aby se prodrala na povrch.
„Profesore! Musíte nám pomoci!“
„Musím?“
„Musíte! Je doma Remus?“
„Je pryč!“
„Ale tohle..tohle je důležité! Harry… Ron a Draco jsou v nebezpečí. Draco se k vám nemohl dostat, byli jste někde pryč! Stejně tak ministr nebyl k sehnání, tak to s Ronem vzali na vlastní bedra a teď… teď se tam může dít cokoliv. Prosím, profesore, najděte Remuse, musíte nám pomoci! Je to otázka života a smrti!“
Severuse, jako by začalo něco nepříjemně bolet, pokrčil obočí. „Pojďte dál, Grangerová. Uklidněte se a posaďte se. Všechno mi v klidu řekněte!“ vyzval ji ke vstupu a nabídnul jí křeslo u stolku v obýváku, na kterém ležel nějaký nepořádek.
„Tak začněte!“ nařídil ji, jako by byla zase jeho studentkou a vzal do ruky odložené papíry, když v tom si všiml, co na nich bylo napsáno.
„Draco…“ šeptnul. „U Salazara!“ pak se podíval vyděšeně na ženu v pokročilejším stádiu těhotenství a jako by teprve teď uvěřil onomu tvrzení, ji donutil mu všechno do puntíku vylíčit.
Nakonec začal chodit z jedné strany na druhou a přemýšlel, jak z téhle patálie ven. Kdyby se jednalo jen o Evansovou, mávnul by nad tím rukou. Ale jeho kmotřence v takovém srabu nechat nemohl. Navíc se do té situace hodlal angažovat i…
„Kde je Remus?“ optala se znovu bezradně dívka.
„Já jsem takový idiot!“ zanadával sám sobě muž, ignoruje přítomnost Hermiony a jejího dotazu.
Nakonec ale odpověděl: „Řekl, že jde někam ven, ale myslím, že šel za Dracem!“
„Ale Draco už je dávno tam!“
„Musíme je najít, všechny!“ zvolal odhodlaně. „Znáte heslo ke vstupu do Blackova domu?“
„J-jistě…“
„Jdeme!“
Prázdná hala, kuchyň, obývák Grimmauldova náměstí 12.. To svědčilo pouze o jednom. Draco už tady dávno nebyl.
Remus se usadil zoufale do křesla v přijímacím salónu a svěsil hlavu.
Ten blázen se rozhodl konat na vlastní pěst. Kde je má teď oba dva hledat? A co vůbec šlo? Byl vyděšený. Horší než znát krutou pravdu je vždy nevědět, co se děje.
Nemohl tady jen tak sedět a čekat, že všechno dobře dopadne, když zněl v oněch vzkazech Draco tak naléhavě.
Vůbec netušil, co má dělat.
Cuknul hlavou, když se ve dveřích zjevila plavovlasá dívka.
„Hledáte Draca Malfoye nebo Harriet?“ optala se a její klidný hlas se v moment, kdy se Remus zatvářil ztrápeně, přeměnil do tónu, který jasně dával najevo, že je jí jasné, že tady něco nehraje.
Přece jenom ji Malfoy, i když se dobře snažil zakrýt pravdu, neobalamutil. Něco se muselo stát.
„Víte, kde jsou?“ zabarvení Remova dotazu se slučovalo s nadějí.
„Harriet je v té pevnosti, kde ten smrtijed držel mou sestru. Zřejmě. Pan Malfoy říkal, že se nemusíme bát, že je to součást plánu. Děje se něco?“
„A Draco? Kam šel Draco?“ optal se rovnou Remus, vstávaje a ignoruje Linin strachující se dotaz.
„Já, já nevím. Nic neříkal, jen jsem slyšela, jak někam odcestoval krbem, nic víc nevím, přísahám!“ roztřásla se.
„Omlouvám se, že na vás zvyšuji hlas. Ale je to důležité.“
„Opravdu nevím…“
„U sta hromů!“
„Co se děje? Neděste mě, je něco s Harriet?“ Lina se kousla do rtu.
„Nebojte se, to se vyřeší. Nemějte obavy, pouze potřebuju najít Draca Malfoye. Běžte si zase lehnout. Já…“
V zápalu konverzace si Remus, ani Lina, nevšimli zvuku v zátiší a že do místnosti vstoupili další hosté.
„Remusi…“ zaznělo unisono.
Severus, Hermiona a Remus Lupin si vyměnili významné pohledy.
Tohle už vážně zavánělo průšvihem.
Poet Koment: 0
Komentujc
Prozatm dn koment!
Peteno: 35x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.